Vlna adrenalinu z něj pomalu opadala, zatímco popadal dech a chabě se stavěl na nohy. Kolem byla tma a ticho, zdálo se, že žádnou nežádoucí pozornost skutečně nepřitáhl. Pomalu ohýbal končetiny a pokoušel se zjistit rozsah škod. Dopad se mu sice podařilo trochu zmírnit pokusem o kotoul, ale špatně odhadl směr a narazil do kamenné zdi, což způsobilo další naraženiny.

Jak se ale zdálo, až na pár modřin na tom nebyl tak zle. Instinkty mu říkaly, že si měl při nárazu na kameny zlámat kosti, ale nic takového se nestalo. Buďto měl štěstí, nebo bylo jeho nové tělo přeci jen odolnější než běžní smrtelníci.

Na druhou stranu, právě prolétl bytelnými dřevěnými dveřmi. Jeho tělo mohlo být těžko tělem obyčejného smrtelníka.

Trochu omámeně se ohlédl. Do chodby nepronikal ani jediný paprsek světla, přesto nějak vytušil, kde se jednotlivé věci nacházejí. Jako by právě provedený kousek posílil jeho božskou podstatu a jeho smysly se znovu zostřily.

Co ovšem ani posílené smysly zahnat nedokázaly byla úzkost, která se ho z toho stísněného prostoru zmocňovala. Stěny od sebe nebyly dál než metr a chladné kameny jako by vydechovaly smrt. Zachvěl se. Nebylo tu nic živého kromě několika slepých brouků, nic rostoucího, nic, co by přinášelo naději.

Mnoho lidí považovalo za jeho protiklad Nairina, boha války. Ale tak to nebylo. S Nairinem sice nevycházel, ale i v živoucí přírodě panovaly rozkoly. Nebyl bohem míru. Byl bohem života.

Jeho skutečným protikladem byl Trom. Bůh utrpení a smrti, dveřník u brány, jež se dala projít jen jediným směrem. Jen jednou ji viděl, temnou a strašlivou, ukrytou hluboko v podzemním chladném bludišti chodeb. Tvrdilo se, že duše smrtelníků ji vidí jinak. Pro něj však představovala jen hladový chřtán, vytrhávající život z jeho rukou.

Několika hlubokými nádechy se pokusil potlačit zárodek paniky, potom se sebezapřením položil dlaň na vlhkou stěnu po své pravé ruce a vyrazil mírně klesající chodbou kupředu. Postupoval pomalinku a naslouchal okolním zvukům, ale bylo obtížné slyšet něco víc než vlastní zrychlený dech a hukot krve v uších. Jen občas k němu dolehl zvuk osamělé kapky, dopadající na kameny.

Připadal si jako v rakvi, pohřbený hluboko v chladném, temném podzemí, daleko od všeho živého na povrchu. Cítil tuny a tuny hlíny a kamení nad sebou, jako by mu dosedaly na hruď a znemožňovaly pohyb, dýchání, dokonce i jasné myšlení, zatímco se nořil hlouběji do pahorku.

A proti tomu všemu bojoval slabý plamínek jeho božské podstaty, kousek neuhasitelného světla a života, který nesl v sobě. Přes veškerou tíhu a strach, přes osamělost a zapomnění stále kráčel dál, pokládal nohu před nohu v neustávajícím boji.

Nebyla to statečnost. Jen bezvýchodnost. Vyslechl modlitbu. Nemohl ve svém úkolu selhat.

Neměl představu, jak rozlehlé může podzemí pod pevností být. Hradba nebyla na samém vrcholku pahorku a neosvětlená chodba, ve které se ocitl, vytrvale klesala. Nebyla tu ani stopa po osvětlení, přestože jeho dlaň několikrát narazila na držák pro pochodeň. Jak se zdálo, procházející strážní si louče nebo lucerny nosili s sebou.

To bylo také dobré vědět. Sám skrytý ve tmě by tak viděl předem, kdyby se někdo přiblížil.

I když by mu to nejspíš k ničemu nebylo, jelikož z chodby až doteď nevedla ani jediná odbočka.

A právě když mu tahle myšlenka prolétla hlavou, jeho ruka narazila na dřevo.

Strnul. Pomalu spustil dlaň podél úzké spáry mezi dřevěnými dveřmi a kamennou stěnou, přejel prsty přes chladné železné panty a hřeby, zatlučené do silných prken. Chodba před ním pokračovala dál, aniž by dokázal určit kam nebo jak daleko, ale nějaký instinkt ho táhl dovnitř, za neznámé dveře a do prostor za nimi.

