Nechtělo se mu otevřít oči, nechtělo se mu opustit tu všeobjímající tmu, která ho obklopovala. Měl dojem, že kdyby to udělal, musel by čelit něčemu strašnému, ačkoliv přesně netušil čemu.

Střípky jeho mysli se skládaly postupně, křivě zapadaly jeden k druhému a znovu svá místa opouštěly ve snaze najít správné uspořádání. Jenže tu něco chybělo. Jako by ze skládanky, kdysi nezměrně krásné a složité, zbyl jen maličký fragment.

Měl tu být život. Stromy, rostliny, zvířata, smrtelníci, vědomí jich všech se ho měla zlehka dotýkat, existovat jako součást jeho vlastní podstaty. Jenže když se k nim pokusil natáhnout, narazil jen na prázdnotu, chladnou a nesnesitelně povědomou.

V šoku otevřel oči a zasténal, když ho jeho situace zasáhla plnou vahou. Pravou dlaň měl jako v ohni a uvědomil si, že ji pevně svírá kolem jakéhosi malého tvrdého předmětu. Hlava se mu točila a žaludek se při prvním pokusu o pohyb zvedl, takže sotva stačil otočit hlavu. Zvratky ho v krku pálily, jako by procházely otevřenou ránou.

Nebyl schopný jasného uvažování. Všechno kolem bylo špatně. Cítil tělo, slabé a vyčerpané, jako pevnou součást sebe sama. Tak to být nemělo. Měl být součástí všech, vnímat tep mízy ve stromech, pohyb brouků mezi jehličím, každého mravence i stéblo trávy. A zatím byl schopný dohlédnout jen ke svému rozbouřenému žaludku, třeštící hlavě a ruce, tepající bolestí.

Opatrně zvedl zrak a setkal se s vyděšeným pohledem někoho dalšího. Vyhublý chlapec seděl pár metrů od něj, objímal si pažemi kolena a sledoval ho se smrtelnou obavou v očích.

Anhir, vybavilo se mu jméno. Věděl, proč tu je, věděl, co se stalo, a stejně tak dobře věděl, kdo je toho všeho viníkem. Toužil křičet, klít, povolat veškerou moc přírody a pomstít všechno, o co přišel, ale nemohl. Nebyl si jistý, jestli by se momentálně dokázal třeba jen zvednout na nohy.

Pomalu se vysoukal do sedu a konečně uvolnil sevřené prsty. Znovu u toho zasykl bolestí a měl co dělat, aby opět nezačal zvracet, když ho do nosu udeřil smrad spáleného masa.

Vydechl. Přes dlaň i prsty se mu táhla ošklivá spálenina, hluboká a bolestivá. A uprostřed ležel původce toho všeho, neurčitá hrouda přetaveného drahého kovu, který ztratil veškerou podobu.

Jenže on tu podobu vidět nepotřeboval. Znal Nairinovy artefakty ze starých časů, sošky samotného boha v plné zbroji, určené pouze do rukou těch nejmocnějších válečníků. Takovým mužům dodávali sílu a neporazitelnost. Komukoliv jinému jen utrpení a smrt.

Opatrně přebral vychladlou hrudku do levačky a hodil ji Anhirovým směrem. Všiml si, jak chlapec vyjekl a odsunul se dál, když předmět dopadl na jehličí vedle něj, a suše se zasmál. Zvuk, který se ozval, ovšem smích nepřipomínal ani vzdáleně.

„Neublíží ti. Už nemá žádnou moc," zaskřehotal. „Můžeš si to vzít a prodat, jestli chceš."

Anhir sebou znovu škubl, jako by ho jeho slova bolela. Vrhl po věci na zemi další opatrný pohled, ale dotknout se jí neodvážil.

„Jsi v pořádku?" špitl místo toho a sklopil hlavu. Lirialen zavřel oči. Neviděl nejmenší důvod mu lhát, nebo nějak zamlčovat skutečnost. Ale mluvit o podrobnostech se mu nechtělo, jako by jejich vyslovení nějak potvrzovalo jejich platnost. Nesměl uvažovat. Nesměl myslet na to, co bylo pryč.

Měl pocit, že kdyby to udělal, okamžitě by se z toho zbláznil.

„Ne," odpověděl prostě a znovu sykl, když se pokusil pohnout pravou dlaní. Anhir na to očividně neměl co říct, a tak ho jen dál ostražitě sledoval.

