Město se probouzelo do nového horkého dne. Sluneční paprsky pomalu a vytrvale prohřívaly prastaré kamenné stěny, zlatily střechy a pronikaly do dávných dvorů a loubí za štíhlými sloupy.

Vzduch se zdál stejný, stejně čerstvý a provoněný životem jako před tisíci let. Jemně províval skrz nezasklená okna, mísil se se vzdáleným pokřikováním z tržišť a ve vánku je roznášel dál, až do rozlehlých luk, kde šustil v suchých travinách, a mezi omamně vonící borovice a prastaré olivovníky, kde lehkým pohybem rušil jejich zádumčivé ticho.

Krok do ulice jako by ho znovu přenesl zpátky do minulosti, a on jen stál a se zavřenýma očima vdechoval to průzračné ráno. Napadlo ho, jak by bylo krásné mít moc vrátit čas, procházet zase známými ulicemi, potkávat známé tváře, sledovat ten ohromující tep a růst mladičkého města na úsvitu jeho vlastního času...

„V pořádku?"

Ucítil na paži lehký dotyk a otevřel oči. Kyrith na něj hleděla znepokojeně, s čelem mírně nakrčeným. Cítil z ní nejistotu, ale i hluboký soucit. Než vyšli z chrámu, vysvětlil jí vše, co věděl, a všiml si, že se od té chvíle začala chovat jinak. Posvátná bázeň chvílemi ustupovala mnohem lidštějším, bližším a upřímnějším citům. 

Jako bůh měl být dokonalý, bez slabostí, strachů a smutku. Ale nebyl a přiznal to. A místo odmítnutí, kterého se obával, se mu dostalo pochopení a přijetí, v jaké ho ani nenapadlo doufat. Věděl, že Lirialenovi kněží mají být soucitní, chápaví a laskaví, ale on měl být pevná jistota za tím vším, skála, o kterou se budou moci opřít, jádro, od kterého se to vše odvine.

Neměl žádat pomoc. To bylo nemyslitelné.

A přesto její příslib dostal snadno, s naprostou otevřeností, upřímností a vlídností, jakou za celý svůj dlouhý život nepoznal. 

Usmál se na ni a přikývl.

„Trochu jsem vzpomínal."

„Bývalo to hodně jiné?"

Zavrtěl hlavou. Na první pohled vypadala ulice úplně stejně. Každý kámen, každý sloup a klenuté okno jako by sem bylo přesunuto napříč tokem času téměř netknuté. Jenže když zvedl pohled až nad střechy známých domů, ke kdysi prázdnému pahorku s posvátným hájkem, ten dojem se rozplynul jako pára nad hrncem. 

Město se teď táhlo mnohem dál, přelévalo se přes kopec a na samotném vrcholku stála pevnost, opatřená silnými kamennými hradbami a několika bytelnými věžemi. Ta tam byla krása a pravidelnost, obrovské a pečlivě opracované kvádry světlého kamene, které ani po tolika letech neztrácely díky umu stavitelů svou krásu. Domy tam byly tvořeny živelně, bez estetického záměru a sebemenší snahy o hlubší myšlenku. 

Tam, kde se kdysi používalo důmyslných nástrojů a vynálezů k opracování a zvedání kamenů, se dnes využívala jen hrubá síla. Tam, kde kdysi existovaly pečlivé nákresy a výpočty, dnes byly jen do prachu načmárané čáry. Tam, kde se moc bohů spojovala se silou smrtelníků při vytváření prvních měst, se dnes lidské ruce ujímaly úkolů, na které nemohly stačit.

„Tady se nic nezměnilo," hlesl a pak ukázal na tu podivnou změť nad sebou. „Ale tam všechno. Kdo bydlí tam nahoře?"

„Vládce města," odpověděla Kyrith. Zamyšleně přikývl. Dřív by žádný šlechtic nebyl tak troufalý, aby si postavil sídlo výš, než stál chrám. Ale jak pochopil, jeho poslední svatyně už dávno nevzbuzovala úctu.

Odvrátil se a přesunul svůj pohled zpět k ulici kolem sebe. Kyrith stále trpělivě čekala, ale uvědomoval si, že dlouhé stání uprostřed ulice jí není příliš příjemné. Kolemjdoucí se po nich zvědavě ohlíželi a zdálo se, že někteří si cosi šeptají.

„Radši půjdeme dovnitř," pokývl a ženě po tváři přelétla úleva. Jako první zamířila ke známému patrovému domu vedle chrámu, který kdysi sloužil jako domov dvaceti nebo pětadvaceti kněžím a zároveň jako malá místní nemocnice. Původní účel se už ale zřejmě ztratil, uprostřed dvorku si hrálo několik dětí a místo odéru vzácných bylinek se kolem vznášela jen vůně čerstvého chleba.

