„Měla bych jít s tebou," vyjádřila se Kyrith už nejméně podesáté. Znovu zavrtěl hlavou a narovnal mísu pomerančů, ležící v trávě pod olivovníkem.

Byl si jistý, že vybral dobře. Přestože vedle stál obrovský prastarý chrám s chladnými stěnami a vysokými sloupy, právě tohle bylo jeho nejposvátnější místo. Uzlovité větve, propletený, částečně dutý zvrásněný kmen a mladé větvičky na okrajích, zdobené zelenými lístky, to byla jeho historie. Žádná svatyně vytvořená lidskýma rukama pro něj nikdy nemohla dosáhnout takového významu.

A co víc, Kyrith tu bude mít pohodlí. Ze srdce obdivoval její odvahu. Bála se té cesty tam nahoru víc než čehokoliv jiného, a přesto opakovaně nabízela svou pomoc a zdálo se, že ji jeho odmítnutí téměř uráží.

Jenže ji potřeboval tady.

„Já jsem bůh, pamatuješ? Poradím si," odpověděl, aniž by zvedl pohled od práce. Vyrovnal několik sušených svazků levandule na bílém plátně a postrčil malý džbánek s olivovým olejem.

Nebyl si svým tvrzením zcela jistý. Za starých časů by si coby bůh poradil s jakýmkoliv vězením. Žádná zeď nebo mříž by pro něj nepředstavovala překážku. Jenže dnes byl jen stínem svého bývalého já a když pohlédl na pevnost, trčící z kdysi nádherného vršku a drze se koupající v odpoledním slunci, dokonce i on ucítil záchvěv strachu.

„Navíc potřebuju tvoji pomoc odsud," dodal o něco pádnější argument. Bohové odjakživa stáli a padali s množstvím obětin a modliteb, které jim byly věnovány. Zatímco rovnali část obsahu kněžčina skladu a spíže do úhledného kruhu kolem prastarého stromu, cítil, jak mu do žil proudí nová síla. Vzdálené vůně se zdály intenzivnější, hluk města hlasitější a výhled na pevnost ostřejší, jak mu připravené obětiny zlepšovaly smysly.

Cítil se teď úplnější, jako by kousek té ohromné díry v jeho podstatě skutečně dokázali zaplnit pomocí bylinek, léčivých mastí, ovoce, zeleniny a pár džbánků vína, olivového oleje a křišťálově čisté vody ze studny.

Pořád to však byl jen nepatrný kousek, zlomeček toho, co mohl dokázat. Povzdechl si a pohlédl na k západu se klonící slunce. Bude to muset stačit. Koneckonců, nic víc neměli.

„Co bude teď?" narušila Kyrith otázkou znovu ticho. Cítil z ní soustředění, obavy z nadcházejících věcí a zároveň z toho, že neudělala dost. Dlaně měla zpocené nervozitou. Právě teď mu připomínala hrdiny, kteří se kdysi ve jménu bohů pouštěli přes smrtelný strach do šílených nebezpečí, jen aby vykonali jejich vůli.

Bála se a hledala vedení. A právě v téhle chvíli by stačilo mávnout rukou a ona by se do pevnosti vydala sama, bez ohledu na následky, prostě proto, že jí to přikázal. Jistě, odsoudil by ji tím na smrt. Ale ona by šla ochotně a bez sebemenšího zaváhání.

Téměř se mu z té představy zvedl žaludek. Nikdy nic takového nedělal. Zasahovat tímhle způsobem do myslí smrtelníků bylo kruté a bezcitné, a stálo to zcela proti jeho přesvědčení. Byl bohem léčení a přírody, naděje a růstu. A jen samotná myšlenka na moc, kterou by nad ní mohl mít, ho naplnila vlnou soucitu, sympatií a starosti.

Lirialen nevládl. Lirialen měl být oporou. A když už od ní žádal pomoc, musel ji za každou cenu udržet v bezpečí.

