Málokterý čin zůstane zcela bez odezvy, i když se tak na první pohled může jevit.

Chladná podlaha, rovné kvádry bílého kamene a matné světlo, padající odkudsi shora, to byly dojmy, které ho přivítaly. Byla to doba těsně nad ránem, kdy se tma zředí prvními paprsky, ale samotné slunce ještě zůstává skryté pod obzorem. Nejchladnější období dne, dokonce i tady na jihu.

Myšlenky se mu pomalu přelévaly v hlavě jako těžká mlha nad horami. Slova, jména, města, vzdálenosti, čas, nic z toho pro něj nemělo význam. Byl věčný. A právě proto, stejně jako se člověk jen těžko zaměří na maličký detail kresby či mozaiky, i jemu chvíli trvalo, než se soustředil do patřičného času. Mohl tam ležet měsíce. Roky. Dokonce celá staletí.

Ale když konečně zvedl hlavu a obrátil svůj pohled k oknu nad sebou, pochopil, že od chvíle, kdy otevřel oči, uběhlo jen několik minut.

Chrám v Tiatinei. Tohle místo znal dobře. Bývalo to malé městečko na jihu říše, bezvýznamné z pohledu větších lidí i bohů. Jenže pro něj mělo zvláštní smysl. Byla to jeho domovská půda. Právě tady se zrodil, právě tady se v širokých loukách a světlých lesích začala formovat jeho podstata. Šlo o místo jeho první svatyně, prvních uctívačů, prvních obětin i požehnání.

Jak Mellutanská říše rostla a vliv jejích bohů se rozrůstal, rostl a sílil spolu s ní. Nepotřeboval fyzickou podobu. Po většinu oněch tisíciletí si užíval lehkosti nehmotné existence, vznášel se nad tím vším s jistým nadhledem a lhostejností a sledoval, jak se lidé pachtí za svými záležitostmi.

Někdy se zamyslel a uplynula celá desetiletí. Postupně ztrácel schopnost soustředit se na jednou chvíli nebo jeden osud, na jedno desetiletí či staletí, na jedno město. Věděl, že ostatní bohové jsou na tom podobně. Jejich individualita se vytrácela, velikost jejich moci je měnila a přetvářela. Nezáleželo na tom. Davy uctívačů se změnily v nekonečný proud, obětiny v nekonečný přísun moci, prosby smrtelníků ve vzdálený šum a samotné myšlenky v nekonečný šepot beze smyslu.

A potom?

Nedokázal určit. Pokusil se prorazit tu podivnou, neústupnou bariéru, ale šlo to ztěžka. Věděl, že existoval. Vznášel se kdesi na pokraji bytí, zatímco tráva rostla a stromy sílily. Mohly to být celé věky, nebo jen mžik oka. Netušil.

Jeho mysl provedla další pokus koncentrovat se na současnou situaci, tentokrát o něco úspěšněji. Uvědomil si lidskou schránku, slabou a omezující, která pevně obepínala jeho podstatu. Ležel na boku, schoulený na chladné podlaze vlastního chrámu, v tenkém splývavém rouchu, které rozhodně nezajišťovalo teplo ani pohodlí.

Byl na zemi, a pro to musel existovat dobrý důvod. Nevybavoval si, proč se tu ocitl naposledy nebo jestli se to někdy stalo, ale cítil podivnou naléhavost, která ho nutila vyskočit na nohy a rozběhnout se neznámo kam. Jenže v tom všem bylo něco už od základu špatně.

Pomalu se zvedl do sedu a podvědomě se pokusil opustit lidské tělo, vyslat úponky své podstaty k dalším chrámům. Potřeboval zprávy z Mellutany, a co víc, potřeboval sílu z obětin, které musely ležet na tamních oltářích. Sušené byliny, kousek úrody, osamocená mince, to vše byly drobné důkazy víry, které mu dodávaly moc.

Jenže teď sáhl do prázdna. Ovanul ho chlad nicoty, mnohem horší než arktické mrazy na nejzazší severní hranici říše, dopadl na tu ubohou lidskou schránku a vyrazil mu dech z plic tak prudce, až se mu zatmělo před očima. Zalapal po vzduchu a vytřeštil oči hrůzou, jakou dosud nepoznal.

