Východní brána.

Ujasnit si další postup jim s Kyrith netrvalo ani pět minut, dokonce i přes veškeré nadávky a proklínání. Nemělo smysl nahánět Anhira po celém městě. Podle všech indicií ho stráže včera ráno chytily v lese za východní branou. Ať ukradl cokoliv, stačil to schovat. A po tom všem, co vytrpěl, nepochybovali, že se pro onu věc bude chtít vrátit.

Pokusil se Kyrith přesvědčit, aby zůstala doma, ale kategoricky to odmítla. Nevěřil by, že se v té milé osůbce, kterou poznal, může nashromáždit tolik zloby. Šel z ní téměř strach. Setkal se za svůj život s hněvem smrtelníků, velkých vládců i bohů a bohyň, ale nepamatoval si, že by ho někdo z nich dokázal naplnit takovou nejistotou jako kněžka, když vztekle vlétla do pokoje, aby si ověřila jeho zprávu.

Lidé je provázeli podezřívavými pohledy, když vyběhli do rozpálených ulic města. Lirialen cítil, jak ho do zad tluče vak s bylinkami, obvazy a další základní výbavou, na jehož sbalení Kyrith trvala. Pokoušel se udržovat tempo, kterému žena snadno stačila, ale bolestně si uvědomoval, nakolik ho zpomaluje.

Ocitl se teď mezi dvěma ohni. Na jedné straně stál Anhir, otravný zlodějíček, ke kterému byl vázán modlitbou. Na druhé straně poslední kněžka se svou nenarozenou dcerou, z nichž ani jednu nemohl ohrozit. Netušil, co by znamenalo nesplnění prvního závazku. Ale když se ohlédl na mladou ženu, která s tváří hněvivě staženou klusala pár kroků za ním, věděl, že je připravený to zjistit.

Pochmurně se usmál. Pro Anhira od včerejšího večera udělali víc, než si zasloužil, a jedinou odměnou jim byly jen další a další potíže. Ta volba nebyla tak těžká, jak se zdála.

Jenže její čas zatím nenastal. Pořád ještě měl naději zvládnout obojí. Východní brána se před nimi otevřela v celé své strohé kráse starých časů, s obrovskými světlými kamennými kvádry a pravidelným obloukem, shlížejícím na ruch dole. Na východě prastaré opevnění konečně vystupovalo na okraj města a napojovalo se na křivé a nepravidelné novodobé hradby, které vedle něj vypadaly jen jako chabá napodobenina.

Trochu zpomalili, ale v davu, proudícím kolem s drkotajícími vozíky a plně naloženými soumary, nebylo těžké se ztratit. Strážní u brány jen mechanicky a bez zájmu přehlíželi dění. Buďto se k nim informace o Anhirově zmizení z pevnosti ještě nedostala, nebo jim došlo, že kontrolovat takové množství procházejících jinak než zběžným pohledem je činnost prakticky neproveditelná, každopádně však nejevili významnou snahu bránit komukoliv v příchodu nebo odchodu.

Za bránou pokračovala z města dlážděná cesta, stáčející se k jihu. Z obou stran ji lemovaly louky, vpravo ohraničené hradbou města, vlevo borovým lesem, jehož vůně dosahovala až sem. Sešli na okraj silnice a Lirialen přivřel oči.

Cítil Anhirovu přítomnost. Uprostřed města plného lidí, když se chlapec soustředil na skrytý útěk, to nebylo tak snadné. Ať už to způsobil nějaký zbytek Nairinovy magie nebo něco jiného, oplýval překvapivou schopností rozplynout se mezi vědomími ostatních jako stín. Ale teď byl za branami a zdálo se, že polevil v ostražitosti.

Lirialen se zprudka nadechl. Zdál se být blízko, takřka na dosah ruky. Zmateně se rozhlédl po okolním davu, proudícím po silnici. Instinkt mu říkal, že tu Anhir je, ale zrakem ten předpoklad nedokázal potvrdit.

„Co se děje?" zeptala se Kyrith, která mezitím popadla dech a teď se nervózně rozhlížela. Pokrčil rameny.

„Měl by tu být, ale nevidím ho," přiznal. „V tom davu..."

