Pustou krajinou profoukl chladný vánek a odnesl s sebou malé částečky písku, které pokrývají celý povrch planety. Chlad pomalu ustupoval, když vycházelo slunce – první ze dvou – a svou slabší září osvítilo horní vrstvy pouště.

Mladá dívka vyběhla z domu, aby stihla začátek nového dne. Dávalo jí to naději, že se z této odporné planety jednou dostane. Že už nebude muset poslouchat věčné připomínky strýčka Owena nebo neustálé rady jejího postaršího přítele pana Kenobiho. Mohla by odletět ze systému a už nikdy se neohlédnout zpátky. Byla by první, kdo uvidí všechny hvězdy, udělá první kroky na všech planetách...

Ten vánek ji ihned tvrdě pohladil po tváři a zavál jí písek do očí. Proto si své velké, čokoládově hnědé oči dlouhými prsty protřela a vymrkala písek ven. Po dlouhých letech na poušti si musela na zdejší prostředí rychle zvyknout. Bouře, extrémní změny počasí... nemohla si vybrat. Žije s tím pocitem, že se tu narodila. A nejspíš zde i zemře.

„Leio?“ Dívka se otočila za hlasem a spokojeně se usmála. Postarší muž k ní došel až na kopec a usadil se na kámen opodál. „Máme to ale krásné ráno. Neobvyklé, viď?“

„Třeba to dnes dokážu, Bene! Věřím v to. Proč jinak by bylo dnešní ráno tak malebné?“ zasnila se dívka s pohledem na slunce.

Za chvíli se za tím jedním ukázalo i druhé, o něco světlejší. Krajina najednou ztratila krvavou barvu a písek zezlátl.

„Leio... víš, že jsem ti slíbil, že budu vždy stát za tebou, ale prostě to není vůle Síly. Až nadejde ten správný čas, poznáš to, maličká,“ řekl starý Ben.

Leia si povzdechla a posadila se vedle něj. Zvedla nohy nahoru, aby si je protáhla a i zahřála.

„Ty a ta tvá Síla. Už dávno nejsem malá holčička,“ namítla dívka, když si prohmatávala prsty na nohou.

Hbitě si odstranila všechen písek na chodidle, ale i tak jí to bylo nepříjemné. Musela si zvyknout i na bosou chůzi, aby se mohla vždy nepozorovaně vytratit z domku.

Starý Ben se pousmál a přikývl.

„Dospěla jsi mnohem rychleji, než jsem si myslel. Děsí mě, jak jsi nám dozrála. A jsi tolik podobná své matce... naštěstí.“

Leia se zarazila. Ben jí nikdy moc nevyprávěl o jejích rodičích. Věděla jen to, co jí řekla tetička Beru. A to taky nebylo zrovna moc.

„Je mi devatenáct. Zasloužím si znát pravdu, ať je jakákoliv.“

Zahleděla se na svého přítele štěněčíma očima. Vyvalila oči jako malé dítě, které zoufale touží po hračce. Ben se nedokázal na ni koukat. Ne, když na něj zkoušela ten starý trik. Vždy poté viděl tu malou dívenku, kterou sem před tolika let odnesl.

„Ještě nenadešel ten správný čas. Obávám se, že však ani nikdy nenastane,“ zamumlal si pod vousy a mnul si u toho bradu.

Leia sklonila hlavu k zemi a zabořila chodidla do zlatavého písku. Prsty si hrála s drobnými zrníčky a kamínky, nic ji ale nedokázalo uklidnit. Měla vztek, nechtěla to dát znát.

„Hodněkrát jsi zmínil mou matku... nikdy jsi nemluvil o mém otci,“ řekla sklesle dívka stále s pohledem na vlastních nohou.

Ben vstal z kamene a popošel o kousek dopředu.

„Není tu nic, co bych ti o něm řekl. Bude lepší nic nevědět, děvče,“ odpověděl jí a konečně se k ní otočil čelem.

Leia pomalu kývla hlavou a nazula si boty.

„Leio? Leio!“ zavolal hlas z dálky.

Dívka si povzdechla a vstala. Nohy se jí do písku zabořily až po kotníky, ale i tak došla až ke svému příteli. Ten se koukal za ni a usmíval se.

„Měla by ses vrátit. Budou tě hledat,“ řekl naprosto nepřítomně, ale i tak dívka přikývla a rozloučila se s ním.

Loučení nebylo nijak dlouhé – bylo stejné jako vždy. Jedno objetí, poslední pohled do tváře a slib, že se zítra ráno opět setkají. S takovou rutinou si Leia vystačila celých jedenáct let, co ráno vstává brzy jen kvůli tomu, aby jí starý Ben sdělil nějaké moudro. Aby s ním mohla sledovat dvojitý východ slunce a sledovat zlatá zrnka písku míle daleko i pod vlastními prsty.

Doběhla zpět na farmu s nazůvkami v rukou. Teta Beru už stála před domkem a poklepávala si na zápěstí. Vypadala nanejmíň nervózně a měřila si svou neteř kritickým pohledem. Leia sklopila zrak a hbitě ji obešla, aby se vyhla dalšímu dlouhému vysvětlování, proč byla venku zase s tím „starým Kenobim“.

”Kampak, mladá dámo?“

Beru si zkřížila ruce na prsou a Leia se na ni nenápadně otočila. S ublíženým výrazem se vyhýbala jejímu pohledu, ale nemohla to vydržet věčně. Jednou na ni pohlédnout musela a moc se jí ten pohled nezamlouval.

„Myslela jsem, že když je dnes tak hezky, mohla bych se projít k oáze,“ prohlásila Leia a s naleznutou odvahou zvedla povýšeně bradu.