Pálilo ho v krku. Vybavil si vak s měchem na vodu a rozhlédl se, aby ho našel, jenže při tom pohybu mu pohled zavadil o něco mnohem důležitějšího.

Spálená dlaň šla stranou, když si uvědomil, že Anhir není jediným přítomným smrtelníkem. Bylo těžké vnímat lidi jen na základě zrakového vjemu, bez mimosmyslové intuice, na niž byl zvyklý.

Napůl dolezl, napůl se přitáhl k nehybnému tělu Kyrith a s počínající panikou jí položil dva prsty na krk. Cítil, jak se jemu samotnému zrychluje dech, zatímco se marně pokoušel nahmatat tep nebo jakýkoliv jiný náznak, že jeho oběť nebyla marná.

„Dýchá," ozval se za ním Anhir, který se mu nepozorovaně přiblížil za záda. Poněkud se uklidnil, když si uvědomil, že chlapec má pravdu. Tep pod jeho prsty byl pravidelný a ženina hruď se nepatrně zdvihala a klesala.

„Myslíš..." Anhirovi se zadrhl hlas a musel si odkašlat, než znovu promluvil, „myslíš, že bude v pořádku?"

„Nevím," odtušil. Žena neměla žádná viditelná zranění. Vlastně se zdálo, že jen spí. Ale Nairinova magie byla ošidná věc a bylo by předčasné dělat jakékoliv závěry. Přál si věřit, ale neodvažoval se ani doufat.

„Ale jsi bůh léčení, nebo ne? Chci říct, můžeš to zjistit. Můžeš jí pomoct," pronesl Anhir s nadějí. Lirialen pevně sevřel rty. Došla mu trpělivost. Copak ten kluk vůbec nic neviděl? Copak nic nechápal?

„Ne, to nejsem!" odsekl zprudka, až sebou Anhir cukl. Párkrát se nadechl, aby znovu získal kontrolu, a zavrtěl hlavou. „Už ne. V té sošce byl poslední zbytek Nairinovy moci, podobně jako já měl ten svůj. Je zázrak..." umlkl. Byl zázrak, že to přežil, pevně připoutaný ke smrtelnému tělu. Byl zázrak, že to tělo vydrželo takový nápor energie, který skrze ně proudil.

Ale on si ani zdaleka nebyl jistý, jestli o takový zázrak stál.

„Je mi to líto," zamumlal Anhir. „Nevěděl jsem, co to je. Vlastně... vlastně to nevím ani teď."

Lirialen zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu mluvit, nechtělo se mu nic vysvětlovat. Ale Anhir na něj hleděl s neodvratnou naléhavostí, a přestože bylo jasné, že se dřív či později budou muset zvednout a dostat se zpátky do města, zatím se na tu cestu příliš necítil. Posadil se, opřel hlavu o kmen stromu za sebou a zavřel oči, aby si aspoň na chvíli ulevil od tupé bolesti, která mu vytrvale tepala ve spáncích.

„Za starých časů, před tisíci let, si bohové čas od času vybírali svoje šampiony. Nejsilnější z bojovníků, nejdůvtipnější ze vzdělanců, nejmocnější z vládců. Aby je za jejich úspěchy odměnili, věnovali jim artefakty, skrze které bylo možné ovládnout zlomek božské moci.

Některé z nich byly určené pouze jim, některé se dědily z generace na generaci, pro ovládnutí některých bylo nutné splnit určité požadavky, něco jako zkoušky. A spousta z nich byla chráněna proti lidem příliš slabým na to, aby jich byli hodni, podobně jako tenhle. Mnozí zemřeli při pokusu dotknout se jedné z Nairinových sošek.

Netuším, jak se ta poslední dostala až sem, protože takhle daleko na jihu se Nairinovci objevovali jen zřídka, ani jak ji do svého vlastnictví dostal kníže. Ale myslím, že o její nebezpečnosti dobře věděl, a proto ji tak úzkostlivě hledal," dokončil a přitiskl si prsty levé ruky na čelo. „Nemáme vodu?"

Uslyšel zašustění, jak se Anhir pohnul po suchém jehličí, a do ruky mu narazil měch. Vděčně ho přijal a hltavě se napil, než znovu opřel hlavu o kmen.

