Setmělo se překvapivě rychle.

Zatímco procházel známými úzkými ulicemi původního města, snesla se noc a rozhodila nad krajinou tmavý závoj. Měsíc ještě nevyšel, ale obloha byla posetá tisíci a tisíci hvězd, shlukujících se v obrazcích starých jako vesmír sám, a z několika málo otevřených oken se linulo měkké světlo ohně. Stačilo to však jen pro hrubou orientaci, většina okolí zůstávala ve stínech.

S divoce bušícím srdcem se na několik vteřin zastavil v uličce za zahradou a vzhlédl k obloze. Souhvězdí mu nikdy moc neříkala, byly to jen další lidmi vytvořené symboly. Jenže teď, když zíral na ty známé tvary, najednou jako by pocit odcizení a ztráty ještě zesílil.

Thiina koruna, Nairinův meč, Malutamův vůz... Nebyli rodina, ne v tom skutečném, pokrevním slova smyslu. Všichni vznikli z lidské snahy vysvětlovat běžné jevy, z lidské touhy chápat a věřit. Jenže vědět, že nejste sami, že někde v tom rozlehlém světě je někdo, kdo vám rozumí, to bylo svým způsobem uklidňující.

Nikoho jiného neměli. Právě to je nakonec svedlo dohromady.

A teď tu náhle byl jen on.

Přes příjemné teplo, které v Tiatinei panovalo v každém ročním období, se zachvěl. Opravdu měl Kytirh a jejím předchůdcům za co děkovat? Mohl se vytratit. Vyhnout se osamělosti, slabosti, cizímu světu a nepochopitelným záhadám v podobě zlodějů, pokládajících růže v opuštěných chrámech.

Což ho znovu vracelo k současnému úkolu. Vykročil dál a zároveň vyslal kousek své mysli na průzkum. Potěšilo ho, když zjistil, že je schopný rozdělit své vědomí mezi dvě činnosti. Na boha to bylo málo. Ale byl to jistý pokrok.

Cítil stálou přítomnost dvou osob kdesi na kraji vlastní podstaty, připojených k němu téměř neznatelnými vlákny. Jedna mysl byla zřetelná a jasná, a vznášelo se kolem ní soustředění jako měkký přísvit. Druhá působila zcela jinak, vzdáleněji, napůl odříznutá z jeho vlastní vůle. Dovolil si začít oslabovat bariéru, pomalu a postupně, aby ho vlna bolesti nezastihla nepřipraveného. Potřeboval se k němu dostat blíž, aby ho dokázal najít.

Prošel bránou v hradbě, která kdysi sloužila pro ochranu města. Dnes dělila ulici a nacházela se v obležení domů a domků z obou stran, a hlídání cest tak zcela postrádalo smysl. Opustil známou oblast a ocitl se ve čtvrti obchodníků, kterou mu popisovala Kyrith. Nejjednodušší trasa k pevnosti vedla po hlavní ulici, kopírující dávnou stezku na posvátný vrcholek. Jenže ta byla dobře hlídaná a v tuhle denní dobu tudy nikdo nechodil.

A jestli se dalo věřit kněžčiným informacím, málokdo tudy chodil i za denního světla. Nejsilnější opevnění bylo k ničemu, pokud jste měli nehlídanou bránu dokořán, a zdálo se, že zdejší šlechta si to dobře uvědomuje. O to víc nejspíš po nedávné krádeži, která bdělost stráží nepochybně posílila.

Nicméně vězení bylo od pokladnice daleko, až na opačné straně pahorku. Musel jen projít mezi domky obchodníků a měšťanů a trefit správné místo.

Nepřestávalo ho překvapovat, jak město najednou ztichlo. Potkal jedno náměstíčko, na kterém dva nebo tři kejklíři před malým davem žonglovali s hořícími pochodněmi a polykali plameny, a několik otevřených hospod, ze kterých se linul živý ruch, ale jinak byl v podstatě klid.

Několikrát špatně odbočil a zabloudil v křivolakých, nepravidelných uličkách, ale vytrvale se vracel do správného směru. Jak se přibližoval k pevnosti a její obraz mu před očima postupně rostl, musel jejím stavitelům přeci jen přiznat řemeslnou zdatnost.

Nebyla pravidelná ani úpravná. Ale to nebyl její účel. Oplývala silnými a vysokými hradbami s řadami střílen, strážemi, přecházejícími po ochozech, a vysokými hranatými věžemi, otevírajícími obráncům výhled daleko za město. Byla to poslední výspa. Jakýkoliv útočník mohl sice po velkém snažení dobýt město, ale bytelný, dobře zásobený hrad nad ním by vydržel další dlouhé měsíce.

