Když vstoupil, chlapec na zemi chabě otočil hlavu za zvukem. Po obličeji měl rozmazanou zaschlou krev a kolem jednoho oka se mu modral monokl, který mu bránil pořádně rozevřít víčka.

S dlouhými vyhublými končetinami a v otrhaných hadrech připomínal toulavou kočku, sotva odrostlé kotě, které právě prošlo krutou rvačkou o odhozené zbytky a na celé čáře prohrálo.

Lirialen k němu rychle přidřepl a položil mu ruku na rameno. Anhir sebou při tom dotyku škubl, ale nebránil se. Byl šeredně zbitý. Jeho bolest teď byla cítit jasně a zřetelně a Lirialena stálo hodně soustředění, aby se jí nenechal ovládnout.

Ale vnímal i něco víc, jako ozvěnu všeho, co se tu dnes odehrálo. Nebyla to surová nenávist, spíš zoufalá naléhavost, s níž se někdo pokoušel získat jakousi nesmírně podstatnou informaci. Podobně jako předtím od strážného vnímal zejména frustraci z chlapcovy zatvrzelosti.

„Co jsi to vlastně sebral?" zamumlal nechápavě. Ať to bylo cokoliv, nevypadalo to na nějakou obyčejnou tretku, kterých bývaly za jeho dob pokladnice obvykle plné. Celá pevnost byla na nohou, aby to našla.

Anhir si však jeho otázku zřejmě vyložil po svém, protože chabě zvedl jednu ruku v neslušném gestu a jízlivě se ušklíbl do krve rozkousanými rty.

„Obměna otázek?" zeptal se chraplavě a odplivl na zem směrem ke dřepícímu muži. „Zkoušejte, co chcete. Nemám vám co říct."

Lirialen si uvědomil, že ho chlapec pokládá za dalšího strážného, který si přišel pro informace, a lehce zavrtěl hlavou. Pod prachem, špínou a zaschlou krví viděl v jeho tváři nezlomený vzdor, který zasluhoval obdiv.

Pochopil, že muž, s nímž strážný mluvil na chodbě, měl pravdu. Anhir přežíval na ulici. Na rvačky musel být zvyklý, a tohle byl svým způsobem jen další výprask, i když patrně nejhorší v jeho životě. Mohli mu způsobit bolest, ale ta v něm nevyvolávala strach. Spíš by se nechal utlouct, než aby promluvil.

Povzdechl si a promnul si čelo. Pak zavřel oči a přinutil se ponořit do chlapcovy bolesti, propátrat její původ a zjistit rozsah zranění. Anhir zřejmě usoudil, že od něj žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, protože znovu položil hlavu a zavřel oči. Jeho lhostejnost však byla jen hraná, hluboko pod ní vnímal neutuchající ostražitost a dokonce i slabý, pečlivě hlídaný strach.

Po pár minutách znovu otevřel oči a stáhl dlaň z chlapcova ramene. Nebylo to dobré. Vnímal několik pochroumaných kostí, poškozené vazy kolem levého kolene a nespočet modřin, naraženin, odřenin a drobných ranek. Ale uvědomoval si, že by věci mohly vypadat i hůř. Když si vybavil tichý, nebezpečný hlas kata v síni jen pár metrů odsud, usoudil, že přišel v pravý čas.

Už brzy by jim muselo dojít, že z něj prostým násilím nic nedostanou.

„Myslíš, že dokážeš vstát?" zeptal se a Anhir sebou znovu škubnul. Strach teď zesílil. Dělo se něco nového a nečekaného a on zcela pochopitelně nevěřil, že by cizí muž přinášel něco dobrého. Jeho unavená, bolestí téměř omráčená mysl se nezabývala takovými drobnostmi, jako že mu chybí stejnokroj stráží. Viděl v něm jen další, neznámé nebezpečí.

„Dostanu tě odsud," promluvil Lirialen znovu. Pokusil se o uklidňující tón, ale sám nedokázal říct, nakolik se mu podařil. Každou chvíli mohl někdo přijít. Museli odsud zmizet, a on stále přesně nevěděl kudy. A chlapec, choulící se před ním, nevypadal zvlášť schopný tichého a nenápadného útěku.

Od Anhira k němu v odpověď na jeho slova dolehla nedůvěra a překvapení. Chtěl mu uvěřit, ale neodvažoval se.

„Musíme si pospíšit," doplnil naléhavě a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Chlapec ještě na okamžik zaváhal, než pomalinku povolil křečovité klubko končetin a opatrně se začal zvedat. Vratce se opíral o zeď a čelisti svíral bolestí, ale Lirialenovu pomoc nepřijal.