„Znáš nějaké staré modlitby?" zeptal se a zdálo se, jako by ji tou otázkou náhle vrátil na zem. Potřásla hlavou, párkrát zamrkala a přikývla.

„Staré knihy se dědí z generace na generaci," zamumlala. „Dojdu pro ně."

Obrátila se k němu zády a odspěchala k domu, aniž by se ohlédla. Chvilku za ní hleděl i potom, co zmizela v temném průchodu. Přál si, aby se potkali za příznivějších okolností. Aby skutečně mohl být dárcem naděje, ne jen oslabeným stínem, přinášejícím další starosti. Litoval toho, spíš kvůli ní než kvůli sobě.

Pak potřásl hlavou. Změnit to nemohl. Tiše si povzdechl a zamířil ke studni, ukryté ve stínu na okraji zahrady.

Na kamenné zídce, jež ji obkružovala, stála malá miska, s níž se zabýval už několik hodin. Posadil se na chladné kameny, znovu si ji přitáhl do klína a zamíchal hmotu uvnitř. Obyčejně zabírala příprava něčeho takového celé dny nebo týdny, a přestože základní přísady snadno sehnal v zahradě, byla to jen chabá připomínka dávných slavnostních obřadů.

Jenže na tom nezáleželo. Šlo o symboliku, ne bezmyšlenkovité lpění na tradici. Pečlivě vypracované postupy a pravidla nebyly dílem bohů, ale lidí. Ze samé své podstaty musely být pomíjivé.

Tiše si začal broukat jednu ze starých písní, oslavující přírodu, růst a život, a znovu vnímal, jak celá zahrada ožívá. Stébla se mu znovu začala obtáčet kolem v trávě položených nohou, květy se natáčely k němu a ve větvích olivovníku to šumělo, jako by zpíval s ním. Zamíchal hmotu v misce a opatrně ji rozetřel po stěnách, potom se natáhl po vědru a přilil několik kapek vody. Napil se z vědra a znovu pokračoval tam, kde píseň přerušil.

Cítil ji. Cítil význam těch slov až v konečcích prstů, cítil, jak slabými odrazy dosahuje přes celé město do rozlehlých plání, mezi olivovníky a borovice až ke vzdáleným vinicím. Rozechvívala teplý vzduch spolu s bzučením cikád a plnila ospalé odpoledne životem.

Tak ho také našla Kyrith, stále sedícího ve stínu zdi s miskou v klíně, rozmíchávajícího její obsah, s nohama téměř srostlýma se zemí. Neodvážila se na něj promluvit a vyrušit ho ze soustředění, zůstala stát kousek stranou, jako by i ji zasáhla ta tichounká melodie.

Pak zvedl pohled a kouzlo se vytratilo. Květy se obrátily zpět ke slunci, stébla trávy klesla, vítr v olivovníku utichl a téměř se zdálo, že přes oblohu přelétl tmavý stín. Zahrada byla znovu obyčejná, tichá a poklidná v horkém dni.

„Našla jsem ty knihy," natáhla k němu ruce s prastaře vyhlížejícími svazky. Opatrně je převzal a odložil za sebe na široký okraj studny. Pokynul jí, aby se posadila vedle něj, a znovu zkontroloval obsah misky.

„Kdybych ti mohla nějak pomoct..." promluvila znovu, ale gestem ji přerušil.

„Ze všeho nejvíc tě potřebuju tady," zopakoval důrazně a odložil misku stranou. Pevně se jí podíval do očí. „Tisíce let jsem přežil jenom díky tobě a těm, kdo byli před tebou. Možná jsi mě nedokázala vrátit zpátky. Ale i pokud tam nahoře dnes půjde něco špatně, dokud budeš v bezpečí, nemůžu doopravdy umřít. Kdyby se ti něco stalo, je to konečná i pro mě."

Nechal svá slova doznít a pokoušel se odhadnout, jestli bude jejich účinek dostatečný. Ve skutečnosti mu na jeho vlastní existenci příliš nezáleželo. Všichni, které znal, byli pryč. Byl jen posledním seschlým listem, visícím na větvi mrtvého stromu. Vítr ho tak jako tak brzy odnese.