Pryč. Všechno bylo pryč.

Mellutanské chrámy, tyčící se do výšky a poskytující útočiště obětavým kněžím, kteří dnem i nocí pečovali o rodičky, nemocné, raněné i umírající. Obrovská sloupořadí naplněná vůní odvarů z léčivých bylin. Nádherné zahrady plné zeleně, do kterých kdysi tak rád vstupoval a plnil je svou přítomností, kde si krásné dívky vplétaly do vlasů květy a mladí muži jim plní rozpaků vyznávali svou lásku...

Cítil, jak se mu točí hlava, ale přinutil se vstát a podél zdi pomalu přejít až k výklenku o pár metrů dál. Pohled na vnitřek chrámu bolestivě dorážel na jeho odmítající mysl. Odrolené kamenné bloky, zaprášené výklenky a podivná prázdnota na něj křičely víc než cokoliv jiného, že jeho dojem je pravdivý. Že nemá cenu dál pátrat a živit falešné naděje.

Nikde nestála jediná lavice, jediná ozdoba nenarušovala bělobu tichého prostoru. V místě kdysi tak plném života se teď jeho kroky rozléhaly jako v hrobce.

Přesto došel až k výklenku a klesl zpět na zem. Kdysi tu stávala malá soška, jediná v celém chrámu, ale teď byla dávno pryč. Každá svatyně mívala za starých časů takové místo. Nezáleželo na tom, komu byl zasvěcený celý chrám. Tenhle výklenek patřil všem bohům, a smrtelník, který k němu přistoupil, tak mohl oslovit kohokoliv z nich, přinést mu oběť a pronést své prosby.

Položil dlaně na zem a zavřel oči. Potřeboval cítit přítomnost někoho dalšího. Nepotřeboval s nikým mluvit. Musel jen vědět, že jeho obavy jsou přehnané.

Že tu není sám.

Znovu natáhl svou mysl k ostatním, téměř opustil lidské tělo a o poznání opatrněji se vydal na průzkum, pomalu a obezřetně, připravený se kdykoliv stáhnout. Ale prázdnota přetrvávala, obklopovala odhalený výhonek jeho mysli a stahovala ho zpátky tam, odkud přišel, do osamělé existence na samém pokraji světa. Zápasil s ní, odstrkoval ji od sebe a pokoušel se najít sebenepatrnější známku božské mysli, třeba hibernované a v útlumu. Jeho myšlenky bloudily k prastarým chrámům, ale nenacházely nic než temnotu a neprostupnou zeď času.

Jen velmi pomalu si začínal připouštět nevyhnutelnou skutečnost. Mellutana padla. Jeho svět byl pryč a z nějakého nepochopitelného důvodu ho tu zanechal, jako poslední osamělou připomínku bývalé slávy.

Poraženě se rozhlédl po chrámu. Přestože dovnitř už dopadaly první paprsky a líně se odrážely od vířícího prachu, náhle mu ten prostor připomínal prázdnou, opuštěnou hrobku ještě mnohem víc. Co tady dělal? Jaký byl smysl toho všeho? Proč byl on ušetřen, když všechno, co znal, zmizelo v nenávratnu? Proč zrovna on přečkal tisíciletí, která zřejmě uplynula?

Obrátil pohled ke slunci, pronikajícímu oknem, a pomalu sklouzl pohledem na prázdný oltář pod ním.

Tedy, čekal prázdný oltář. Po jeho tváři přeběhlo překvapení, když zahlédl na kamenném bloku bohatý květ oranžové růže, a pocit podivné naléhavosti zesílil. Prudce se nadechl a rychlým, o poznání pevnějším krokem došel k oltáři. Jemně růži zvedl a ucítil, jak se temnota kolem něj rozestupuje.

Chrámy byly pryč. Bohové a jejich uctívači, celá říše zmizela. Ale byl tu osud, který nemohl nechat být.

Oběť byla přijata. Modlitba vyslyšena. A to vědomí mu do žil vlévalo novou sílu.