Dívka spěchala do kopce po úzké asfaltové silničce. Na jedné straně míjela bílé domy a zaparkovaná auta, na druhé svah strmě klesal dolů do modravé, křišťálově čisté vody. Slunce už se odkutálelo za obzor, ale světla bylo stále dost. Odněkud se ozývala cikáda, z některé zahrady zavanula vůně borovice.

Nevěnovala tomu pozornost. Neběžela, ale pohybovala se rychle, dost rychle na to, aby jí ve večerním dusnu vyskočily na čele kapičky potu. Napadlo ji, že by se mohla napít. Vždycky s sebou nosila vodu. Ale to by znamenalo zastavit se.

Co jestli by mezitím zmizel? Právě tohle byla ta chvíle, žádná jiná.

Domky zmizely a nahradily je kamenné zídky po obou stranách, oddělující olivové hájky - na jedné straně udržované, na druhé zpustlé a zarostlé. Dole pod tím vším se modrala malá zátoka, obklopená shlukem bílých budov ve svahu. Na okamžik se ohlédla, aby se pokochala výhledem, pak se ale znovu obrátila a pokračovala v cestě.

U křižovatky, kde se silnička rozdělovala, se krátce zastavila. Stál tu olivovník, na rozdíl od ostatních na dosah od cesty. Lehce se dotkla listů, potom kmene.

Minula ji cizí žena se psem na vodítku a ji napadlo, co si asi myslí, když ji tu tak vidí stát. Pak nad tím mávla rukou. Copak na tom dnes záleželo?

Zbýval jí ještě kus cesty, a tak nechala ženu projít a vyrazila vzhůru. K nejvyššímu bodu silnice už to nebylo daleko. Dokonce tady i trochu foukalo a výstup se tak zdál snesitelnější.

Konečně byla se svým stanovištěm spokojená. Krajina před ní se táhla do dálky do vnitrozemí, zvlněná a suchá. Za ní, v místech, odkud přišla, klesala do zátočin k moři. Po obou stranách ji obklopovaly tiché olivovníky, jako mlčenliví spiklenci.

Rychle se rozhlédla, aby se ujistila, že v okolí nikdo není. Byl to rituál, symbolický čin, ale také něco, u čeho nepotřebovala být viděna. Už tak ji nejspíš žena se psem považovala přinejmenším za podivínku.

Ale vzduch byl čistý. Zahleděla se mezi stromy, zhluboka se nadechla a usmála se. Byl čas svěřit olivovníkům tajemství, které jim stejně patřilo.

„Lirialen. Kyrith. Anhir," pronesla zřetelně. Vzpomínala si, jak bohovo jméno psala poprvé. Tehdy jí připadalo jako neuchopitelný jazykolam, teď ho dokázala říct bez jediného škobrtnutí.

Pak se zadívala mezi nízké stromky, zavřela oči a podívala se znovu. Jinak. Tak, jak viděla celý příběh.

Mezi olivovníky se prosmýkla postava v bílém. Byl to muž, to poznala. Ten, za kým sem přišla.

S úsměvem se otočil a pokynul jí, pak se zlehka uklonil. Zopakovala to gesto.

„Děkuju," špitla k němu. Kývl a obrátil se na patě, než ale ušel prvních pár kroků, byl pryč.

Tohle nebyl jeho svět. Bylo ho potřeba jinde.

Otevřela oči, nadechla se svěžího přímořského vzduchu a pohledem pátravě přelétla hájek před sebou. Po cizinci nebylo ani památky, jen kdesi mezi listy začala hlasitě cvrkat cikáda. Usmála se a zamířila zpátky, zatímco světla pomalu ubývalo.

Hlasy cikád se rozezněly ze všech stran a doprovázely ji celou cestu dolů.

***

Tak jo. Možná umím víceméně psát příběhy, ale komunikaci s lidma nezvládám ani na nejzákladnější úrovni (objednání jízdenky v autobuse), takže se to tu pokusím nějak inteligentně zkrátit, abyste mě nevyhodnotili jako úplnýho cvoka. (Ehm... pozdě?)

Deus ex rosa se dostal mezi vítězný příběhy ONC, což je... bomba. Fakt. Nevyhrál ani jedno kolo v průběhu soutěže, takže mě ani nenapadlo doufat, že by to mohl dotáhnout tak daleko. Až když jsme večer před vyhlášením dojeli na místo dovolené a já kolem sebe uviděla olivovníky, napadla mě bláznivá myšlenka.

Pokud to vyhlášení přijde tady, dopadne to dobře. Mezi olivovníky je Lirialen přece doma.