Pak se pokusil přenést váhu na levou nohu, překvapeně vyjekl a starší muž měl co dělat, aby ho zachytil dřív, než se znovu zřítí na kamennou zem. Byl překvapivě lehký. Oči měl pevně sevřené a tvář popelavě bledou, všechny svaly jako by náhle ochably.

Lirialen zaklel. Tudy cesta zcela očividně nevedla.

Znovu Anhira lehce položil na zem a přidřepl k němu. Chlapec cosi nesrozumitelně mumlal, příliš potichu na to, aby se z toho dalo cokoliv vyčíst. Odejít po svých očividně nedokázal, natožpak se nenápadně plížit rozlehlým podzemím.

Ale byla tu ještě jedna možnost, nenápadnější, rychlejší a jednodušší. Lirialen se bolestně ušklíbl. A taky fyzicky namáhavější, alespoň pro něj. Jenže jiné východisko neviděl.

Položil chlapci dlaň na čelo. Coby bůh léčení míval širokou škálu schopností, kterých mohl využít. Dokázal podporovat růst, zmírnit bolest a přinášet úlevu i zapomnění, když bylo nutné. Teď ale povolal jinou sílu, prostší a přece účinnou. Cítil, jak Anhirova mysl odplouvá vstříc hlubokému spánku a postrkoval ji dál, tak daleko, jak jen se odvážil.

Nakonec otevřel oči a chabě zamrkal. Podobná práce dokázala být u zraněných nebo nemocných nebezpečná a vyžadovala soustředění. Ale přinášela ovoce. V šeru chladné kobky teď Anhirova tvář vypadala klidně, křečovité napětí se uvolnilo. Jeho tělo sice dál vysílalo signály o bolesti, ale mysl už byla příliš daleko na to, aby je dokázala vnímat.

Byl to nebezpečný stav, ale pro danou chvíli šlo o to nejlepší, co mohl Anhirovi dát.

Přehodil si vyhublé tělo přes ramena a vyrazil z kobky ven. Už už se chystal odejít, pak ho ale něco napadlo a znovu zamknul dveře. Svazek klíčů pověsil zpátky na háček a pohlédl na strážného, jehož hlasité chrápání se teď rozléhalo po celé chodbě.

Pousmál se. Spánek byl skutečně zázračný. Až se muž za pár minut probere, nebude si pamatovat nic z poslední čtvrt hodiny, dokonce ani to, že spal. Kobka bude zavřená a klíče na svém místě.

Měl zkušenost, že čím záhadněji věci vypadají, tím větší mají lidé tendenci svádět je na nadpřirozené jevy. A tím snáze potom odpustí těm, kdo jimi byli zasaženi.

Přeci jen, všichni strážní, které dnes večer obešel, jen plnili své povinnosti.

Spěšně přešel přes přilehlou síň, prošel do osvětlené chodby za ní a pomalým poklusem vyrazil. Řídil se intuicí. Připadalo mu, jako by každé další využití jeho sil otevřelo nové možnosti, jako by se jeho vědomí postupně rozvzpomínalo na starou, dávno zapomenutou magii a znovu se učilo způsoby jejího využití.

Pochopil, že cesta, kterou sem přišel, není pro odchod zrovna nejvýhodnější. Uspat jednoho znuděného muže nebo ztlučeného kluka byla jedna věc, jenže dva bdělí strážní u jediných maličkých dveří představovali docela jiné nebezpečí. Ale stejně jako byl žalář určený zejména k tomu, aby se nikdo nedostal ven, celá pevnost byla postavena zejména proto, aby se nikdo nedostal dovnitř.

A tak se vydal tím nejméně očekávaným směrem, nahoru.

Vnímal teď každého živého tvora, který se k nim přiblížil, a mohl tak poměrně rychle reagovat na nebezpečí a včas vyhledat úkryt, kdykoliv se někdo blížil. Když se to stalo poprvé, zapadl do nejbližších dveří s divoce bušícím srdcem. Ale jak šel dál, pochopil, že většina lidí si tak pozdě v noci svého okolí všímá jen minimálně. Minul ještě několik dalších, stačilo ale jen ustoupit do stínů výklenku na kraji chodby a ospalý sloužící i dvojice strážných ho minuli bez povšimnutí.

I s nákladem se mu šlo překvapivě lehce, vlastně si Anhirovu váhu téměř neuvědomoval. Přestože mohli být oba téměř stejně vysocí, Lirialenovo lidské tělo se jevilo přinejmenším dvakrát tak staré a podstatně mohutnější. Ke starým mellutanským válečníkům, schopným běžet celé hodiny v plné zbroji a ani se nezadýchat, měl daleko. Ale nebyl na tom tak zle.

