Nebyl si přesně jistý, co ho probralo. Mohl to být zpěv ptáků, lehké sluneční paprsky, nebo pokřikování hlasů, přicházející z dálky. Jeho mysl se ze snu budila pomalu a neochotně, postupně proplouval skrz hlubiny své božské podstaty zpátky do reality. Bylo to jako prodírat se hlubokou vodou, tak temnou a neznámou, že vlastně ani nevěděl, kterým směrem je hladina. Obklopovala ho, objímala a přidržovala tak, že se nemohl téměř ani pohnout.

A pak náhle prudce otevřel oči a uvědomil si, že jeho sen je napůl realitou. Cítil kolem paží, trupu i nohou jemná stébla trávy, která ho obepínala, shora se k němu nakláněly prastaré větve a známý šepot vánku v koruně olivovníku zněl jako ukolébavka.

Mírně se pohnul a vnímal, jak se stébla stahují. Větve se s tichounkým zapraskáním vrátily na své místo, zatímco si sedal a rozhlížel se.

Když se ohlédl, všiml si, že i pokroucené kořeny za ním se přizpůsobily a dole u kmene se teď nacházela prohlubeň přibližně lidského tvaru.

Protáhl se a lehce se zamračil. Byl si jistý, že usínal v jedné z ložnic Kyrithina příbytku.

Přitiskl si prsty jedné ruky na čelo ve snaze vybavit si podrobnosti. Odpoledne se nedozvěděli vůbec nic. Kyrith se sice zkoušela vyptávat pacientů, ale jejich odpovědi byly neurčité a neposkytovaly žádné další vodítko. Shora z pevnosti se ztratilo něco cenného a stráže se v noci pokoušely někoho chytit.

Dál už se příběhy rozcházely. Někdo tvrdil, že to byl elitní zabiják a vůbec se nejednalo o krádež, ale o nájemnou vraždu. Někdo říkal, že viděl prchat skupinu lidí, jiný by přísahal, že to byl jeden člověk. Někteří se pouštěli do divokých spekulací o milenci manželky místního knížete nebo jeho dcery, ale všichni nakonec přiznali, že nic z toho nemusí být pravda.

Byla tma. Slyšeli hluk. Nebylo toho moc vidět, přes hlavní ulici proběhlo příliš mnoho stráží. Kdo měl poznat toho, kdo utíkal jako první? Jestli ho chytili? Nikdo nevěděl.

Ať tak či tak, jejich domněnka o uprchlém zloději či jiném výtržníkovi se sice potvrdila, ale pořád nedávala o nic větší smysl. Proč by se ve spěchu obtěžoval pokládáním růže na oltář v zapomenutém chrámu?

Když večer s Kyrith zalili zahradu a navečeřeli se, odcházel spát s dojmem naprostého zmatku. Nemohl říct, že by se to teď, poté, co přes noc málem zarostl do zahrady, o moc zlepšilo. Ale nějaký pokrok tu přece byl.

Neměl sice tušení, jak se sem dostal, ale zato zcela chápal proč. Cítil se jistější a silnější, pevněji ukotvený v čase, v prostoru i v lidském těle. Jistě, bylo na tom něco znepokojivého. Pro boha takový stav nebyl přirozený. Ale přeci jen mu to dávalo lepší startovní pozici pro další pátrání.

Potřeboval se soustředit, a to teď dokázal mnohem spíš. Dokonce i zbytky jeho magických sil jako by se náhle trochu rozrostly. Stačilo se jen lehce natáhnout, aby ucítil přítomnost další mysli v zahradě...

„Lirialene! Bohové, hledám tě celé dopoledne," vychrlila na něj Kyrith, která se náhle vynořila zpoza stromu. Vyzařovalo z ní rozrušení, sršelo jí z očí, uspěchaných pohybů i gest. „Chytili ho!"

Pozvedl obočí. Tohle byla překvapivá zpráva, ani ne proto, že by snad měl tendenci podceňovat místní stráže, jako spíš kvůli nejasnosti všech předchozích informací. Podle různých lidí se to během včerejška stalo už nejméně desetkrát na pěti různých místech. Nebo pětkrát na deseti místech, záleželo na tom, čemu jste chtěli věřit. Vynalézavost smrtelníků ho nepřestávala překvapovat.