Opatrně propátral druhou stranu dveří, dokud nenarazil na železnou kliku. Zaváhal. Dveře byly staré a on netušil, co je za nimi. Svůj předchozí skok do neznáma opakovat nehodlal. Místo toho pomaličku stlačil kliku, zadržel dech a slabounce se opřel do dřeva. K jeho úlevě se dveře neslyšně pootevřely. Škvírou do chodby dopadl paprsek světla, který se mu po tmě v chodbě zdál jasný jako pravé poledne ve slunečném dni.

Na druhé straně bylo naprosté ticho a ani jeho zbystřené smysly nezachytily náznak nebezpečí. Nebyl si jistý, nakolik může svým božským schopnostem v dané chvíli věřit, ale dodal si odvahy a pootevřel natolik, aby mohl štěrbinou hladce proklouznout. Pak znovu opatrně zavřel a rozhlédl se.

Světlo vycházelo od loučí z držáků na stěnách širší chodby, která tu zřejmě končila. Podobně jako ta předchozí byla obložená kameny, ale nezdála se ani zdaleka tak temná, vlhká a stísněná. Po stranách z ní vycházely dveře do různých prostor, snad skladišť a sklepů. Chlad sice panoval i tady, ale zdál se snesitelnější.

Přestože pro něj světlo a viditelně užívanější prostory znamenaly z logiky věci větší nebezpečí, šlo se mu teď snadněji. Úzkost poněkud ustoupila a nahradil ji spěch. Čas v podzemí mu utíkal podivně, nebyl si vůbec jistý, kolik minut nebo hodin uběhlo od doby, kdy se dostal dovnitř.

Někde tady dole se v chladu choulil zbitý zlodějíček a ozvěna jeho bolesti se mu stále vracela, podobně jako vlnky na rybníce, do kterého kdosi hodil kámen. Když se soustředil, dokázal dokonce určit směr a vzdálenost, kterým se jeho tmavá cela nacházela. Nemohlo už to být daleko, ne víc než pár desítek metrů.

Přidal do kroku.

A pak, tak blízko cíli, že už téměř přestal přemýšlet nad čímkoliv dalším, zaslechl v chodbě před sebou cizí hlasy. Bleskově zalétl do prvních dveří, které se mu naskytly a přibouchl je za sebou právě včas, aby ještě zahlédl odraz stínu v zákrutu chodby.

Rychle se rozhlédl po místnosti, v níž se ocitl, aby si našel bezpečnější úkryt, a náhle ucítil, jak se mu zrychlený dech téměř zastavuje. Na jazyk se mu vetřela odporná pachuť žluči.

Byl tu jediný držák s hořící pochodní, ale i to stačilo. Mihotavé světlo vrhalo na stěny strašidelné stíny věcí, které se tu tyčily v celé své hrůze před ním. Bylo to železo. Koše na oheň a předměty, pokřivené a odporné, jejichž obrázek se jeho očím příčilo donést až k mysli. A bylo tu i dřevo, zohavená těla stromů, která si zasloužila raději shořet v krbu, než skončit na tomhle temném místě.

Už za jeho dob dokázali lidé lidem provádět hrozné věci. Teď musel zavřít oči, aby se vůbec dokázal nadechnout. Jako by všechno kolem něj chtělo vykřičet utrpení a děs. Anhirova bolest odplynula do pozadí, zdála se ničím ve srovnání s tímhle.

Stál strnulý, naprosto paralyzovaný, neschopný třeba jen otevřít oči.

Ale něco ho přeci varovalo včas. Stálo ho veškeré zbývající síly pohnout nohama, takže napůl ukročil, napůl upadl do stínu jedné z těch věcí.

Včas. Dveře se otevřely a ti, kdo předtím mluvili na chodbě, vešli dovnitř.

Přinutil se konečně otevřít oči a pohlédnout na ně. Bylo to snazší než sledovat místnost. Jeden měl stejnokroj stráže, druhý, vyšší a štíhlý, se nesl v jakémsi tmavém obleku.

„...promluvil jasně," prohlásil strážný důrazně a mávl rukou ke svému společníkovi v odmítavém gestu. „Měl bys jít nahoru a hledět si svého." Hlas mu mírně přeskočil, jako by ho samotného překvapila vlastní troufalost.

Druhý muž se zastavil kousek od Lirialenova úkrytu a naklonil hlavu:

„Jasně? Uvidíme, jak jasně bude mluvit za pár dní. Umím být... Sofistikovanější než pár vojáků s pěstmi a kopanci."

