Mozek mu přestal pracovat. Pud sebezáchovy, myšlenky na aktuální úkol, nebezpečí pádu, to všechno ztratilo náhle důležitost. Seskočil na zem a bezhlavě se rozběhl k epicentru toho utrpení, které stravovalo jeho vědomí.

Nevěděl, jak dlouho běžel, smýkal se po spadaném jehličí, kamenech a písku, než konečně vylétl na malou paseku. Scénu, která se otevřela před ním, nechápal. Nebyl schopný se o to ani pokusit.

Viděl Kyrith, ležící na zemi a škubající sebou jako v nějakém záchvatu. Viděl Anhira, klečícího vedle ní, který se k němu zoufale otočil, když vyběhl zpoza stromů. V očích měl vepsanou hrůzu a zmatek, jako odraz Lirialenových vlastních emocí.

Dopadl do jehličí vedle něj a pokusil se ženy dotknout, ale další vlna bolesti ho prakticky ochromila.

„Cos jí udělal?" obrátil se na Anhira. Pořádně si ani neuvědomoval, že křičí, dokud sebou chlapec vyděšeně netrhnul. Strach doplnil vztek. Neexistovala jiná možnost. Cítil tu magii, starou a zlou, a jeden z Nairinových družiníků byl jediným logickým vysvětlením.

„Nic," vyhrkl Ahnir a zvedl ruce v obranném gestu. „Sebrala mi tu sošku, a potom..."

„Jakou sošku?" přerušil ho Lirialen. Kyrith vykřikla a chlapci se z tváře vytratila veškerá barva.

„Ta věc," vydechl. „Nevěděl jsem, co to je. Chtěl jsem to prodat, nic víc, prostě odsud vypadnout a začít žít. Nenapadlo mě..."

„Jakou sošku?!" zopakoval starší muž důrazněji a pohled mu slétl k ležící kněžce. Teprve teď si všiml, že má ruce pevně zaťaté kolem jakéhosi lesklého předmětu. Začínalo se ho zmocňovat tušení, zatím příliš vzdálené a strašlivé, než aby ho dokázal zformovat do slov nebo skutečných myšlenek. Nehybně čekal na Anhirovu odpověď.

„To, co jsem sebral. Byla to soška," promluvil horečně. „Nevím koho nebo čeho, ale byla... špatná, já nevím. Vzala mi ji, a hned na to..."

Lirialenovi se chtělo křičet. Mysl mu přestávala pracovat a třesoucí se chlapec vedle něj mu příliš nepomáhal. Zatnul zuby a znovu se dotkl ženina ramene. Bolestně sebou škubnul, ale tentokrát se udržel, pevně zavřel oči a zachytil ji, než se mohla znovu převalit.

„Co jí je?" zeptal se Anhir tiše. Lirialen zavrtěl hlavou.

„Nevím," zavrčel. „Je to nějaká magie, ale jaká..."

Ale ve skutečnosti jeho podezření začínalo nabírat dost jasné obrysy. Anhir tu věc držel v rukou a nic se mu nestalo. Kyrith ji jen vzala a padla jako podťatá. Jeho ochranu měli mít oba stejnou. Ale Anhira chránila další znamení, kruh růžových jizev na zádech, který ho nepřestával děsit.

Znovu stál proti Nairinovi. Jenže bojovat proti bohu boje bylo prakticky nemožné.

Pokusil se soustředit, ale šlo to těžko. Bolest přebírala otěže jeho vědomí, strach rostl s každým krokem dál do ženina utrpení. Pokusil se rozevřít její dlaně, ale svírala sošku příliš pevně, než aby jí ji mohl vypáčit.

Znovu se pokusila odvalit, ale zachytil ji a přinutil ji zůstat na místě. Vzpouzela se a házela sebou, zcela zahlcená temnou magií, která ji naplnila.

Ucítil, jak se mu mezi víčky prodírá osamocená slza. Nemohl jí pomoci. Zbytky jeho moci ji chránily před smrtí, ale nedokázaly ji uchránit jediného střípku té bolesti, která na ni útočila.

Měl být bohem léčení, ale tady nebylo nic, co by mohl léčit, nic, čeho by se mohl zachytit. Musel by odstranit příčinu, a to nedokázal. Celý tenhle poslední výlet do světa smrtelníků byl jen obrovskou přehlídkou jeho slabosti, důkazem toho, že jeho čas pominul. To, že přežil, byla chyba.