Konečně se ocitl na úpatí schodiště a začal stoupat vzhůru. Cítil nad sebou čerstvý vzduch, poklidnou teplou noc a život, který v ní odpočíval, a to vše fungovalo jako orientační bod, který ho k sobě táhl skrz veškeré chladné chodby. Přestože byla chůze do schodů namáhavější, ještě přidal do kroku.

Znovu ucítil přítomnost cizí osoby a téměř automaticky se ukryl v krátké chodbičce. Po schodišti se propotácel zívající kuchtík s očima ještě zalepenýma spánkem a on si uvědomil, jak při tom pohledu i na něj doléhá únava. Proti své vůli zívl, než znovu vykročil po schodech nahoru. Vybavila se mu měkká postel v Kyrithině příbytku, ale pak tu myšlenku zaplašil.

Musel se soustředit. Byl už téměř na úrovni přízemí a pravděpodobnost nějakého nechtěného setkání se tu značně zvyšovala. Schodiště se tu rozšířilo, otočilo se na posledním odpočívadle a vstoupilo do chodby, otevírající se na nádvoří a poté ven, skrz bránu na širokou svažující se ulici. Dýchal odtud teplý noční vzduch, opojný proti zatuchlému a chladnému podzemí.

Jenže přímo v průchodu, na každé straně jeden, stáli další dva strážní. Měsíční svit se odrážel od špiček dlouhých halaparten, které drželi v rukou.

Lirialen, pevně přitisknutý ke stěně ve stínu na posledním schodu, zaváhal. Toužil se rozběhnout, podobně jako u malé branky dole, a prostě mezi strážnými proletět do noci. Měl dojem, jako by na něj pevnost padala, teď, když byl čerstvý vzduch tak blízko.

Ale s Anhirem na zádech se taková akce zdála neproveditelná. Dostal se až sem, ale ven nemohl.

A pak náhle uslyšel zaržání a po tváři se mu rozlil úsměv. Koně. Zvířatům rozuměl, a ona rozuměla jemu. Vstup do chodby sice hlídali strážní, ale těsně před ním se odpojoval jiný průchod, ze kterého vnímal přítomnost celé řady živých tvorů. Téměř slyšel jejich klidný dech a občasné přešlápnutí ve dřevěných stáních a cítil známou, tolik typickou vůni sena a srsti.

Nenápadně překonal zbývající metry a odbočil do další chodby.

Nikdo ze strážných později nedokázal říct, co přesně se stalo. Jisté bylo, že se kůň vyřítil ze stájí. Nesl jezdce. Ale nikdo nebyl v bledém měsíčním světle schopný rozeznat cokoliv dalšího, když k překvapení všech projeli průchodem, téměř prolétli bránou a s nečekanou rychlostí uháněli ulicí, jako by v patách měli všechny démony světa.

Jezdec si nijak nevšímal poplachu, který vyvolal. Skláněl hlavu nízko nad šíjí neosedlaného koně a pevně svíral své břemeno, které pomalu klouzalo dolů. Možná věci uspěchal, možná se nechal příliš opojit spojením s myslí zvířete, okouzleného vlastní náhlou volností. Tak či tak cítil takřka nadšení, když mu teplý vzduch zavanul do obličeje a zasvištěl kolem uší.

Nemohli ovšem utíkat daleko. Pokynem navedl koně do jedné z prvních bočních ulic, sklouzl dolů a pohladil měkký čumák zvířete.

"Běž domů," vybídl ho. Koni se prudce zvedaly boky a zdál se stále rozrušený tím nenadálým úprkem, ale kouzlo boha přírody bylo silnější. Lirialen několik vteřin sledoval, jak se otáčí zpět do ulice a loudavě, s jistou neochotou vyráží zpět k pevnosti. Slyšel, jak se dusající kroky strážných najednou zastavily a bojovné a povzbuzující výkřiky náhle nahradila vlna překvapení.

Pousmál se.

Kdo vlastně viděl jezdce? Kdo mohl s jistotou říct, jestli někdo utekl z pevnosti? A kdyby, jaký by k tomu měl důvod?

Nechal je tam, zmatené jeho posledním kouskem, a s bezvládným tělem znovu přehozeným přes ramena vyrazil do ulic. Proplést se cizí čtvrtí mu tentokrát připadalo snadné a když konečně zahlédl zdi chrámu, pocítil hluboký pocit uspokojení. Proběhl Kyrithiným příbytkem a vyšel do zahrady, slabě osvětlené měsíčním světlem.

Možná byl starý a zapomenutý. Ale jak právě dokázal, být bohem pořád něco znamenalo.