„Támhle!"

Bleskově se obrátil směrem, kterým vystřelila ženina ruka, a zahlédl rychlý pohyb mezi dvěma drkotajícími vozíky. Pak se postava vztyčila a on poznal rozcuchanou čupřinu a vyplašené tmavé oči, které na několik vteřin spočinuly na jejich dvojici.

Anhir neváhal dlouho. Jako šipka vystřelil ven z davu, přes louku směrem k lesu. Lirialen vrhl pohled po Kyrith a všiml si, jak vztekle zatíná čelisti. Přestože chlapec viditelně napadal na zraněnou nohu, pohyboval se překvapivě rychle. Bylo jasné, že společně ho nedostihnou.

„Běž za ním," vybídla ho. „Doženu vás."

Kývl a rozběhl se za kulhající postavičkou. Viděl, jak se Anhir otáčí, cítil jeho strach i bolest. Hranice lesa se blížila, ale i kdyby tam doběhl, nemohl mu unikat dlouho. Lirialen měl na své straně sílu a rychlost, zatímco unikajícímu chlapci zůstávalo jen vyčerpání a bolestivá zranění z minulých dní.

Znásobil své úsilí. Nevnímal nic než blížící se řídký les a drobnou postavu před sebou. Vzdálenost mezi nimi se sice zkracovala, ale podstatně pomaleji, než čekal. Dosáhli hranice lesa a prořítili se mezi prvními řídce rozesetými stromy.

Bylo horko. Slunce už stálo vysoko na obloze a vzduch se zdál suchý, jako by vycházel z obří pece. Lirialen cítil, jak se mu dech zkracuje, a ve vyprahlém krku ho začínalo škrábat.

Napadlo ho, v jak hloupé situaci se nachází. Coby bůh neměl vynakládat námahu. Měl tomu všemu jen přihlížet a čekat, až bude jeho vůle vykonána. Ne se hnát jako šílenec za někým, kdo o jeho pomoc viditelně nestojí.

Ale přibližoval se. Nedělilo je už víc než pár metrů. Znovu přidal, veškeré zbytky svých božských sil napřel do snahy definitivně ukončit Anhirův náskok i celý tenhle hloupý závod.

A pak chlapec najednou odbočil.

Vyhnul se jeho napřažené ruce, napůl seběhl, napůl sklouzl po kamenitém svahu a rozběhl se doleva. Lirialen ten den už nejméně posté oprášil svou zásobu nadávek, když zvedl pohled tím směrem.

Celý lesík byl odjakživa křivolaký. Borovice se s oblibou usazovaly na kamenitých svazích, zapouštěly kořeny do písku a štěrbin mezi skalami a záhadným způsobem přežívaly s minimem vlhkosti i půdy. Byla tu ale jistá část, na niž už téměř zapomněl.

Kdysi, v dobách založení města, existoval v oněch místech lom. Odtud pocházela většina z obrovských, pravidelných a prakticky nezničitelných světlých kamenných kvádrů, z nichž bylo vystavěné staré Tiatinei a které tvořily jeho charakteristicky čistý a uspořádaný vzhled.

Lom ale přestal sloužit svému účelu už před tisíci let a v průběhu času si příroda celou oblast vzala zpátky. Mezi rozeklanými skalkami a příkrými útesy se uchytily borovice a vytvořily krásný, ale zcela nepřehledný labyrint se spletí uliček, soutěsek, zákoutí a strží.

Velmi rychle pochopil, kde se Anhir dokázal schovávat celý den před svým chycením. I pokud skály prohledával celý oddíl strážných, jakmile v nich chlapec jednou zmizel, muselo být takřka nemožné ho najít.

Zlodějíček si to zjevně uvědomoval také. Nenadálou změnou směru se mu podařilo získat několikametrový náskok a když teď vběhli do první strže, věnoval Lirialenovi přes rameno křivý úšklebek. Vidina úspěchu jako by mu dodala nové síly, zdálo se, že ještě zrychlil.