Zdálo se mu, že uplynuly hodiny, než se dostal na okraj malého prostranství pod hradbami, o němž mu řekla Kyrith. Měsíc mezitím vyšel a ticho se ještě prohloubilo, jen vytrvalé cikády bzučely snad v každém stromě nebo keři. Přízračné bledé světlo dopadlo na plácek před ním a on podvědomě sevřel rukojeť nože, který měl zastrčený za opaskem. Byl to spíš nástroj než zbraň, nalezený to dopoledne v Kyrithině skladu, a tušil, že by ho proti člověku stejně nedokázal použít, ale přesto mu dodal trochu jistoty.

Nebyl tu popravčí špalek ani lešení, ale nic z toho tu ani být nemuselo. Pečlivě zavřené okenice, bledý přísvit a opuštěnost toho místa na vyvolání husí kůže docela stačily. Do srdce se mu jako tisíce jehliček zabodávala nervozita a strach a v ústech měl sucho, dech se mu zrychloval a zkracoval.

Neptal se, jak často se ve městě pořádají popravy. Za jeho časů k něčemu takovému v Tiatinei takřka nedocházelo, ale věděl, že časy se změnily. Nechtěl na tu otázku znát odpověď.

To podstatné teď byla malá dvířka u paty hradby, pečlivě střežená dvojicí strážných. Tudy vyváděli vězně v den popravy. Kyrith mu nedokázala říct, jak to vypadá za nimi. Nikdo kromě strážných nežil tak dlouho, aby o té cestě mohl vyprávět, ale musela vést do žaláře.

Polkl. Popravčí plácek byl prázdný a tichý a neposkytoval prakticky žádné úkryty. A on sám se nacházel o celé dvě ulice dál od hradeb.

Na okamžik ho napadlo, že by se měl vrátit do města a zkusit to obejít. Dostat se do ulice u hradeb nemohlo být tak těžké a rozhodně by to bylo bezpečnější než pokoušet se náměstíčko přeběhnout.

Jenže už předtím zjistil, že orientace mezi křivolace postavenými domy je přinejmenším obtížná. Mohlo to trvat pár minut, ale také hodiny, pokud by se mu znovu podařilo špatně odbočit. Znát směr bylo sice hezké, ale v chaosu pod pevností naprosto nedostačující.

Znovu pohledem přelétl situaci. Náměstí bylo sice prázdné, ale křivé domy vrhaly rozvlněné stíny, ještě podpořené letícími mraky, občas přerušujícími bledý měsíční přísvit. Strážní možná byli bdělí, ale byli jen dva. Žádný smrtelník by jim neproklouzl. Ale on ostatně také žádný smrtelník nebyl.

A přímo mezi nimi se nacházela jeho největší výhoda. Dřevěné dveře. Byly sice na několika místech zpevněné železnými pásy, ale byl si jistý, že vidí mezeru dostatečně širokou pro jeho záměr.

Nadechl se. Tohle byl šílený plán. Jenže i kdyby se krásně proplížil až ke strážím, nemohl si dovolit nic jiného. Nevěděl, jestli by je dokázal omráčit, a i kdyby ano, následné otevření dveří by mohlo vyvolat pozornost nahoře na hradbě.

Znovu rozdělil své vědomí a část z něj vyslal naproti strážným. Potřeboval jejich mysli ovlivnit jen na kratičký okamžik. Neuměl být neviditelný. Ale oni ho přesto nemuseli vidět.

Zbytek jeho podstaty, smrsknutý do lidského těla, zavřel oči.

Dřevo bylo příroda.

On byl příroda.

Rozeběhl se naslepo. Cítil kameny pod nohama, vnímal dvojici tichých, nehybných stráží, stromy a rostliny v zahradách, noční ptáky a netopýry v povětří a slabé ozvěny lidí, spících v okolních domech. A jako dvě malá slunce mezi tím vším zářily dvě smrtelné mysli, k nimž byl momentálně připoután, jedna za ním a jedna před ním.

A pak se náhle instinktivně odpoutal od země a skočil, prolétl mezi dvěma příčnými železnými pásy a tvrdě dopadl na kamennou dlažbu, až si vyrazil dech. Kolem byla tma, vlhko a chlad, zcela odlišné od teplé noci venku. Sípavě se pokoušel nadechnout a marně šátral po opoře, aby se mohl zvednout. Srdce mu po tom kousku tlouklo jako splašené a mysl jen stěží chápala, že se mu to skutečně podařilo.

Byl uvnitř.