„Říkal jsi, že ta soška hodně lidí zabila," ozval se chlapec po chvíli ticha opatrně, takřka tázavě. „Proč ne Kyrith? A proč nic neudělala mně? Znamená to, že jsem..."

„Neznamená to nic," ujistil ho ochraptěle. „Kyrith ochránila moc Lirialenova chrámu. A tys měl ochranu dokonce dvojitou, jednu díky modlitbě a oběti, a druhou od samotného Nairina. Neseš jeho znamení, pamatuješ? Ten, kdo ti je vypálil, ti už podruhé zachránil život.

Nairinův artefakt jsi nemohl ovládnout, ale nemohl ti ani ublížit. Možná částečně uznal tvoji sílu tam v pevnosti, ale věř mi, že kdyby se ti skutečně poddal, poznal bys to."

„Aha," ozvalo se od Anhira váhavě. Lirialen pootevřel oko a hodil po něm podezřívavým pohledem. Chlapec seděl kousek stranou a díval se do země, na malou hrudku lesklého kovu. Vypadal napůl sklesle, napůl zamyšleně.

„Bez ohledu na cokoliv jiného jsi to přežil," doplnil starší muž. „To je víc, než mohlo říct mnoho z těch před tebou."

„Asi jo," kývl Anhir, ale pohled od kousku zlata neodvracel. „Já jen... Tam v pevnosti to bylo tak snadný. Vzít sošku a utýct... Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se stane."

„Tak teď už to víš," odtušil Lirialen unaveně a znovu oči zavřel. „Minulost nezměníš. Měl bys najít pár delších větví. Musíme se odtud dostat před setměním, a jestli se nic nezmění, budeme potřebovat nosítka."

K jeho úlevě Anhir neprotestoval, pouze přikývl a zvedl se, aby jeho pokyn vyplnil. Ještě chvíli slyšel suché větvičky, praskající pod chlapcovýma nohama, než kolem nastalo ticho.

Pomaličku vydechl.

Nechtělo se mu hýbat, ale věděl, že sezením své současné potíže nevyřeší. Jeho poznámka směrem k Anhirovi nebyla planá. Slunce se naklonilo k západu a stíny, které vrhaly vysoké borovice kolem, se prodlužovaly. Les byl tichý a tvořil dojem poklidného bezčasí, ale ve městě se už pátrání jistě znovu rozběhlo na plné obrátky.

Vlastně ho udivovalo, jaký klid zatím panoval tady, vzhledem ke všem indiciím, které strážní měli.

Obrátil pohled ke Kyrith, zlehka oddychující vedle něj. Její bezvědomí ho plnilo obavami, ale netušil o ničem, co by pro ni mohl udělat. Už neměl schopnosti, které by jí pomohly. Sám se teď toužil mít ke komu modlit.

Jenže posledního boha smetl čas. Z kdysi bohatého a mocného panteonu, jehož součástí býval, už neexistovalo vůbec nic.

Přitáhl si vak s léčitelskými potřebami a odevzdaně otevřel pravou dlaň. Znovu musel zatnout zuby, když od spáleniny vyrazily nové signály o bolesti, ale přinutil se přelít odhalenou rudou tkáň trochou vody a opatrně ji očistit kouskem látky. Potom se pustil do pomalého vtírání jedné z uklidňujících léčivých mastí. Vůně levandule alespoň částečně vytlačila pach spáleniny, z něhož se mu stále zvedal žaludek.

Zrovna dokončil práci a překryl ránu kouskem čistého hadříku, když se za ním znovu ozvaly kroky. Když Anhir vešel do jeho zorného pole, všiml si, že kulhá podstatně výrazněji než prve. Odložil na stranu dvě silnější dlouhé lískové větve a s viditelnou úlevou se posadil, s levou nohou nataženou před sebe.

Na okamžik mezi nimi znovu zavládlo ticho, pak chlapec opatrně promluvil:

„Můžu se na něco zeptat?"

Lirialen překvapeně zvedl hlavu. Od chvíle, kdy se probral, se Anhir vůbec nechoval jako... Anhir. Skořápka drzého zlodějíčka někam zmizela, zůstal tu jen vyděšený kluk, který netušil, co bude dál.

Nebyla to špatná změna, napadlo ho. Ale přišla příliš pozdě na to, aby dokázala kohokoliv z nich zachránit.