To bylo špatné. Ve složité spleti soutěsek, z nichž některé byly tak úzké, že do nich nedopadal ani paprsek slunečního světla, byl každý rozdíl znát. Pokud by se Lirialen opozdil třeba jen o několik metrů, mohl by Anhira úplně ztratit.

Pokusil se přidat, ale ke své hrůze si uvědomil, že znovu dosáhl hranice. Nestačil mu. Před ním jako o život utíkal vyhublý, zraněný a vyčerpaný zlodějíček, vlastně ještě kluk. A on mu nestačil.

Pochopil, že nejspíš podcenil roky, které Anhir strávil mezi tiatineiskými žebráky. Myslel si, že ho ten čas oslabil, ale opak byl pravdou. Připravil ho pro jiný svět, svět plný nebezpečí a ústrků, a právě taková příprava byla právě teď nedocenitelná.

Chlapec zahnul za roh a on ho na okamžik ztratil z očí. Potom odbočil znovu, prolétl úzkou uličkou a náhle vyběhli do otevřeného prostoru, jednoho z prostranství, na kterém kdysi probíhalo lámání kamene. Lirialen zamrkal na plném denním světle, ale Anhira ta náhlá změna ani nezpomalila. Očividně dobře věděl, kam míří, protože jen proběhl po okraji prostoru a znovu zmizel v uzounké strži.

Lirialen odbočil za ním, proběhl krátkou uličkou... A zarazil se. Cesta se tu větvila do několika směrů, uzounké soutěsky se kroutily mezi skalami a nebylo možné dohlédnout dál než několik metrů. Nebyla tu žádná nápověda, nic, co by mu mohlo poradit, kterou cestou se dát.

Ztěžka oddechoval, zatímco se zoufale rozhlížel. Pořád vnímal přibližný směr, kterým se Anhir ubíral, ale tomu směru mohla odpovídat kterákoliv ze štěrbin. Myšlenky mu běžely hlavou na plné obrátky, ale nic z toho, co ho napadalo, nepůsobilo zrovna použitelně. 

Kdyby uměl létat. Procházet skalami. Rozštěpit svou podstatu a propátrat celý labyrint jako nehmotný duch. Kdysi by to všechno působilo jako rozumné možnosti, jednoduché a přirozené. Teď, v omezující mase lidského těla, se musel spolehnout na ten chabý odraz schopností, který mu ještě zbýval.

Vytáhl z vaku měch na vodu a hltavě se napil. Potom si znovu prohlédl okolí.

Byly tu skály, křivolaké a překvapivě studené, se stékajícími pramínky vody. Přestože mimo úzkou soutěsku panoval horký den, tak typický pro okolní podnebí, zdejší kameny si udržovaly vlastní teplotu. Chladnoucí pot začínal být téměř nepříjemný.

Ale kameny mu nebyly k ničemu. Kosti země byly sice prastaré, ale také tiché a mlčenlivé. Zato rostliny...

Tady dole se uchytilo několik druhů mechů a travin. Zamyšleně zavřel oči. Kameny bývaly netečné. Prastaré stromy, které přežily stovky nebo tisíce let, se jim téměř začínaly podobat. Byly jako sami bohové, lhostejné ke všemu, co se kolem nich děje. Žily v jiném čase, v docela odlišné, pomalé realitě.

Ale menší rostliny fungovaly jinak. Čím kratší byl jejich životní cyklus, tím vnímavější byly k věcem kolem sebe. Bylo obtížné jim naslouchat, vnímat rychlý běh jejich světa, a ještě obtížnější bylo porozumět všemu, co bylo k slyšení. Ale Anhir produsal přímo přes ně a to nepochybně muselo přinést odezvu.

Ponořil se do okolního života a opatrně vyslal svou otázku směrem k mírné, slabounké energii rostlinek. Vnímal proud živin, vody, vzduchu, vnímal otevírající se a zavírající průduchy na listech. Uspěchanost jeho vlastních myšlenek mu pomáhala v orientaci mezi chaotickým proudem. Pronikal hlouběji, až konečně zavadil o to, co hledal.

Rostliny neměly skutečnou paměť. Ale náhle v jejich provázaném světě zaznamenal vzruch, postupné zvedání stébel a přerušení jiných, která už se zvednout nedokázala. Stopy po lidských nohách.

