Na příchod cizí osoby ho neupozornily ani tak lehké kroky, jako spíš podivný závan tepla. Pořád ještě stál zády ke dveřím s růží v dlaních, když se rozlilo po chrámu, jako by mu tím navracelo něco z jeho bývalého významu a slávy. Cítil, jak se mu až do konečků prstů rozlévá zvláštní mravenčení.

Kroky se zastavily.

Opatrně položil růži zpátky na oltář do záplavy slunečních paprsků a s nadějí se otočil. Od nejbližšího sloupu ho zvědavě sledovala žena v jednoduchých šatech, s rozpuštěnými zlatými vlasy padajícími na ramena. Ve stínu sloupu byl její výraz nezřetelný, ale hnědé oči z její tváře zářily překvapivě jasně. Její pohled sklouzl k oltáři za ním a trochu naklonila hlavu na stranu.

Několik nekonečných vteřin ji zmateně pozoroval. Nebyla to ona. Ať už růži položil na oltář kdokoliv, tahle žena o tom nevěděla. Přesto mu byla povědomá, jako dávná, téměř zapomenutá vzpomínka.

Jenže od jeho posledního pohledu na zem uplynuly tisíce let. Stovky generací se narodily a zemřely. Samotné bohy běh času odvanul, a ona byla rozhodně smrtelnice. A přesto na něj její přítomnost působila známým a uklidňujícím dojmem kousku domova, přeneseného skrz ony věky až sem.

„Kdo jsi?" zeptal se tiše a podvědomě pokročil směrem k ní. Zdálo se, že váhá. V ochranitelském gestu si přitiskla obě dlaně na břicho a on si teprve teď uvědomil, co volné šaty do té chvíle zakrývaly.

Zvláštní. Kdysi by přítomnost nového života zaznamenal z prvního pohledu. Napadlo ho, kolik z jeho schopností se asi nenávratně ztratilo během let, která strávil mimo realitu. Než se nad tím ovšem stačil zamyslet, žena si dodala odvahy, vykročila do světla a promluvila.

„Tento chrám je zasvěcený bohu Lirialenovi. Mé jméno je Kyrith a jsem jeho poslední kněžkou. Je tu vítán každý, kdo přichází beze zbraně a hledá ochranu a uzdravení."

Její hlas byl měkký a mírný, ale ve velkém prostoru svatyně se odrážel od prázdných stěn a zazněl překvapivě zvučně. Náhle nesla hlavu hrdě a zpříma se mu dívala do očí, jako by jí ta slova dodávala jistotu. Tohle bylo její poslání, celý její život, a ona by pro něj udělala cokoliv.

Ohromeně vydechl a srdcem mu projel záchvěv melancholie, když si vzpomněl na dávné časy, kdy kněží a kněžky pečovali o jeho svatyně. Poslední chrám nemohl přetrvat sám. Potřeboval ochranu a věrnost, která pomohla přežít i jeho podstatě. A ať už se to stalo jakkoliv, na tomhle posledním místě, jediném v celé říši, někdo skutečně zůstal.

Pochopil. Teď potřeboval, aby pochopila i ona.

„Nikdy jsem tě tu neviděla," pokračovala méně obřadně a znovu si ho ostražitě změřila. „Kdo jsi? Sem lidé nechodí."

„Ale někdo tu byl," pronesl tiše. „Musím najít toho, kdo sem přinesl tu růži."

Po mladé tváři jí přelétl zmatek, když pohledem sklouzla od oltáře k němu a pak znovu k růži. Zřejmě jí chvilku trvalo, než si plně uvědomila, co řekl.

„Kdo jsi?" zopakovala nakonec s větší naléhavostí a pokročila k němu. Nadechl se. Netušil, kolik sil mu ještě zůstalo, ale věděl, že slovní vysvětlení by tady nefungovalo. Jedna věc byla v bohy věřit. Něco úplně jiného bylo uvěřit tomu, že se s nimi setkáváte tváří v tvář. Měl zkušenosti ze starých časů, kdy mezi smrtelníky občas sestoupil, a nečekal, že by se tato situace po tisíciletích nečinnosti změnila k lepšímu.

Obrátil k ní dlaně, aby mohla vidět jeho zápěstí, pokrytá složitými spletenými symboly.

„Můžu?" zeptal se, a když přikývla a natáhla k němu ruce, lehce vzal její zpocené dlaně do svých. Až teď si uvědomil, jak moc nervózní z jeho přítomnosti je. Někde hluboko uvnitř tušila pravdu, ale rozum jí odmítal tu myšlenku i jen zformulovat do slov. Zavřel oči a přinutil se zapomenout na smrtelné tělo, v kterém vězel, na současnou situaci, na zbořené chrámy a opuštěné zahrady.