Jeho společník zřejmě usoudil, že se odpovědi nedočká, a tak tlumeně spustil:

„Říkals, že mě chrání Nairinova znamení. Jenže já o Nairinovi nikdy neslyšel. A navíc... Nezískal jsem je poctivě. Já o ty jizvy nestál."

„Poctivě?" Lirialen na něj nechápavě pohlédl. To, co dělali Nairinovi družiníci, bylo zvrácené. Těžko v tom mohlo být cokoliv poctivého. Copak existoval správný způsob, jak se zmrzačit?

Chlapec opět zaváhal, pohled mu sklouzl k zemi.

„Nikdo o tom nevěděl," zamumlal tak tiše, že už téměř šeptal. „Když... když niriové usoudí, že jsi dostatečně starý, abys to přežil, vypálí ti ty značky. Nikdo se neptá. Je to tradice. Dvě noci pak musíš vydržet, přežít bez pomoci. Nemůžeš se pohnout, nemůžeš se otočit, nemůžeš... nemůžeš nic." 

Na okamžik se odmlčel a otřásl se, jako by jen ta vzpomínka byla nesnesitelná. „Druhej večer, když nikdo nehlídal, přišla sestra. Nemohla se na to dívat, přinesla nám aspoň trochu vody. Kluk, co tam byl se mnou, ji od sebe odehnal. Chtěl to udělat správně, jenže... Nedožil se rána. Kdybych se choval stejně, dopadl bych tak taky."

Lirialen znechuceně zavrtěl hlavou:

„Proto jsi od nich odešel?"

„Nechtěl jsem být součástí něčeho takovýho. Odmítl jsem přísahu a zůstal v prvním městě, ke kterýmu jsme se přiblížili. Ani jsem neřekl proč. A od tý doby... Kdyby mě dneska viděli, bez váhání by mě vyhostili sami."

Starší muž pokýval hlavou. Musel přiznat, že takhle mu celý Anhirův příběh začínal dávat smysl. Nemohl říct, že by mu odpustil. Pořád měl silné nutkání toho zlodějíčka přerazit za tu šílenou řadu mizerných rozhodnutí, která je dostala až sem. Ale jistá jeho část musela znovu obdivovat sílu, kterou při tom všem prokázal. Vzepřel se tradici, opustil rodinu a všechno, co znal, byl ochotný vymanit se z vlivů, které Nairinovce ovládaly po tisíce let.

To nebylo něco, k čemu by se odhodlal každý.

Jenže přes tohle všechno bylo pozdě. Už nebyl žádný bůh, který by ho ochránil, žádná magie a zázraky. Pravdou bylo, že kradl z knížecího majetku, a co víc, ukradl jednu z nejnebezpečnějších věcí, které Lirialen znal. Nedalo se dělat nic, jen čelit následkům.

„Vím, co musí přijít," ozval se Anhir jako ozvěna jeho myšlenek. Hlas se mu mírně zachvěl.

„Teď už ti nemůžu pomoct. Já ani Kyrith."

Chlapec smířeně kývl. Pak s nesmírnou opatrností sebral ze země hrudku drahého kovu, strčil ji do kapsy a křivě se usmál:

„Jako důkaz to za moc nestojí, ale aspoň něco."

Lirialen se chystal přikývnout, když se od místa, kde ležela Kyrith, náhle ozvalo tlumené zasténání. Oba okamžitě ztichli a obrátili pozornost tím směrem. Kněžka stále vypadala nepřítomně, ale ležela teď na boku. Vyměnili si rychlé pohledy.

Nebylo to mnoho. Ale byla to naděje.

„Měli bychom pohnout," ukázal Anhir ke dvěma větvím, které přinesl. „Před setměním můžeme být ve městě."

Souhlasně kývl a vytáhl z vaku smotané lano. Před setměním budou ve městě. Před setměním bude každý z nich čelit realitě, Anhir pravděpodobně v podobě stráží u brány, a on sám osamělosti a vlastním myšlenkám. Ale právě teď bylo důležité jen jedno. Dostat Kyrith do bezpečí, a zkusit tak alespoň částečně odčinit skutečnost, že to byli právě oni, kdo ji svým jednáním ohrozil.

Téměř všechno už bylo pryč. Ale stále existovala poslední osoba, na které záleželo, a dokud dýchala, nesměl se poddat vlastní bolesti.

Omlouvám se za odmlku. Nejsem odborník, ale myslím, že označovat něco tak pekelnýho jako je svaťák slovem „svatý" je docela kacířství