Kyrith se ale vstupu na dvorek vyhnula a zavedla ho do dveří úplně vpravo, umožňujících přístup do budovy rovnou z ulice. Uvnitř bylo proti jasnému slunečnímu světlu venku šero a chvíli trvalo, než si jejich oči přivykly. Skromně zařízená domácnost kdysi sloužila dvěma či třem kněžím, kteří měli na starost přímou péči o chrám. Zbytek přebýval ve velké budově a věnoval se nemocným a zraněným, ale tihle měli na starost modlitby, oběti, zahradu a chrám.

A jak se zdálo, teď tohle místo poskytovalo domov i jeho poslední kněžce. 

Rozložení pokojů se od jeho dob nijak nezměnilo. Dole byla po levé straně jedna ložnice a kuchyně, úplně vzadu spíž a úložný prostor. V patře, kam se dalo vyjít po ošlapaných kamenných stupních, se pak nacházely další dvě maličké ložnice a pokoj, který dnes podle všeho sloužil jako jídelna. Tam ho Kyrith zanechala.

„Podívám se ti po něčem na sebe," kývla k jeho dlouhé splývavé tunice. „V tomhle jsi trochu... Nápadný."

Pozvedl obočí, ale na víc se neptal. Viděl na ulici prosté košile a kalhoty, které oblékali dnešní muži. Bylo zbytečné vzbuzovat pozornost. Mladá žena odspěchala zpátky do útrob domu a on zůstal sám uprostřed velké místnosti. 

Dům byl uvnitř členitý, vnitřní zdi byly dozdobeny výklenky a rozličnými průchody a okny dovnitř přes počáteční dojem pronikalo překvapivě mnoho světla. Působil vzdušně a čistě, podobně jako všechny prastaré stavby z jeho doby.

Obešel lavici a stůl uprostřed a prošel skrz průchod na opačné straně. Následovala krátká chodbička, z které se doprava otevíral další průchod, jímž dovnitř pronikala záplava slunečních paprsků. 

Nedočkavě přidal do kroku a vyšel do zahrady, rozlehlé a pečlivě udržované, plné nejkouzelnějších vůní, barev a zvuků. Z keřů se ozýval cvrkot cikád a nádherně rozkvetlé květiny a zelená tráva dávaly tušit obětavou péči. V rohu stála stařičká kamenná studna, krytá stínem vysoké zdi. Růžové keře pod zdí, omamně vonící levandule, léčivé bylinky, na jejichž účinky se pomalu rozvzpomínal, a uprostřed toho všeho...

Jako ve snu vykročil do středu zahrady, kde z pracně udržovaného trávníku vyrůstal prastarý olivovník. Kůru měl zbrázděnou lety a hrubou na dotek. Ani si neuvědomil, kdy zvedl ruku a položil ji na široký kmen. Cítil, jak mu celým tělem proudí energie, jako by sám zarůstal do země. V koruně stromu to zašumělo a on vnímal, jak se větve stromu natahují k němu, jak ho listy hladí po ramenou a po hlavě a vítají ho doma.

Zavřel oči, aby skryl vlhkost, která se mu do nich drala.

Pamatoval si ten strom. Pamatoval si ten semenáček od chvíle, kdy se jeho podstata poprvé zrodila. Tohle byl počátek všeho, tenhle strom zapouštěl do země kořeny samotného města. Jeho kořeny.

Znovu oči otevřel, a tentokrát se mu v nich odrážely nekonečné dálky věků dávno minulých. S dlaní stále položenou na zvrásněné kůře se obrátil k pevnosti na kopci, která ho ten den ráno tak zarazila. Město se nezměnilo, napadlo ho. Rozrostlo se, to ano. Ale vyrůstalo ze stále stejných kořenů, rostlo do výšky na stále stejném kmeni a ty nejsilnější větve byly stále tytéž, které si pamatoval jako tenké haluzky, kývající se ve větru.

Nechal svou dlaň lehce sklouznout po kmeni stromu a vzhlédl. Slunce postoupilo o značný kus výš. Pro boha, dokonce i tak oslabeného jako byl on, bylo vnímání času problematické. Smutně se pousmál. Byl posledním odrazem minulosti, téměř zapomenuté, a přesto přítomné v každém kameni.

Když se obrátil zpátky k domu, spatřil v průchodu tmavou postavu Kyrith. Sledovala ho mlčky, zřejmě ho nechtěla rušit v jeho myšlenkách, s jednou dlaní stále ochranitelsky položenou na břiše.

Zvedla ruku na pozdrav, když si uvědomila jeho pohled, a lehce pokynula dovnitř. Přikývl a naposledy se ohlédl na strom.

Teď měl úkol, a bez ohledu na všechno ostatní byl nejvyšší čas pustit se do jeho plnění.