Jeho podstata byla jinde. Byl soucitem. Rostoucí trávou, prastarým stromem, semínkem, odpočívajícím v půdě. Byl v každé léčivé bylině, vznášel se ve vonných olejích a vzácných lektvarech, byl úlevou nemocným, chudým i opuštěným. Vzešel z víry lidí, ale vše, co ho tvořilo, tu bylo už předtím. On byl jen tvar, který tomu všemu dali.

Bylo to jako nekonečné moře dojmů, pocitů a vjemů, obrazů a myšlenek, a on si náhle uvědomil, že se v tom moři ztrácí. Lákalo ho do známých hlubin zapomnění a klidu, kde neexistovalo nic než nekonečné ticho, kterým hladce proplouvaly věky. Stačilo zapomenout, plně se odpoutat a odejít...

Přinutil se otevřít oči a rychle pustil ženiny dlaně. S obavou se na ni podíval. Duše boha, pokud se to tak dalo nazvat, nebyla místem, kde by měl smrtelník strávit víc než naprosto nezbytné množství času. Dokonce i bohové samotní museli být opatrní, když se nořili hlouběji do vlastní podstaty. Stávalo se, že kvůli drobné chvilce nepozornosti nenašli cestu ven několik desetiletí.

Kněžka zakolísala a ztěžka se o něj opřela, ale k jeho úlevě otevřela oči. Nepřirozeně rozšířené zornice se během chvilky vrátily do normálu.

„Lirialen," vydechla a pokusila se o jakési pukrle. „Nikdy by mě nenapadlo, pane, že..." Zavrtěla hlavou a opřela se o nejbližší sloup. Když k němu vzhlédla, v očích se jí leskly slzy. „Omlouvám se."

Její emoce teď k němu proudily hladce, jako by ten jediný dotyk pročistil jakousi zanesenou komunikační cestu. Byla ohromená i zděšená, a nad tím vším vyvstával pocit viny, který nedokázal pochopit. Třásla se po celém těle a zdála se úplně paralyzovaná.

„Pečuješ o chrám sama, že?" zeptal se jemně. Přikývla, mluvit očividně nedokázala, jen si strnule tiskla dlaně na břicho. „Pak hádám, že ti spíš dlužím poděkování."

Překvapeně se po něm podívala a pokusila se otřít si slzy.

„Přestala jsem věřit. Našla jsem si..." zmlkla a pohled jí sklouzl dolů na ruce.

„Je to holčička," pronesl. „A měla jsi pravdu, nebylo toho moc, v co by se dalo věřit. Byl jsem v hibernaci tisíce let. Nebýt chrámu a tebe, neexistoval bych už vůbec."

Žena teď vypadala ještě šokovaněji, pokud to vůbec bylo možné. Mysl smrtelníka na takový nápor nebyla připravená a on si uvědomil, že se znovu dostává na nebezpečnou hranici odmítnutí skutečnosti prostě proto, aby si zachovala zdravý rozum. Pokud ji ztratí teď, nebude moci svoji snahu opakovat, aniž by ji ohrozil. Jenže potřeboval její pomoc.

Znovu se dotknul její paže a tentokrát si připomněl jinou magii, slabou a vlídnou, která jejímu vědomí nenásilně pomohla zpracovat nečekaný nápor. Soucitem a pochopením objal její myšlenky a čekal, dokud vše bezpečně nezapadlo na své místo. 

Koneckonců, i tohle byl druh léčení. Očividně už zapomněl, jak křehká mysl smrtelníka může být.

„Je mi líto, že jsem tu nebyl, Kyrith," dodal, když v její tváři konečně zahlédl klid. „Ale ať si myslíš cokoliv, ty jsi nic špatně neudělala."

Zdálo se, že nad jeho slovy přemýšlí.

„Takže tě sem přivolala ta růže," řekla nakonec pořád trochu omámeně a ukázala na květinu na oltáři. Ve slunečních paprscích se zdálo, jako by svítila vnitřním světlem. S úlevou pustil její paži a usmál se.

„Přesněji řečeno ten, kdo ji tu obětoval," doplnil a přešel k oltáři. Kyrith ho následovala a postavila se ke kamennému bloku z druhé strany.

„Proč až teď? Stovky let jsme sem nosili oběti, modlili se... Co bylo tentokrát jinak?"

Lirialen ztěžka potřásl hlavou.

„To nevím. Nevím ani, kdo to je. Ale potřebuju ho najít."

„Proč?"

„Musím ho chránit. Jenom ještě nevím před čím."