„Víš to jistě?"

„Hodně jistě," přikývla. „Na tržišti jsem mluvila s několika dalšími lidmi. Nad ránem ho provedli skrz město a hlavní branou rovnou do pevnosti."

Na chvilku zavládlo ticho a jejich pohledy se obrátily vzhůru, k vrcholku kopce s nevzhlednou, ale bytelnou pevností.

Povzdechl si. Nepřišel sem zachraňovat zločince před spravedlností. Jenže jednou přijal oběť a vyslechl modlitbu. Nemohl ustoupit.

„Víme o něm něco víc?"

Kyrith kývla:

„Jmenuje se Anhir. Žil v chudinské čtvrti na severu města jako žebrák a zlodějíček, aspoň poslední dva roky. Do té doby patřil do rodiny niriů, kočovníků, ale nejspíš odmítl převzít jejich zvyky."

„Převzít jejich zvyky?" zopakoval po ní zmateně. Nový svět s novými skupinami, vírami a vládci se mu zdál jen těžko srozumitelný. „Proč by měl odvrhnout svoji rodinu?"

„Niriové jsou bojovníci, kteří tráví celý život na cestách. Podle toho, co se o nich říká, na hranici dospělosti skládají přísahu, že se nikdy neusadí a budou navždy věrní své rodině."

„To nezní tak strašně," nadhodil. Pamatoval si sice pár bohů, s nimiž by jednu rodinu zrovna tvořit nemusel, ale přesto... Byli rodina. A to vždycky znamenalo něco významného. Na takový závazek žádnou přísahu nepotřeboval.

„Možná. Ale některé jejich zvyky jsou dost... Zvláštní. Jdou o nich divné řeči," odpověděla Kyrith. Pak ale jejich debatu mávnutím ukončila. „Každopádně, našemu Anhirovi je asi sedmnáct, a rozhodl se pro ten nesmírně inteligentní kousek, totiž že se vloupá do knížecí pokladnice. A jak se zdá, povedlo se mu to, utekl, a i když chytili jeho, podle zvěstí nenašli to, co sebral. Otázka je, co s tím budeme dělat my?"

Povzdechl si. Tohle bylo špatné. Rozum mu říkal, že plést se do záležitostí dnešních vládců by nebylo moudré. Nechápal tenhle svět. Znal staré budovy, pár stromů a kamenů, ale to mu v jednání s lidmi mohlo jen stěží pomoci. Jenže instinkt už ho posílal na bláznivou záchrannou misi, bez ohledu na všechny rozumové argumenty.

A pořád tu byla ještě ta růže a modlitba.

Znovu obrátil pohled k pevnosti na kopci.

„Drží ho tam nahoře, viď?"

„Mají tam i vězení," potvrdila Kyrith. Cítil z ní strach, jehož ozvěna se málem přenesla i na něj. Ta pevnost byla špatná. Neměla tam být, neměla stát výš než chrám.

Ale byla tam a teď se mu postavila do cesty.

Zatnul zuby.

A pak náhle, zcela nečekaně a proti vší logice, mu tělem prolétla bolest. Z tváře mu vymizela všechna krev, prsty se samy od sebe zaťaly a samotná zem pod jeho chodidly jako by zakolísala, takže měl co dělat, aby se udržel na nohou. Pevně zavřel oči a sesbíral všechny síly, zatímco se na jeho mysl snášely další a další ozvěny ran. Postupně, trýznivě pomalu, se mu dařilo vyskládat obranu, nejprve jen slabý plůtek, ale nakonec skutečnou hradbu, která zarazila ten nekonečný proud a zmírnil ho jen na tichý šepot z dálky.

Otevřel oči. Kyrith teď vypadala skutečně vyděšeně, ztuhlá strachem a bezradností přímo naproti němu. Přinutil se usmát, i když právě prožitá situace moc důvodů k radosti neposkytovala.

Neměli moc času. Tohle nikdo nemohl vydržet dlouho.

„Nemám jinou možnost," vydechl. „Budu ho muset zachránit. A pak ho donutím vrátit to, co ukradl."