Lirialen se ve svém úkrytu zachvěl. Ten hlas mu byl povědomý, sice tichý a mírný, ale přesto v samém jádru zlý, jako otrávený. Jeho odpor ještě zesílil.

„Kníže rozkázal, že ten zloděj má zůstat naživu," oponoval strážný už s menší jistotou. Druhý se zasmál:

„Dokážu i mrzačit, ne jen zabíjet. Zapamatuj si to."

Natočil se teď tak, že mohl Lirialen zahlédnout jeho tvář, bledou masku s temnýma, krutýma očima. Zatoužil se stáhnout hlouběji do stínu. Vzpomněl si, kde podobný hlas slyšel. Z očí i hlasu toho muže se na něj šklebil Trom, jeho dávný nepřítel. Právě takový byl v nejhorších dnech, kdy spolu za plné síly zápasili o životy na smrt nemocných nebo zraněných, a on mu je s jízlivým smíchem rval z rukou.

Trom už nebyl. Nemohl to být on, člověk před ním byl nepochybně smrtelník. Ale Lirialen nepochyboval, že za starých časů by se jistě ochotně zařadil mezi uctívače smrti.

Strážný neodpovídal, a tak muž jen mávl rukou a obrátil se k němu zády, zpět ke dveřím, kterými přišli.

„Kníže za mnou ještě rád přijde," obrátil se naposledy ve dveřích, než zmizel docela. Strážný pozvedl ruku v jakémsi ochranném znamení proti zlu a tiše zaklel. Pak se otočil na druhou stranu a spěšně vyrazil k otevřeným dveřím na opačné straně místnosti.

„Já z toho kluka vymlátím duši," zaslechl ještě Lirialen jeho tichý povzdech. Spíš než pomstychtivost nebo touha způsobovat utrpení z něj vyznívala frustrace.

Chystal se zvednout ze svého nenáviděného úkrytu a opatrně ho následovat - nepochyboval už, že jeho cíl je právě za těmi dveřmi - když zaslechl další hlasy. Znovu se přikrčil a za opatrnost byl odměněný rychlým průchodem jiného strážného, se kterým si první zřejmě právě vyměnil místo. Ještě pár minut počkal, než se odvážil znovu pohnout. Potom přeběhl tu strašnou místnost a proklouzl dveřmi dál, do krátké chodby, po pár metrech přehrazené mříží.

Osvětlení tu bylo podobně chabé jako v předchozí síni, ale v mihotavém světle dvou pochodní se mu alespoň lépe skrývalo. Hned za mřížovou brankou stála jediná židle otočená zády k němu, na které se rozvaloval nově příchozí strážný. Na rozdíl od těch venku působil znuděně, jako by si byl vědom toho, že je tu zcela v bezpečí, a tudíž také zcela zbytečný.

Před ním se na obou stranách nacházely dvě řady cel, většina dveří však byla otevřená dokořán. Buď si kníže nepotrpěl na dlouhé zadržování zločinců, nebo, což se zdálo pravděpodobnější, existoval další žalář s více místy někde ve vyšších patrech, určený pro mírnější provinilce.

Skutečnost, že Anhir je podle všeho tady, v místě zřetelně zamýšleném pro mnohem horší zločince než otrhané zlodějíčky, mu také na klidu nepřidala.

Znovu upřel svůj zrak na nepozorného strážného a nálada se mu o něco zvedla. Poslední překážka. V hlavě se mu během doby, co tu stál, narýsoval velmi zřetelný plán. Teď tiše překonal posledních pár metrů

Po tom všem bylo tohle snadné. Protáhl ruku skrz mříž a dřív, než se muž stačil třeba jen otočit a zpozorovat nebezpečí, se zlehka dotkl jeho zátylku. Hlava spadla na hruď a tělo ochablo.

Lirialen strčil do mříže a ta se hladce otevřela. Zavrtěl hlavou. Strážný se očividně cítil až příliš bezpečně. Svazek klíčů visel na háčku nad židlí, teď zcela nechráněný.

Sebral ho a vyrazil k posledním dveřím vpravo. Řídil se teď víc intuicí než rozumem, když vybral klíč a otočil jím v zámku. Ozvalo se cvaknutí a další těžké dveře se se zaskřípěním otevřely do malé cely. Nahlédl dovnitř.

Byla tam tma a vlhko, nic kromě chladných stěn a tvrdé kamenné podlahy.

A v rohu, téměř splývající se stíny, se zhrouceně choulila vyhublá nehybná postava.