Jenže jsem tomu doopravdy vlastně ani moc nevěřila, takže když jsem pak ráno u snídaně otevřela Watt, měla jsem menší šok. Žádný váhání, žádná psychická příprava na otevření kapitoly s vyhlášením, prostě jsem se koukla do oznámení a na vteřinu přesně v tu chvíli tam vyskočily dvě zprávy s popiskem Právě teď. Jedna o tom, že vyhlášení vyšlo, druhá o tom, že jsem v té kapitole zmíněná. Myslím, že můj výraz v tu chvíli musel vypadat fakt skvěle, něco jako komiksová postavička s vypadlýma očima, podnikajícíma bungee jumping na nervech XD

Poděkování už jsem dávala na nástěnku, ale ještě jednou tady pro ty, kdo se k tomu nedostali: fakt dík moc za podporu, píše se podstatně snáz, když se k tomu čas od času někdo ozve, hodí hvězdu nebo pár milejch slov. Těch pár lidiček mi tu dodávalo motivaci a bylo to moc fajn ❤️

Slibovala jsem k příběhu přidat nějaký zajímavosti a právě proto sem taky primárně píšu, takže se do toho pustím, než to zase zamluvím.

1) Deus ex rosa má jistou inspiraci v antice, jak jste si asi všimli - jih, teplo, dávná rozvinutá civilizace a její zbytky... S tím se potom pojí i název, protože princip „deus ex machina", tedy „bůh ze stroje" pochází právě ze starořeckého dramatu. Pokud jste ten výraz nikdy neslyšeli, je to v podstatě elegantní způsob, jak vyřešit neřešitelnou situaci v ději. Prostě na jeviště pomocí lan spustíte sochu boha, ten zahromuje a je po problému.

Používá se to v literatuře i přeneseně pro nějaké nečekané a nepravděpodobné řešení neřešitelného problému a často je vnímané spíš negativně, protože prostě... Napíšete něco a nevíte, jak dál? Fajn, protože nemáte pořádnej nápad, hodíte tam jednu boží sochu a je vymalováno. A moc uvažování to nechce.

No, a co jinýho než náhlý zjevení boha se odehrává tady? Až na to, že tenhle bůh není ze stroje, ale z růže - „Deus ex rosa", tedy pokud chcete věřit slovníku a překladači XD

2) S tím se pojí ještě jedna věc, protože otevřeně přiznávám, že konec příběhu je dost deus ex machina. Jakože... Všichni jsou v háji, Anhir ve vězení, Lirialen bez svojí božský podstaty, Kyrith skoro mrtvá - a pak se nám kněžka najednou zvedne, zaběhne do hradu a všechno je najednou v naprostém pořádku. A co víc, tohle všechno tam je řečeno jen tak mimochodem, zkrátka nic moc.

Ale je to schválně. Vím, dalo by se o tom napsat dalších pět kapitol. Minimálně. Jenže Lirialen už není bůh a tenhle příběh byl primárně o jeho cestě, od chvíle, kdy se vrátil na zem, po moment, kdy bohem být přestal. A když už jsem si od toho principu vzala jméno, nebyl by hřích ho nevyužít? Navíc oním „bohem ze stroje" je tady Kyrith, což je zase takový drobný prohození rolí.

3) V souvislosti s antikou je tady dodržen i tradiční dějový oblouk starořeckýho dramatu - expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa, plus prolog a epilog. Cenou za to, že jsem se do každý části rozhodla přiřadit tři kapitoly, je pomalejší rozjezd příběhu. Ale co bych neudělala pro kravinu, který si stejně nikdo nevšimne, že? XD Mimochodem, celkově má příběh 24 859 slov.

4) Jediný, co se z tohohle rozvržení vymyká, je Píseň života. Upřímně, dost jsem váhala, jestli ji nakonec opravdu připojit, ale byla to součást příběhu. Pamatuju si výrazy lidí, s kterýma jsem o tom mluvila: „Jak jako epilog po epilogu? Epilog má bejt konec, ne?" „No jo, jenže já potřebuju příběh tady, pak epilog o pár měsíců později, a pak ještě jeden kousek o dalších pár měsíců dál." „Tak z toho předchozího epilogu udělej kapitolu." „Ale to nejdéé!"

Nakonec jsem se na jejich dobré rady vykašlala a napsala si to tam. Proč vlastně? Protože mi bylo líto, že se Kyrith v epilogu vlastně ani nemihne, a přišlo mi to k ní nefér, takže jsem ji tam chtěla aspoň na chviličku ukázat. A taky Thiu a to, že ne všechna magie musela nutně zmizet.