Ale potřeboval Kyrith udržet tady.

„Navíc máš na starosti někoho důležitějšího, než jsem já," připomněl. Zlehka se dotkla břicha a on jí položil ruku na paži. Věděl, že pochopila. Ať už ji přesvědčilo cokoliv, byla ochotná zůstat tady.

„Podej mi ruce," vyzval ji a přitáhl si na dosah misku. Poslechla. Vzal do ruky připravenou snítku levandule a namočil ji v tmavé hmotě, jíž byla miska naplněná. Vzduch naplnila vůně různorodých bylinek, zatímco na ženina zápěstí kreslil spletené ornamenty a složité motivy podobné těm, které zdobily jeho vlastní ruce.

„Kdysi dávno," začal s pohledem soustředěně upřeným na práci, „využívali mniši při rituálech podobné barvy po celé říši. Měly být přímým spojením s bohy."

Se zájmem vzhlédla.

„A fungovalo to?" zeptala se. Pokrčil rameny a pomalu doplnil několik teček kolem čáry, kterou právě pečlivě vykreslil.

„Někdy. Nám by to mělo umožnit zůstat v kontaktu, dokud budu pryč. Kdyby se něco stalo, budeš to vědět jako první."

Dokončil své dílo a chabě se na ni usmál. Nebyl si jistý, jestli to zabralo. On sám žádnou změnu necítil. Jenže stačil jediný pohled do její tváře, aby pochopil, že jejich propojení skutečně funguje. Zatímco pracoval, slunce se ještě víc sklonilo k západu a jeho nervozita zesílila. Vlna překvapení a soucitu, kterou od Kyrith ucítil, ho nenechávala na pochybách, že jeho emoce zachytila, přestože se je ze všech sil pokoušel potlačit.

Stále na okraji vědomí cítil bolest toho, který ho přivolal, stále si uvědomoval nebezpečí vměšování do záležitostí lidských vládců a až příliš živě si představoval nabroušená ostří zbraní strážných ve službě, kteří dozajista hlídali pevnost. Jeho výhodou mohla být nenápadnost, ale kdyby došlo na boj, byl by k ničemu. A to vše způsobovalo, že se mu žaludek kroutil a scvrkával a srdce mu bušilo až v krku.

Odkašlal si a uhnul před Kyrith pohledem.

„Jsi... V pořádku?" zeptala se chabě. Slyšel v jejím hlase rozpaky.

„Měl bych jít," prohlásil, jak nejpevněji dokázal. Bylo těžké tvářit se statečně, když věděl, jak snadno teď může jeho masku prohlédnout. Ale potřeboval ji udržet, už kvůli sobě.

Kyrith přikývla. Možná teď vnímala jeho strach, ale cítila i naléhavost, která ho hnala kupředu. Nepříliš dlouho po první nečekané vlně bolest trochu opadla, ale s různou intenzitou se vracela během celého dne a on věděl, že nemůže ztrácet čas. Pokud měl svůj úkol dovést ke zdárnému konci, musel Anhira zachránit co nejdříve.

„Budu se za tebe modlit. Nebo k tobě," přislíbila a neurčitě mávla ke starému olivovníku. Zvedl se ze svého místa na okraji studny a vrhl krátký pohled na slunce, pomalu mizící za zdí. Zhluboka se nadechl.

Byl bůh, a přes všechny ty tisíce let tu stále byl někdo, kdo ho potřeboval. Nesměl být slabý.

Narovnal se, kývl Kyrith na pozdrav a lehce se rozeběhl k průchodu vedoucímu do domu. Slyšel za sebou kněžčin tichý hlas, přející mu štěstí, ale neohlédl se.

Byl bůh, poslední svého druhu, a neexistoval nikdo, kdo by za něj mohl splnit jeho úkol.

A přestože se mu vnitřnosti kroutily nefalšovaným strachem, jako bůh si nemohl dovolit selhat.