Střed zahrady s olivovníkem obklopeným obětinami a sedící ženou v bílém vypadal v měsíčním světle přízračně. Trvalo to ale jen pár vteřin, než Kyrith zaznamenala jeho přítomnost, potřásla hlavou, a jako by se celá zmenšila. Kouzlo pohaslo a ona se začala spěšně zvedat.

Zamrkal. Zatmělo se mu před očima a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Neuvědomoval si, kolik síly mu modlitby a obětiny zajistily, dokud náhle nezmizela.

Kněžka přeběhla zbývající prostor mezi nimi a ve tváři se jí odrazila obava. Viděl, že zaregistrovala jeho unavený výraz i bezvládné břemeno, které nesl.

"Povedlo se to? Je..?"

"Je zraněný, ale přežije," vyvrátil její nevyřčené obavy. "Musíme ho vzít dovnitř."

Náhle mu ta krátká cesta k domu připadala nevýslovně náročná, jako by měl znovu vyběhnout všechny schody ze sklepení pevnosti. Kyrith ho vedla s lucernou v ruce, ale přesto měl co dělat, aby trefil do dveří. Když konečně došli do poslední prázdné ložnice a on mohl složit bezvládného chlapce na postel ve výklenku, zdálo se mu, jako by z ramen právě sundal tíhu celé oblohy.

Kněžka zavřela okenice a potom si přisunula židli vedle něho. Skomírající plamen lucerny byl teď jediným zdrojem světla, který marně bojoval se stíny v rozích místnosti a divoce tančil po Anhirově šedavě zbarvené tváři.

Pokud mohl soudit, vypadal teď chlapec ještě hůř. Ať už to bylo náročnou cestou, uměle vyvolaným spánkem nebo jen hrou světla a stínů, zdál se stát téměř na prahu Tromovy brány. Tmavá zaschlá krev ostře kontrastovala s bledostí pokožky.

Ale byl venku.

Lirialen zvedl pohled ke Kyrith a všiml si, že i jí se z tváře poněkud ztratila barva.

"V pořádku?" zeptal se. Žena nepřítomně kývla.

"Dojdu si dolů pro věci," zamumlala. Potom si odkašlala a podívala se na něj zpříma: "Měl by ses najíst."

"Nejdřív ti pomůžu tady," odmítl, ale Kyrith zavrtěla hlavou. Mírně pozvedla ruce a on si uvědomil, že se jí kolem zápěstí stále vinou magické ornamenty. Vnímala jeho vyčerpání a věděla i to, že je připravený prosedět u Anhira třeba celou noc, pokud to bude nutné. Bohové neznali neúspěch.

Ovšem lidské tělo bylo slabé a potřebovalo ke svému fungování víc než víru a odhodlání. Kývnutím uznal porážku a vrátil se do jídelny. Od oběda nejedl a žaludek, po celý den stažený úzkostí, se začínal dožadovat potravy.

Když se o dobrou čtvrthodinu později ozval zpoza přivřených dveří tlumený výkřik, právě dojídal druhý krajíc chleba a jeho unavená mysl znovu začínala pracovat. Bleskově se zvedl a vlétl do pokoje. Plamen znovu zablikal a stíny se podivně zkroutily, když se Kyrith s lucernou v ruce otočila na dřevěné stoličce směrem k němu.

"Tohle bys měl vidět," vydechla.

Přešel k ní a přelétl pohledem celou scénu. Vedle vědra s rudě zabarvenou vodou ležel upuštěný špinavý hadřík a ve výklenku ve stěně, obloženém dekami, se téměř ztrácela hubená postavička. Anhir byl teď otočený zády, jak se z něj léčitelka pokoušela dostat potrhanou a špinavou košili, přilepenou na několika místech ke krvavým šrámům.

Ale žádná z čerstvých ran nebyla důvodem jejího překvapení a zděšení. Zamrkal.

"To vysvětluje všechno," zamumlal. Na kůži, napnuté na vystupujících žebrech a lopatkách, se rýsoval kruh vypálených jizev ve tvaru pokroucených symbolů s jediným znamením uprostřed.

"Niriové," špitla Kyrith. Z hlasu jí čišel odpor. "Museli to být oni. Nějaký jejich zvyk nebo..."

"Nairinův meč," přerušil ji. "Nairinovi družiníci přetrvali."

Žena na něj pohlédla s překvapením v očích, ale on ji nevnímal. Poslední kousek skládačky zapadl.

"Byly to kmeny kočovných válečníků, hlásících se k Nairinovi, bohu války. To oni si vypalovali na kůži jeho symboly. Možná už zapomněli, kdo býval jejich pán, ale zvyky si podrželi," spustil horečně. "Nese stará znamení. Proto ta růže fungovala jako žádná jiná obětina."