Otevřel oči a pomalu vyrazil do další strže, tentokrát opatrněji, aby neztratil spojení s přírodou kolem. Postupně ale přidával do kroku. Nebylo pochyb, že tudy Anhir prošel. Netušil, kolik času už ztratil, ale chlapec se nezdál nijak daleko. A co víc, zdálo se, že se znovu blíží k okraji bludiště. Strž viditelně stoupala a rozšiřovala se, bylo tu světleji a tepleji.

Ucítil zachvění, odraz něčeho podivně známého, ale ignoroval to. Znovu odbočil - a téměř vrazil do Anhira, běžícího proti němu. Chlapec se ale nenechal zaskočit. Vrhl po něm vyděšený výraz a rozběhl se zpátky, dál stoupající soutěskou. Lirialen ho bez zaváhání následoval.

Netušil, kam se Anhir poděl a kde byl posledních několik minut, ale nezajímalo ho to. Soustředil veškerou pozornost na snahu dohnat ho a už ho neztratit. Stezka před nimi dál stoupala, dostávala se na úroveň skal, rozšiřovala se a náhle... končila.

Lirialen stačil varovně vykřiknout, když si uvědomil, že se Anhir plnou rychlostí řítí k okraji útesu. Vystoupali výš, než myslel. Soutěska se otevírala na malou plošinu ve tvaru klínu, trčící nad lesem, a oni dva stáli takřka na jejím okraji.

Anhir před ním ztěžka oddychoval. Obrátil se teď k němu a Lirialen mu konečně viděl do obličeje. Nezračilo se v něm už sebevědomí nebo drzost, jen strach a bezvýchodnost. Chlapec se viditelně třásl. S vyhublými pažemi trčícími z velké obnošené košile, kterou mu dala Kyrith, s bosýma nohama a uštvaným výrazem mu znovu připomínal špinavé toulavé zvíře, zahnané do kouta.

Neodvažoval se k němu přiblížit, jeho výraz ho v něčem děsil.

„Nechci ti ublížit," promluvil. „Jenom ti pomoct."

Anhir nereagoval a on si poprvé všiml, že má pravou ruku pevně zaťatou. Něco nepochybně držel. Lirialen kývl tím směrem.

„Kam chceš jít? Kam si myslíš, že utečeš? Kyrith slíbila, že se za tebe zaručí, pokud to vrátíš," zkusil to znovu. Bylo těžké se rozčilovat na toho vyděšeného kluka, který se klepal před ním.

Všiml si, jak se Anhir ohlédl.

„Můžeš zase žít normálně."

„Ty ničemu nerozumíš," vydechl chlapec. Pak se k jeho překvapení otočil, a než stačil třeba jen natáhnout ruku a zadržet ho, skočil.

Lirialen se vrhl k okraji skály, ale zahlédl už jen hubenou postavičku, mizící mezi stromy. Zaklel. Kulhala teď podstatně výrazněji, ale zdálo se, že ani to ji nezpomalilo.

Na chvilku si pohrával s myšlenkou vrhnout se z několikametrového srázu za ním, ale pak to zavrhl. Dole byly další skály. Anhir měl možná štěstí, ale on by ho se zlámanýma nohama dohnal jen stěží. S povzdechem se spustil na všechny čtyři a opatrně začal šplhat. Bylo jasné, že tímhle způsobem chlapce nedožene, ale musel to aspoň zkusit.

Byl zhruba v polovině, když mu celým tělem prolétla křeč. Prsty se mu zaťaly, dech se prakticky zastavil, před očima se mu zatmělo a měl co dělat, aby se na skále udržel. Hrůza, která ho naplnila, neměla co dělat s aktuálním pronásledováním. Byla v tom prastará síla, mocná a krutá, jejíž původ nedokázal odhalit.

Ale přestože neznal její původ, dokázal zřetelně rozeznat její oběť. S bolestí se smísila panika, která zcela ovládla jeho mysl. Nemohla to být pravda. Nesměla. Nedávalo to žádný smysl.

Jenže o tom nebylo pochyb.

„Kyrith," proklouzlo mu mezi pevně sevřenými rty.