Probraly ho jemné sluneční paprsky, které se lehce otřely o jeho tvář.

Neotevřel oči. Do jídelny proudil oknem teplý vzduch pozdního dopoledne spolu s vůněmi zahrady a on si několik vteřin jen užíval skutečnosti, že nemusí dělat nic. Poloha v sedě s hlavou na stole možná nebyla ideální, ale po událostech včerejší noci byl zkrátka vděčný za chvilku klidu.

Naslouchal okolnímu tichu a nechával myšlenky samovolně proudit, zatímco se pomaličku probouzel. Veškerý hluk města byl teď příliš vzdálený, než aby mu dělal starosti. Ze zahrady nepřicházelo nic než zpěv několika ptáků, ukrývajících se ve stínu stromů a keřů.

Několikrát se nadechl teplého vzduchu, provoněného bylinkami a čerstvým pečivem. Den nemohl vypadat nadějněji, nemohl přinášet víc příslibů a očekávání než dnes. Na tvář se mu pomaličku vloudil úsměv. V kteroukoliv denní dobu neexistovalo krásnější město než Tiatinei, s jeho úzkými uličkami, světlými kamennými kvádry a olivovníky, ukrytými ve stinných dvorcích.

Natočil hlavu a konečně pomalu rozlepil víčka. Pokoj byl prozářený sluncem, odrážejícím se od poletujících částeček prachu, které v tom jasném dni svítily jako maličké hvězdy. Pohlédl ke dvěma zavřeným dveřím, ale nic nenaznačovalo tomu, že by obyvatelé malých ložnic hodlali vstávat. 

Pak mu pohled sklouzl k ruce, položené na stole, a překvapeně zvedl obočí. Během noci se mu zřejmě podařilo srazit vázu s ulomenou růží, stojící uprostřed stolu. To ovšem nebylo to nejzvláštnější. Stonek vypadlé květiny totiž vyhnal kořínky a ty se mu teď pevně ovíjely kolem zápěstí, kopírovaly jeho rodné symboly a splývaly s kůží.

Lirialen přinášel život

Jemně růži zvedl a sledoval, jak její sevření povoluje. Otočil se zpátky k zavřeným dveřím a potom spěšně vyrazil do zahrady. Růže rostly až vzadu, tiskly se ke zdi, omamně voněly a zářily rozmanitými barvami. Vybral volnější místo a holýma rukama se pustil do odhrnování hlíny a vytváření mělké prohlubně. Když skončil, vložil stonek dovnitř a znovu ho zasypal, potom přinesl od studny něco vody a rostlinku zalil.

Na pár vteřin nastavil tvář slunci, než zamířil zpátky dovnitř. Přestože se mu příliš nechtělo narušovat poklidnou atmosféru dopoledne, potřeboval zkontrolovat Anhira a uklidit vše, co včera s Kyrith jen nechali ležet.

Věděl, že kněžka by se o to vše klidně postarala. Ale coby poslední z bohů jako by náhle ztratil to samolibé vědomí vlastní síly a nepřemožitelnosti, která mu dávala moc nad smrtelníky. Už nebyl tím, kdo určuje úkoly, shovívavě hledí dolů na zem a z nekonečné laskavosti občas vyslechne modlitbu nebo sešle požehnání. 

Nepřipadal si nijak nadřazený vůči ženě, která mu tolik pomohla. Naopak, byl jí zavázaný. Vděčný. Byla nejspíš prvním smrtelníkem, ke kterému něco podobného kdy cítil.

Zamyšleně prošel tmavou chodbičkou a znovu ho překvapilo, jak šero dokáže uvnitř domu být po plném slunečním světle venku. Musel několikrát zamrkat, ale i tak viděl jen tmavé obrysy a stíny, splývající s poletujícími mžitkami.

"Takže jsi nelhal."

Trhl sebou, když ten ochraptělý hlas zazněl, a v šeru rozeznal tmavou postavu, opírající se o rám dveří. Levou nohu viditelně odlehčovala, a zatímco se jeho oči přizpůsobovaly nedostatku světla, všiml si, že má tvář staženou v bolestném šklebu. Chlapcův pohled byl ale jasný a ostrý jako dýka.

"Myslel sis, že lžu?" zeptal se ho, ale Anhir jen pokrčil rameny. Při tom pohybu se lehce vzdálil od opory v podobě rámu a tiše sykl bolestí.

"Měl bys ležet. To koleno se pohybem nevyléčí."

"Proč jsi to udělal?" promluvil chlapec znovu, aniž by jeho varování věnoval sebemenší pozornost. Teď bylo na Lirialenovi, aby pokrčil rameny. Tušil, že snaha vychrlit na Anhira celý příběh by momentálně nepadla na úrodnou půdu. Jeho odtažité chování a nedůvěra byly pochopitelné, a on je nehodlal přiživovat otázkami, aspoň ne hned.

"Fajn. Nemusíš nic říkat. Já... Děkuju za záchranu a to všechno. Nebýt tebe, byl bych už mrtvej," prohodil Anhir ostražitě. Starší muž viděl, jak pečlivě sleduje každý pohyb jeho tváře. "Půjdu a už o mně nemusíš nikdy slyšet, dobře? Umím se schovat. Nemusíš si se mnou přidělávat další potíže."

