„Sedni si," ozval se Lirialen. „Jsem z tebe nervózní."

Slunce stálo vysoko na obloze a jasně osvětlovalo zahradu, a ospalé odpoledne se líně táhlo kolem. Mírný vítr občas pohnul lístkem, cikády vytrvale bzučely a vzduch se tetelil nad kamennými střechami, zídkami a domky.

Jenže chlapec rázující v kruhu kolem prastarého olivovníku vypadal, že klid kolem vůbec nevnímá. Až teď, po zaznění hlasu svého staršího společníka, zvedl hlavu a zastavil. Vypadal skoro překvapeně.

„Sedni si," zopakoval Lirialen ze svého místa pod stromem a ukázal na zem. Nespokojeně zaznamenal, jak Anhir odlehčil levou nohu, když se konečně sesunul do trávy. Přes veškerou snahu ho koleno i po několika měsících stále zlobilo a naděje na plné uzdravení se s časem jen snižovala.

Věděl, že tehdy nemohl udělat víc. Přesto se nedokázal ubránit záchvěvu zklamání.

Opřel se hlavou o kmen za sebou a zavřel oči. Slyšel, jak větve nad ním zašuměly v odpověď, přesto bylo těžké se uklidnit.

Nebyl to Anhir, co ho znervózňovalo. V tichém odpoledním vzduchu se pod závojem klidu vznášelo očekávání a napětí.

Za běžných okolností by byl v takové chvíli ve středu dění. Býval bohem života. Jeho počátku býval přítomný, výměnou za modlitby a obětiny zmírňoval bolesti, pomáhal hladkému průběhu a přinášel požehnání nově narozeným následníkům těch nejváženějších rodů.

Ale dnes byl jen člověkem, mužem. Vše, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi, bylo záležitostí žen, a on nevědomostí a nemožností zasáhnout doslova trpěl.

Teoreticky to nemělo být tak zlé, ale cítil se hůř než před měsíci. Hůř než tehdy večer, když je strážní zastavili u brány a sebrali Anhira. Hůř než když celou následující noc seděl u Kyrithina lůžka, čekal, doufal a modlil se. A když pak s prvními ranními paprsky otevřela oči, téměř se zhroutil únavou a úlevou.

Dodnes přesně nepochopil, jaká síla ji to ráno po vyslechnutí celého příběhu přinutila vstát a přes jeho protesty vyrazit k pevnosti, ale pamatoval si tu úzkost, když zmizela za velkou branou. Čekal celý den a umíral strachem, dokud dvě vyčerpané, o sebe se opírající postavy nevyklopýtaly ven.

Kyrith dokázala to, s čím si bůh Lirialen neporadil. Využila svých práv kněžky, své důvěryhodnosti a zdejších zákonů, přesvědčila knížete o pravdivosti toho nepravděpodobného příběhu o zničení artefaktu.

Zachránila Anhira, zaručila se za něj a přijala ho za učedníka.

To Kyrith, ne on, dokázala mladého zloděje vykoupit a dát mu budoucnost. Dala domov jim oběma.

Ale teď byla situace úplně jiná, a ani jeden z nich jí nemohl pomoci. Uklidňující píseň olivovníku ho tentokrát nedokázala ukonejšit. Mohli jen čekat, nechat vše na porodní bábě a jejích pomocnicích.

Otevřel oči a jeho pohled znovu zalétl Anhirovým směrem. Zamračil se. Chápal jeho nervozitu, sám se cítil podobně, ale aspoň to dokázal víceméně udržet v sobě a neposkakoval tu kolem jako splašené štěně. Z nějakého důvodu ho to rozčilovalo.

„A neškubej pořád tu trávu," okřikl ho tlumeně. Anhir překvapeně ustal v bezmyšlenkovité činnosti a posledních několik stébel mu propadlo mezi prsty. Pak se na staršího muže zaškaredil:

„A co mám podle tebe dělat? Tobě možná stačí tady sedět a zarůstat do stromu, ale..."

„Tak běž plít záhony. Něco skliď. Jestli potřebuješ něco dělat, tak prosím, ale přestaň pobíhat kolem a likvidovat to tady," přerušil ho Lirialen klidně, pak zvedl hlavu a pozvedl obočí. Anhir se nadechl, aby něco odpověděl, ale muž mávl rukou a přerušil ho.

Přes zahradu k nim přibíhala neznámá mladá dívka a veškeré hádky tak šly okamžitě stranou. Oba se s očekáváním otočili.