Jakmile ale opět zaznamenala, jak přísně se teta Beru tváří, potupně si bradu zarazila do krku.

„Leio, moje drahá... víš, že máme složité období. Každá pomocná ruka je nám k dobru,“ řekla mile postarší žena a mateřsky objala svou svěřenkyni okolo ramen.

Ta se rychle vykroutila a dupla do země tak rázně, až se z podlahy zvedl prach.

„Potom jste neměli nikam pouštět ani Felice! Jak to můžeš považovat za spravedlivé? Jak mi jen můžeš denně opakovat, že jsem tvá nejmilejší a nikdy bys mě nechtěla ztratit jako jej?“ vykřikla Leia a dříve, než ji stačil někdo zastavit, skoro při běhu srazila i strýčka Owena, který zrovna přicházel z ranní obhlídky farmy.

„Co ji zase kouslo?“ zajímal se Owen a přihl si ze sklenice.

Beru si u rtů držela pěst a nervózně těkala očima. Poté se otočila na svého manžela se znatelnou starostí a strachem.

„Je tak výbušná... bojím se, že pokud se bude stýkat s tím starým bláznem, dočista se pomátne! Jako její otec,“ vydala ze sebe a pohled zarazila na písek, který se prášil za utíkající dívkou.

Vítr Leie dával směr, hněv rychlost. Měla toho dost. Dost všeho. Když odešel její přítel Felice, doufala, že i ji jednou pustí a taky bude moct poznat svět. Sice ne jako voják, ale i tak by odsud nejraději rychle zmizela. Jedinou útěchou jí byly ty krásné dny s tetičkou a strýčkem, ty první dny, které si pamatuje. A taky jediná vzpomínka na její matku...

„Blbá planeta!“ zabrblala si pod nosem a kopla do písku. „Proč zrovna písek? Proč nemůžu bydlet někde u vody? Nenávidím písek!“

Celá zrudla jen při pomyšlení na to, že se stejně bude muset vrátit a bude mít zajisté domácí vězení, aby neutekla. Znovu. Tolikrát se snažila zmizet, že už jí to vše připadalo jako noční můra, která se stále opakuje. Pokusila se odejít do oázy, ale nikdy tam nedošla. Zkusila se dostat do města, ale strýček ji zastavil, aby neudělala nějakou hloupost.

Potřebovala si nějak vybít tu zlost v sobě, tak popadla do pěsti hrst zlatých kamínků a hodila je proti větru. Ten je navál na ni, ale čekala to. Zakryla si oči loktem a foukla, aby se jí písek nedostal do úst. Stále však v sobě vztek pociťovala. Nedokázala se ho zbavit. Jako ty dlouhé noci po tom, co jí její pěstouni řekli pravdu o jejích rodičích. Že už jsou dávno po smrti a nemá cenu na ně čekat. Že se nevrátí při svítání dvou sluncí. Ale z víry se stal zvyk. Proto dívka neustále vyhlíží, i když je naděje pryč.

To už se chystala nabrat další hrst písku, když v tom zaslechla tichounké pípání. Jako vařící konec postavená na čaj. Nebo jako dětský křik, jen tolik pisklavý a vysoký, že to dítě být nemohlo. Zakryla si čelo dlaní, aby si vytvořila okolo očí stín a dohlédla do dálky. A tam – mezi dunami písku a pod párou zakrytými místy – spatřila malé světélko, jak bloudí tím odporným horkým labyrintem.

Na tváři se jí objevil úsměv a hněv na chvíli opadl jako prach po bouři. Nechala písek proplynout mezi prsty a rozběhla se za tím drobným světlem, ať to bylo cokoliv a jakkoliv daleko. Musela to zjistit, jinak by si nedala pokoje. Alespoň tak na chvíli zapomněla na svůj vztek.

Světlo se blížilo a čím blíže bylo, tím znatelněji Leia rozeznávala tvary. Když už byla skoro u něj, skryla se za mohutný kámen, aby případného turistu nevyděsila. Ale jakmile se zase zvedla a pohlédla na hosta, úsměv se jí ještě více rozšířil. Byl to malý droid a v dobrém stavu! Kdyby ho tak dokázala prodat za výhodnou cenu, mohla by si zajistit odlet na lepší místo a začít od začátku! Jen se vzpomínkami a ztracenou nadějí...

Znovunalezená radost a odhodlání jí rozproudily krev do celého těla - do tváří dokonce takový nadbytek, že se z její dětské tvářičky stalo rajče. Natáhla ruce k opasku, kde většinou schovává nějakou tu menší zbraň a vysouvací lanko, kdyby se náhodou objevila v nepříjemné situaci, ale nic, čím by se dalo střílet, nenašla. Tiše si zaklela a chystala se vyskočit, jenže pak se zarazila, když zaslechla jiný hlas.

„Jsi jen hloupá kupa součástek, pokud si myslíš, že v téhle poušti nalezneš Obi Wan Kenobiho!“ nadával další droid, tentokrát se zlatým plíškem, který byl téměř k nerozeznání od okolního prostředí.

Droid tlumočník. Jakmile zaregistrovala jméno svého přítele, něco ji napadlo.

Přes hnědé lokny si přehodila kápi a celá se skryla do pláště. Vystoupila ze svého úkrytu na kámen, zapískala a roztáhla ruce. Zlatý droid se vyklepaně otočil a přísahala by, že na ni i ukázal prstem. Ten malý zapípal a dojel k ní blíže.

„Obi Wan Kenobi?“ zeptal se zlatý droid.

Leia sklopila hlavu, aby jí nemohli pohlédnout do tváře, a přikývka.

„Konečně se odsud dostanu...“ zašeptala si a pokynula oběma droidům, aby ji následovali.