"Ale proč by to kdokoliv dělal?" Kyrithino znechucení se teď mísilo se soucitem a zlobou, ale on neměl nic, čím by ji mohl uklidnit. Ne všechno ze starých časů bylo dobré. Byli bohové, kteří uznávali cestu bolesti a boje, vítězství, nebo smrti, právě jako Nairin. A v celém tom rituálu byla i prozaičtější zápletka.

"Učili se snášet bolest. Po takovém šoku se stali... Odolnějšími," hlesl. Připadalo mu, jako by se před ním kruh symbolů kroutil jako klubko hadů. Rány se sice zavřely již před nějakou dobou, ale jizvy byly ještě zarudlé, nepřešly do bílých nitek, které na tělech nosili dávní hrdinové ve snaze přiblížit se rodným znakům bohů.

Přinutil se zamrkat a odvrátit na okamžik pohled. Pokud existovala z jeho dob jediná věc, která měla být zapomenuta, byly to právě takové barbarské zvyky.

"Měli bychom pokračovat," promluvil na Kyrith a lehce jí položil ruku na rameno. Nereagovala, zřejmě stále ještě zpracovávala vše, co řekl.

"Kdyby sis chtěla jít odpočinout..."

Chabě zavrtěla hlavou.

"Zůstanu tady," špitla a unaveně si promnula obličej. Kývl. Vnímal její rozpoložení, její soucit a smysl pro povinnost, které ji nutily pokračovat v rozdělané práci. Bylo potřeba ošetřit ještě příliš mnoho ran na to, aby se mohla vytratit a zabývat vlastními emocemi.

Pracovali mlčky. Ve vzduchu kolem nich se vznášelo mnoho nevysloveného, ale ani jeden z nich momentálně tísnivé ticho narušovat nehodlal. Kyrith pokračovala v čištění šrámů, zatímco Lirialen rozdělal oheň v otevřeném krbu a pustil se do přípravy směsí a odvarů podle dávných receptů. Za chvíli malou ložnici naplnila těžká vůně léčivých bylin a kolem ohniště se vytvořila řádka chladnoucích misek.

Znovu začal zpívat jednu ze starých písní, když přistoupil k poslední kněžce a zaujal místo na stoličce vedle ní. Jeho hlas stoupal a klesal, nenásilně podstrkoval všemu v okolí myšlenky na růst a uzdravení. Dotkl se čela ležícího chlapce, pokračoval ve zpěvu a cítil, jak kůže, kosti, svaly i šlachy reagují na jeho hlas.

Nebylo to jednoduché. Ale právě tenhle druh magie byl jeho nejpřirozenějším talentem, a tak pokračoval dál i přes únavu, oslabení a strach. Čím déle zpíval, tím hlouběji se nořil do tónů, jeho vědomí se rozplývalo do jediné myšlenky, jediného poselství, které rozvibrovalo a zcela vyplnilo vzduch.

Matně vnímal, že se Kyrith k jeho zpěvu přidala. Bez přemýšlení roztíral bylinkové masti, řízený jen instinktem omýval rány kouzelnými odvary a vše jako tenká červená nit propojovala slova, verše a sloky, jejichž původ i význam byl na tomto světě dávno zapomenut.

Čas splynul, nebyl pro něj podstatný. Vnímal jen jednotlivá zranění, nutil je k uzavření a léčení. Uvědomoval si, že to pohublé tělo pro něco takového nemůže mít dostatek energie, ale nevzdával se. Na kratičkou chvíli udělal pauzu, aby se do Anhirových úst pokusil vpravit pár kapek další směsi, a poté pokračoval, zpíval dál přes únavu, žízeň a vyprahlý, pálící krk.

Bylo nutné zabránit další krvi unikat z těla, utlumit bolest a přinutit tkáně ke spojení dřív, než se změny stanou nevratnými. Nebyl už si jistý, jestli má oči zavřené nebo otevřené, jestli hýbe rukama nebo rty. Neexistovalo vědomí, neexistovala slova, zrak, sluch, hmat nebo čich. Všechno splynulo do jedné směsi neurčitých dojmů, jeho vznášející se podstata se rozplynula a splynula, ale na ničem z toho nezáleželo.

Překvapeně sebou škubl, když mu náhle na tváři přistála cizí dlaň a jeho oči se otevřely. Hleděl do vyděšené tváře Kyrith. Před očima se mu dělaly mžitky a v ruce, stále položené na chlapcově čele, mu podivně mravenčilo. Stáhl ji. Anhir teď vypadal přeci jen o něco lépe, barva do tváří se mu částečně vrátila a dýchal pravidelněji a ne tak mělce.

"Promiň," špitla Kyrith. "Začínala jsem mít strach, že..."

"Díky," promluvil ochraptěle, zavrtěl hlavou a přesunul si ruku před oči. Překvapilo ho, když se skutečně zvedla. Končetiny mu připadaly podivně cizí.

Jak málo stačilo k tomu, aby se nechal nadobro vytrhnout z lidské podoby? A dokázal by pak ještě vůbec přemýšlet, uvědomovat si? Nebo by se znovu rozplynul v nevědomí, v němž strávil poslední tisíciletí?