„Máte jít dovnitř," oznámila jim udýchaně. Oči jí zářily nadšením.

Ani jeden z nich na nic dalšího nečekal. Lirialen vyběhl jako první, Anhir ho o něco pomaleji následoval, a za několik sekund už probíhali kamenným obloukem dveří do domku. Skrz krátkou chodbičku se prohnali prakticky poslepu a ocitli se přímo uprostřed brebentícího davu.

Když Anhir to ráno vyběhl pro porodní bábu, zpráva se rozšířila jako požár. Prakticky každá žena v okolí chtěla přijít pomoci, popovídat si, přivítat nový život. U narození většiny z nich pomáhala Kyrithina matka nebo babička. U některých z nich byla Kyrith sama, když přiváděly na svět vlastní děti. Byla jejich povinnost přijít.

A tak teď posedávaly nebo postávaly v jídelně, popíjely čaj, povídaly a vytvářely tichý, napjatý šum. Právě to byl důvod, proč se Lirialen s Anhirem prve odsunuli na zahradu. Převážnou většinu přítomných nikdy neviděli a ženy a dívky po nich vrhaly značně podezřívavé pohledy. O tom, kde a proč se v Kyrithině domě ti dva podivní lidé vzali, se vědělo jen málo, a o čem nebyly informace, o tom se odjakživa čile šířily drby.

I teď se zdálo, že jejich příchod šum ještě umocnil. Byla jim uvolněna úzká ulička, kterou se mohli protáhnout až k zavřeným dveřím Kyrithiny ložnice, ale přesto měl Lirialen dojem, jako by se davem musel prodírat, jako by tlumený šepot představoval stejnou bariéru jako lidská těla.

Pak se dveře otevřely a šum utichl.

Porodní bába byla usměvavá starší žena s jakousi poťouchlou jiskrou v oku. Když teď vystoupila ze dveří, stačil Lirialenovi jediný pohled do její kulaté zářící tváře, aby si konečně oddechl. V náručí držela maličký, v přikrývce zabalený uzlíček, z něhož se ozývalo tiché kňourání.

Nepodívala se do shluku žen, které na ni s očekáváním hleděly. Kdosi za ní zavřel dveře a ona se bez zaváhání otočila k Lirialenovi.

„Narodila se ti dcera," pronesla jasně a zřetelně do ticha jídelny. Místností proběhlo další tiché zašumění, než však dokázal Lirialen jakkoliv zareagovat, žena ho lehce nasměrovala zpátky do uličky.

„Lirialenova kněžka Kyrith si přeje, abys jí dal jméno pod posvátným stromem," doplnila. Přesto ho musela ven prakticky vystrkat. Anhir je zmateně následoval, ale ženy na nějaký nenápadný pokyn porodní báby zůstaly uvnitř.

Když vystoupili na světlo, stará žena se zasmála. Lirialen se k ní otočil, ale ona mu jen mávnutím pokynula, aby pokračoval v cestě k olivovníku. Vyměnil si s Anhirem rozpačitý pohled, jenže tady byla ona paní situace, a tak jen s pokrčením ramen poslechl.

Když jejich čtveřice došla k prastarému kmeni, žena je konečně zastavila a natáhla ruce s tiše plačícím uzlíkem k Lirialenovi.

„Doufám, že víš, jak se drží děti?" zeptala se. Přikývl. Nepůsobila překvapeně, jen pokývala, jako by tím potvrdil nějaký její předpoklad, a opatrně mu vložila děvčátko do náručí. Lehce pozvedla obočí, když dítě umlklo.

Lirialen se nedokázal ubránit širokému úsměvu, a vlastně ani nechtěl. Maličký, pořád ještě začervenalý a trochu pomačkaný obličejík na něj vyhlížel z přikrývky a děvčátko ho sledovalo vážnýma modrýma očima. Tiše, spokojeně zabroukalo a fascinovaně se zahledělo na větve nad nimi. I olivovník na jeho přítomnost reagoval, Lirialen cítil, jak se mu o hlavu a ramena otírají maličké lístky a natahují se k holčičce v jeho náručí.

Možná býval bůh a byl přítomný mnoha počátkům. Ale teď se mu všechno zdálo nové, úžasný zázrak, kterému mohl jen přihlížet, ne ho ovlivnit.