Nemohl říct, že by něco podobného nečekal. Hodilo se to k chlapcovu vystupování. Jenže stejně tak mu bylo jasné, že ani Anhir skutečně nevěřil v úspěch. Zavrtěl hlavou.

"To zní sice moc hezky, ale mám strach, že to nepůjde. Potřebuju, abys vrátil, co jsi ukradl," odmítl jeho nabídku. Všiml si takřka nepostřehnutelného záchvěvu nejistoty v chlapcově tváři. Zlodějíček se sice pokoušel působit sebejistě a drze, ale pod tím vším byl pečlivě ukrytý strach, jehož se nemohl jen tak zbavit.

"Kdo jsi? Pracuješ pro ně?" trhl hlavou směrem k pevnosti. Lirialen zavrtěl hlavou. Anhirova odmítavost mu zřejmě po léta strávená na ulici poskytovala ochranu, ale komunikaci značně komplikovala. Věděl, že odpověď by nepřijal.

"To je..." začal, ale v tu chvíli byl přerušen. Kyrith musela zaslechnout poslední úryvek jejich rozhovoru, protože náhle vystoupila ze dveří své ložnice a s přísným výrazem pohlédla na chlapce.

"Především někdo, kdo byl kvůli tvojí záchraně ochotný riskovat víc, než za kolik zřetelně stojíš," promluvila rázně. Mračila se. "Mluvíš s bohem Lirialenem, kterého jsi nevědomky přivolal obětovanou růží. Být tebou, projevuji mu větší úctu."

"Li-co?" Anhir pohlédl z jednoho na druhého s výrazem, který napovídal, že pochybuje o jejich soudnosti. Zhodnotil pohledem Kyrithino břicho, zřetelně se rýsující pod splývavými bílými šaty, i Lirialenův poněkud ošuntělý vzhled, a uchechtl se. V tom zvuku nebylo mnoho humoru.

"Vy jste se zbláznili," konstatoval. Lirialen natáhl ruku v naději, že dostane stejnou příležitost k vysvětlení jako v případě Kyrith, ale neuspěl. Chlapec o krok ustoupil a do zbité tváře se mu znovu promítla bolest.

"Nedotýkej se mě," vyhrkl, spíš vyděšeně než varovně. Lirialen zvedl ruce na znamení míru a zastavil se, ale Anhir ho nepřestával ostražitě sledovat.

"Položil jsi růži na oltář a pronesl modlitbu. Mám za úkol tě ochraňovat," pokusil se znovu vysvětlit. Chlapci po obličeji přelétl náznak pochopení, ale okamžitě ho nahradila nedůvěra.

"Ten chrám je opuštěný. Žádní bohové neexistují."

"Říká někdo, kdo nese jejich znamení na zádech," podotkl a ucítil, jak se Anhirův zdánlivý klid rozpadá. Ostražitost bleskově nahradil vztek a chlapcovy rysy ztvrdly, jak se uzavřel ještě hlouběji do sebe. Lirialen v duchu zaklel.

"Nejsou to žádný pitomý znamení bohů. Jenom pár jizev," procedil skrz zuby. "Nevíš o mně vůbec nic."

Starší muž se nadechl k nějaké pádné odpovědi, ale dřív, než mohl cokoliv říct, vstoupila mezi ně Kyrith. Tiše vypustil nabraný vzduch mezi rty.

"Tu nohu bys neměl tak zatěžovat," natáhla ruku k Anhirovi. K překvapení všech, nejspíš i jeho samotného, přijal pomoc a nechal se dovést ke stolu, kde s úlevou dosedl na lavici. Nepřestal přitom vrhat nedůvěřivé pohledy po Lirialenovi, stojícím kousek stranou.

"Vynesl jsem tě z podzemí té pevnosti na vlastních zádech. Nemyslíš, že kdybych ti chtěl ublížit, tak už to udělám a netahám se s tebou až sem?" zabručel, ale nezdálo se, že by to na chlapce mělo větší účinek.

Kyrith mezitím vzala z police včerejší bochník chleba a pustila se do krájení, jako by tím pro ni jejich debata skončila. O to překvapivější tak bylo, když s hlavou stále skloněnou k práci znovu promluvila:

"Ráda bych věděla, o čem tady vůbec mluvíme. Co jsi vlastně ukradl?"

Anhir zvedl pohled a zatvářil se nedůvěřivě, pak se mu ale na tvář pomalu vkradl úsměv, až se nakonec rozesmál docela. Jako by skrz ten zvuk vycházela veškerá frustrace, zmatek, bolest a utrpení ne jen posledního dne nebo dvou, ale celé řady dní, týdnů a měsíců, strávených v prachu a špíně na ulici, a snad i časů předtím. Zavrtěl hlavou, přelétl jejich nechápavé pohledy a trochu zvážněl. Pobavení, hraničící se zoufalstvím, mu ovšem stále svítilo z očí.

"Já nevím," vydechl.