"Myslím, že už jsi udělal dost," promluvila Kyrith znovu. Vypadala přepadleji než předtím, oči už sotva držela otevřené. Nedokázal přesně říct, jak dlouho tu seděl a zpíval, ale zřejmě to trvalo déle, než si myslel.

Zvedl se a popošel pár kroků na vratkých nohách, několika pohyby se protáhl a ukotvil svou podstatu. Překvapilo ho, že připravené misky už jsou téměř prázdné. Opatrně, jako by se bál, že se spálí, se dotkl Anhirova ramene. 

Léčení pro něj bylo přirozené. Stálo ho sice úsilí, ale nevyžadovalo přemýšlení. Stačilo se nechat vést.

Teď se ovšem musel soustředit na něco jiného. Bylo snadné odplout a nechat tělo za sebou. Byl unavený. Neodvažoval se ani zavřít oči, zatímco opatrně propátrával výsledky své práce.

Anhir nebyl uzdravený. Dokonce ani Lirialen s veškerou svou magií nedokázal během pár hodin napravit vše, co za jediný den dokázali napáchat vojáci z pevnosti. Ničit bylo vždy jednodušší než tvořit nebo obnovovat. Ale nastartoval a urychlil léčení, které by jinak trvalo dlouhé dny nebo týdny.

Zůstávalo tu však jedno palčivé místo, které mu dělalo starosti. Šlachy a vazy kolem nateklého levého kolene, zafixovaného v improvizované dlaze, se obnovovaly a neochotně vracely na svá původní místa, ale vystřelovala odtud vytrvalá bolest. Podobná zranění byla ošemetná. Rozseknutá kůže na povrchu napovídala ošklivému pádu, ovšem to, co se skrývalo pod rozšklebenou ránou, bylo horší.

Na několik okamžiků zaváhal. Byl vyčerpaný a pocit odcizení ještě zcela nezmizel. Jenže záchrana Anhira teď byla na prvním místě, a tak znovu zavřel oči a natáhl ruku přímo nad zraněné místo. Nadechl se k další sloce a pokoušel se nemyslet na temnotu, která ho lákala do zapomnění.

"Dost!" Kyrithin hlas zazněl překvapivě velitelsky, bez předchozího omluvného podtónu, a už podruhé ho vytrhla ze soustředění. Srazila jeho ruku. "To stačí."

Zavrtěl hlavou, ale nepustila ho ke slovu.

"Nechci to slyšet. Já vím, že jsi bůh. Ale právě jsi málem omdlel. Potřebuješ si odpočinout."

Věděl, že její popis událostí není přesný. Kdyby jen omdlel, nebylo by to tak zlé. Ale usoudil, že podáním konkrétních informací by situaci nevylepšil.

"Jde o to koleno," pustil se nakonec do vysvětlování. "Pokud sroste špatně, může být všechna práce k ničemu. Bude do konce života mrzák."

Kyrith pozvedla obočí:

"Tak to v naší práci chodí. Ne vždycky můžeš napravit všechny rány. Děláš to nejlepší, co dokážeš."

„Jenže..."

„Ne," odmítla ho znovu. „Měl bys jít spát. Nechat věcem přirozený průběh."

Její hlas zněl sice stále rozhodně, ale její vědomí vyzařovalo strach a vyčerpání. Věděl, že pokud by se rozhodl pokračovat, přes tohle všechno by tu zůstala s ním. Jenže za zavřenými okenicemi už svítalo a on začínal chápat, že má pravdu.

„Už jsi mu zachránil život," doplnila mírněji. „Na jeden den jsi toho pro něj udělal víc než dost."

Ještě na okamžik zaváhal, než neochotně přikývl. Možná by dokázal chlapcův stav zlepšit. Možná ne. A možná by snahou něco změnit jen vytrhl sám sebe z reality a nechal Kyrith samotnou, aby se s celou situací vypořádala, aniž by Anhirovi jakkoliv pomohl.

Odstoupil od výklenku a otupěle sledoval, jak Kyrith naposledy kontroluje obvazy a přikrývá chlapce lehkou dekou. V ohništi za nimi zůstávalo už jen několik řeřavých uhlíků a když žena zvedla lucernu a zamířila ven, ponořila se ložnice do téměř naprosté tmy. Rychle ji následoval do jídelny a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Když zmizela ve vlastní ložnici, posadil se na lavici a složil hlavu na stůl. Byl na dně svých sil, ale neodvažoval se odejít od zavřených dveří. Měl příliš mnoho nezodpovězených otázek a námětů k přemýšlení na to, aby dokázal jít s klidným srdcem spát.

Věděl, že měl udělat víc. Jenže za tisíce let dnes poprvé skutečně narazil na vlastní hranice.

Zachvěl se. Nebyl to příjemný pocit.