Druhý den jsem se utábořila na balkóně, na který se da vyjít z chodby. Nikdo jiný na něj nechodí, a proto se toto místo stalo během několika let moje tábořiště. Ani Sasha sem nechodila. A to je co říct. Obvykle se snaží nacpat všude, kde jsem já, jen aby mi znepříjemnila život.
Ale není to tak, že bych Sashu neměla ráda. Sasha je... ten nejlepší člověk v mým životě. Společně s otcem. Jsou vlastně to poslední, co mám.
Venku bylo příjemných 25°C, kterých jsem v horkém létě v Miami uvítala. Obvykle se tu teplota drží nad 35°C. Nemohla jsem se tedy divit, že Sasha už v devět hodin ráno opustila dům a celý den je nezvěstná. A otec je jako obvykle v práci. Klasická sobota v rodině Wildeových.
Na sobě jsem měla krátké riflové šortky a obyčejné bílé tílko, které mi obepínalo hruď, zatímco přes břicho bylo volnější. Na zápěstí jsem jako vždy měla černou bandáž, která měla na první pohled sloužit jako náramek.
Na stolku vedle lehátka, na kterém jsem ležela, jsem měla nechaný deník, kdyby mě náhodou přepadla nějaká myšlenka, a na klíně jsem měla knížku.
Nebyla jsem tady náhodou.
Vlastně mě ten den docela dost bolela hlava a nejraději bych si pustila klimatizaci a v posteli koukala na seriály, ale... věděla jsem, že dřív nebo později se zde musí objevit majitelé toho domu vedle nás. A tady z toho balkónu, který je až moc dobře umístěn z boku na našem domu, jsem perfektně viděla do ulice, i na druhý dům.
Bylo bolestné sledovat zatažená okna a bezduchou zahradu. To místo pro mě bylo skoro jako dům duchů. Bylo to, jako kdyby stále čekala, že vyjde ze dveří a zamává na mě. Jako kdyby se měla každou chvílí objevit v okně od jejího pokoje a udělat na mě bláznivý obličej, protože naše pokoje vždy byly naproti sobě.
A proto to tak bolelo. Věděla jsem, že už se tam nikdy neukáže. Ani už nikdy neuslyším to pitomé štěkání jejího psa, co dokázal proštěkat celou noc.
Nepříjemně mě zamrazilo po celém těle a já se donutila myslet na něco jiného.
Odemknula jsem mobil a následně vyndala z uší sluchátka. Bylo něco před šestou a slunce a obzor nabíralo naoranžovělou zář.
V tu chvíli mi došla SMS.
Dnes se trochu zdržím.
Psala mi Sasha a následně do přílohy poslala fotku. Byla na pláži. Bylo to selfie a po jejím boku jsem viděla tmavé vlasy Tylera. S Tylerem se dala dohromady na konci školního roku. A byl to nejspíš první kluk, kterého jsem schvalovala. Hrál za školu fotbal, basket i volejbal a nepatřil k těm obvyklým klukům z Jackson High School. Byla to škola pro ty zazobance, co každý pátek pořádají obří home parties a zhulí se kdekoli, kde můžou. Tyler sice patřil k populárním žákům, ale nikdy nepatřil k těmhle magorům s vymytým mozkem.
Užij si to. Co mám říct tátovi? Odepíšu.
Ač mě Tyler připadal v pořádku, otec byl zásadně proti. Ale tady nešlo o Tylera jako o osobu. Tady šlo nejspíš o to, že Sasha prostě s někým chodila a táta se přes to nedokáže překousnout.
Když se ještě vrátím ke škole... nenávidím to tam. Do školy to mám přes hodinu jízdy autobusem, protože bydlíme až ve Surfside, což má nevýhodu, že nejbližší škola je vzdálená 27 kilometrů. A to je právě Jackson High School. A právě tam jsem nucena se příští týden vrátit do druhého ročníku.
Řekni mu pravdu. Musí se přes to dostat. Zabzučí mi znovu mobil a Sasha ke zprávě opět dodává fotku, kde dává Tylerovi pusu na tvář. Už chci odepsat, když v tom mě zarazí pohyb a hluk na ulici.
Denně zde projíždí mnoho aut, jenže tohle jede pomalou rychlostí a zastavuje přímo naproti bývalému domu Reedových.
Odložím mobil a srdce se mi roztluče v očekávání rychleji.
Jako kdyby se všechno
V tu chvílí slyším zvonění zvonů v Casa de Jesus. Křesťanském kostele blok odsud. Takže je šest hodin.
Auto zastaví na příjezdové cestě před garáží a se ani neopovažuji pohnout. Prostě tam sedím a zírám na to auto a světlé vlasy mi povlávají v teplém větru a od oceánu cítím slanou chuť.
Auto až mučivě pomalu zastaví. Nejdříve se otevřou dveře na straně spolujezdce a z auta vystoupí hnědovlasá, energetická žena. Okamžitě v ní poznávám tu ženu, co zde byla před týdny se na dům kouknout. U ucha má mobil.
„Ne! Ne! To auto zde musí být to týdne, chápete?!" Hlasitě argumentuje do mobilu a volnou rukou si sundává z očí brýle a jako čelenku si je zasunuje do vlasů. „Poslyšte, musím končit. A to auto do týdne. Nashle." Pak mobil zasune do kapsy u látkových kraťasů a ohlédne se na dům.
Pohled přesunu zpátky k autu, odkud z místa řidiče vystupuje muž. Je to postarší muž se šedými, ale hustšími krátkými vlasy. Je trochu při těle a na sobě má košili lososové barvy a spokojeně si prohlíží dům. Cítím pachuť hořkosti. Ten dům není jejich.
Následně muž ťuká na zadní okénko a zadní dveře se otevírají také. Jako první vystoupí vysoká holka s kulatými slunečními brýlemi na nose. Na sobě má riflový komplet a přes to bílý volný svetřík a na nohou žabky. Její vlasy jsou zářivě modré. Je celkem hezká, ale vypadá starší, než já. Může jí být okolo dvaceti.
A pak vystoupí on.
Někdo, v kom vidím už od prvního pohledu jenom problémy.
Na sobě má bílé triko a černé roztrhané džínsy a tváři se znuděně. Jeho rty zůstávají semknuté a jeho oči skryté za černými sklíčky slunečních brýlích. Obličej mu lemují kudrnaté hnědé vlasy rozházené do všech stran.
Už chci zaraženě odcouvat rychle do domu, když v tom se obrací přímo na mě a jeho rty se zvedají v drzém úšklebku.
A já se proti své vůli také usmívám.
Načež následně zrudnu jako rajče, protože jeho ruka na mě nenápadně mávne.
Jen silou vůle se přinutím do klidu a pak se zbaběle otočím a s knížkou a deníkem v podpaží mizím do domu.