5) Obálka příběhu je vygenerovaná umělou inteligencí Dall-e 2. Tedy skoro, ukázalo se, že s textem si zrovna dvakrát nerozumí, ale i tak to byla dobrá zkušenost. Pokusy vygenerovat obrázek Lirialena u olivovníku oproti tomu dopadly dost strašidelně, z toho zjizvenýho bezdomovce s křivejma rukama, navíc zarostlejma do kmene, budu mít noční můry ještě dlouho. Druhej pokus dopadl líp, ale pro změnu vypadal jak Ježíš XD

6) Příběh jsem psala během přípravy na maturitu, poslední kapitoly vycházely během svaťáku. Víte, jak se zbavit stresu z výsledku soutěže? Přebijte ho stresem z něčeho důležitějšího! Na druhou stranu musím uznat, že mi neustálý smolení příběhů nakonec pomohlo. Když češtinářka rozdávala maturitní slohovky, kde byly jen vyznačený chyby (bez bodů a známek), v první chvíli jsem se lekla, že na tu moji zapomněla, páč tam nebyla ani čárka XD

7) A teď ta vtipná část. Tenhle příběh měl původně vypadat úplně jinak! Ve výsledku z toho byl jeden velký experiment s hromadou poetična a popisů, v podstatě pokus, jak se mi něco takového bude psát, ale na začátku...

a. příběh celej měl být spíš parodie nebo tak něco. Prostě nějaký pitomý hlášky, absurdita celý tý situace, nesourodá banda hrdinů, který spolu vlastně vůbec nechtěj spolupracovat. Pak mě napadlo, že by to bylo moc Apollónův pád a že nechci kopírovat. To, kolik popisů a náladovosti se do příběhu vetře, se ale ukázalo až u prologu. Napsala jsem první větu a říkala jsem si „Jo. Tak s parodií je konec." Ale musím říct, že mě to velmi rychle hodně chytlo a opravdu mě vciťování se do různých scén bavilo.

b. podle toho původního plánu jsme se ségrou odvodily i pracovní označení postav: bůh, kněžka a šmatlák (což je něco jako matlák, ale vlídnější. Ne, že by si to ten tehdejší prevít zasloužil) Mimochodem, jména jsme se taky pokoušely dostat z umělý inteligence. Moc jsme se s ní neshodly, důkazem může být to, že jméno „Kyrith" nám vyhodila po žádosti o „nějaké šmatlácké jméno".

c. Kyrith měla být starší. Jako podstatně, měla z ní být čtyřicátnice s nejmíň čtyřma dětma na krku, která ve volným čase sem tam zaběhne zamést v chrámu.

d. Anhir měl oproti tomu fungovat asi jako Evžen Houžvička. Debil, co něco ukradne, furt jenom frajeří a všechny dosírá, až si ho nakonec všichni zamilujou. To předposlední se mu myslím dařilo, ale kdovíjaký frajeřinky u toho teda nezvládal a poslední bod taky zrovna nesplňuje.

e. tou ukradenou „věcí" měla být princezna nebo knížecí dcera. Beze srandy. Uječená ženská, kterou Anhir bez zřetelnýho plánu unesl a někde nechal, protože prostě nevěděl, co s tím. Myslím, že to udělal omylem, nebo tak něco (a ne, nevím, jak je možný někoho omylem unést. Ale jeho původní verzi se to nějak povedlo)

Takže upřímně nechápu, jak jsem se s takovým východiskem mohla dostat tam, kde je příběh teď, ale jelikož je tvůrčí proces nepředvídatelný, vzniklo nakonec to, co máte před sebou XD

8) Z těch víc příběhových věcí bych snad ještě zmínila, že o přesném konci dlouho nebylo rozhodnuto. Přestože jsem měla velkou část osnovy (protože dějový oblouk), dlouho jsem ani nevěděla, co Anhir ukradl. Pro Lirialena existovala i varianta, že zase zmizí, případně se stane znovu plnohodnotným a uctívaným bohem a Kyrith obnoví jeho chrám. Jenže tu byl ten problém, že by zůstal navěky sám... Teprve později mě napadlo, že tohle řešení by mohlo fungovat, a rozhodla jsem se z něj udělat člověka. A upřímně si myslím, že to pro něho nemohlo dopadnout líp. Nakonec, kdo by chtěl bejt nesmrtelnej, když by to znamenalo zůstat navždy sám?

No a s touhle filozofickou otázkou jsme se dostali až úplně na konec! Ještě jednou díky moc - musím říct, že ONC celkově a zejména to vítězství mě hodně namotivovalo a na chvilku mě přesvědčilo, že moje psaní možná má nějakej smysl a nestojí to tak moc za starou bačkoru, jak mám někdy dojem (že to nevydrží víme, ale je to nějakej hmatatelnej důkaz, na kterej můžu svoje nesebevědomý já odkázat, až se zas bude utápět v sebelítosti, že nedovede napsat smysluplnou větu XD). Užívejte léto, odpočívejte, mějte se krásně a třeba zase někdy u nějakého příběhu, já se loučím :)