Kolika utrpení by byli ušetřeni, kdyby z minulosti nezbylo nic? Žádné zapadlé artefakty, žádní zapomenutí bohové, žádné opuštěné chrámy ani prastará znamení, vypalovaná na kůži. Kyrith toho pro něj udělala tolik, a on se jí nedokázal odvděčit ničím než další bolestí.

Nedokázal ochránit ji, ani její dceru. Poraženě sklopil hlavu. Nedokázal nic.

Uvědomil si, že na něj Anhir znovu mluví, ale nechápal význam jeho slov. Přinutil se otevřít oči a podívat se do jeho tváře, zkřivené nějakou novou emocí.

Jistě, vnímal jeho zoufalství. Ale bylo tu i něco jiného. Vztek? Jaké měl Anhir právo na vztek? Jakým právem se utrhoval zrovna na něj? Význam slov k němu konečně doplul, jako by někdo náhle otevřel okenici.

„...dokážeš? Říkal jsi, že jsem tě přivolal, že jsi bůh. Jestli jsi, tak tady neseď a pomoz jí!"

Chystal se něco odseknout, ale náhle ucítil, jak do něj narazila nová vlna energie.

Anhir neměl ke komu se obrátit. Nepřál si, aby se věci zvrtly tak, jak se zvrtly. Ale přes veškeré řeči neměl na to, aby se otočil a utekl, když teď viděl, co způsobil. Byl připravený zůstat do konce, jakkoliv temný ten konec měl být.

A právě v tom bezvýchodném okamžiku byl ochotný upřít svou víru k sebenepatrnější, sebenepravděpodobnější naději na řešení, k jakémukoliv východisku, které by odvrátilo nevyhnutelné. Po všem, co viděl, byl náhle ochotný uvěřit v existenci dávno zapomenutého boha, v cokoliv, jen aby zvrátil svou vinu.

Bohové stáli a padali s vírou, s počtem obětin, modliteb, smrtelných uctívačů a proseb, které se k nim upínaly. A právě teď Lirialen cítil, jak se jeho síla násobí, jak bolest ustupuje do pozadí a jak znovu získává kontrolu nad svými myšlenkami.

Nezadržel tu energii u sebe dlouho. Celou ji napřel směrem k ležící ženě a ke své nezměrné úlevě zaznamenal, jak se její sevřené ruce rozevírají.

Nehleděl na nic, na nic nečekal, nic nerozmýšlel. Vytrhl jí sošku z rukou a stačil ještě zaznamenat, jak celé její křečí zablokované tělo ochabuje, než se moc té věci zcela opřela proti němu.

Uslyšel vlastní nelidský výkřik, když mu tělem prolétla první vlna bolesti. Najednou přesně věděl, s čím má tu čest. Nairinovy artefakty nebyly určené pro ruce těch, kdo byli podle boha války příliš slabí, a byly dobře chráněny. Cítil zápach spáleného masa a na jazyku železitou pachuť krve, vnímal slabost vlastního těla, zhrouceného na pokraji smrti.

Ale na ničem z toho teď nezáleželo. Už nebyl slabý. Nebyl člověkem. Tělo pro něj nemělo význam, jeho podstata nebyla na jeho existenci závislá. V koutku jeho mysli se krčil malý kousíček vědomí, obrněný nově nabitou silou, který si podržel schopnost uvažovat.

Nemohl ovládat ruce, k tělu už neměl přístup. Ale jeho myšlenky byly jasné. Měl teď jen jedinou možnost.

Poddat se nepřipadalo v úvahu, jenže artefakt obsahoval příliš mnoho magie na to, aby se mu dalo odolávat dlouho. Přestože se to zdálo jako věčnost, věděl, že má maximálně minuty, než se jeho hradba sesype a poslední stín Nairinovy moci ho smete jako vlna.

Sesbíral veškeré zbývající síly. Neměl jiné východisko. Ta věc byla příliš nebezpečná, musela být zničena. A to bez ohledu na následky.

V jediném okamžiku strhl zbývající energii, již shromažďoval na obranu, a celou svou podstatu vrhl proti zdroji Nairinovy moci. Bolest ho naplnila, vzpomínky vybledly a myšlenky se vytratily. Několik sekund, nebo snad věků, se nedělo nic, vše nahradila jen neprostupná, do ruda zbarvená mlha, v níž odkudsi zdálky zazníval hukot jako ozvěna moře v lastuře.

Pak jeho vědomí explodovalo a rudou nahradila černá.