Všiml si, že Anhir stojí kousek stranou, a kývl na něj, aby přišel blíž. Bylo svým způsobem legrační sledovat, jak opatrně se přibližuje, jak nejistě nahlíží mezi přikrývky a jak se i jemu na tváři objevuje úsměv.

„Měl bys jí dát jméno," připomněla žena jemně. „Kyrith si to výslovně přeje."

Na okamžik zaváhal, pak ho ale něco napadlo. Jména ze starých časů už ztratila svůj význam. Jejich čas minul. Ale přesto nemusel odkaz oněch dob zcela vymizet.

„Thia," prohlásil jistě. Podíval se do těch hlubokých modrých oček a přísahal by, že v jejím zabroukání slyšel souhlas. „Bude se jmenovat Thia."

Všiml si překvapených pohledů obou svých společníků a zlehka pokrčil rameny.

„Mám dojem, že už jsem to jméno slyšela," naklonila hlavu stará žena. „Kdo to byl?"

„Někdo, koho jsem kdysi znal," odpověděl Lirialen. „Královna, moudrá a laskavá."

„Co se s ní stalo?"

Odvrátil pohled. Thia, Nairin, Trom, Lirialen a desítky dalších, vyšších i nižších božstev, to všechno bylo pryč.

„Její království nakonec po spoustě let zaniklo. I ona už je po smrti," vysvětlil stručně.

„To je mi líto," kývla žena a zkoumavě se na něj zahleděla. „Víš, připadáš mi zvláštní, Lirialene."

„Jmenuju se Liran," přerušil ji rychle. Už před měsíci usoudil, že chodit po Tiatinei s původním jménem by nebylo rozumné. Zbytek bohů možná lidé neznali, ale povědomí o Lirialenovi se díky Kyrith podařilo aspoň minimálně udržet a on nestál o problémy.

„Liran," zopakovala po něm a v očích jí znovu zajiskřilo. „Jak myslíš. Nemůžu říct, že bych rozuměla tomu, co se tady stalo a děje. Ale myslím, že Kyrith může být vděčná, že tě má."

Rozpačitě se usmál.

„Neděje se tu nic..." začal, ale žena ho mávnutím přerušila a vrhla pohled po Anhirovi, který se mezitím stačil znovu o pár metrů vzdálit.

„Pomohl jsi jim, i když si to možná neuvědomuješ. Všem třem. Potřebují tě."

„Myslím, že nejvíc toho stejně udělala Kyrith."

„Možná. Ale kde k tomu brala sílu?"

Nadechl se k odpovědi, ale z průchodu se v tu chvíli vyhrnula trojice žen a rychle zamířila k nim. Porodní bába na něj spiklenecky mrkla.

„Půjdu napřed," špitla, potom poodhrnula dítěti přikrývku z obličeje a nahlas dodala:

„Je ti podobná."

Pak vyrazila vstříc ženám. Zastavila u nich, chvíli naslouchala a následně se pustila do vydávání pokynů. Hleděl na její záda, zatímco je odváděla dovnitř, a jeho mysl plnil zmatek

Kolik toho pochopila? Kolik toho věděla? A co víc, mohla mít pravdu? Mohl být on zdrojem Kyrithiny síly podobně, jako ona byla zdrojem té jeho?

Děvčátko v jeho náruči zakňouralo a on se rychle vzpamatoval. Kyrith byla zatím v péči ostatních žen, ale Thia teď potřebovala především matčinu přítomnost.

Kývl na Anhira a zamířil dovnitř, stále ponořený do zmatených úvah. Napadlo ho, jak zvláštní je lidský život. Kdysi býval bohem, přežil tisíciletí. Jenže staletí z nich byla naplněná nečinností a on měl dojem, že teď a tady, mezi smrtelníky, prožil za pár měsíců víc než kdykoliv dřív za celé desítky, ba stovky let.

Možná byl ten čas z pohledu nesmrtelného jen mrknutím oka. Ale bylo v něm mnohem víc než v celé věčnosti.

Ještě před pár měsíci váhal. Nechtěl zůstat smrtelníkem, nechtěl žít tenhle život. Kyrith a Anhir byli tím jediným, co ho drželo na světě, co ho nutilo zůstávat i přes ztrátu všeho, co míval a čím býval.

Ale teď, poprvé od probuzení tam v lese měl dojem, že možná i něco získal. A že to něco je možná cennější než všechno, o co přišel.

Nějak jsem přestala vnímat čas, až dneska koukám, že se ty termíny docela blíží... Tak tady to je, já prostě špatný konce neumím.