Ten den to bylo už druhé velké stěhovací auto s nápisem American moving na obou bocích.
Seděla jsem na širokém parapetu v mém okně, v klíně jsem měla rozložený velký tlustý blog s černou vazbou, na které byly vyryté různá slova a názvy. Na samém vrcholu velkým písmem: Gabriella Wilde.
Dům vedle nás byl skoro stejný jako všechny další domy v sousedství. Dvoupatrový, světlá omítka, balkón, zahrada, parkovací místo pro dvě auta.
Stěhováci se mohli přetrhnout, aby do domu dostaly všechen ten nábytek, který byl většinou z těžkého, mahagonového dřeva. Takže další rodina, která má daleko k chudobě. Každá rodina je tu stejná. Skoro všichni tady si hrají na dokonalé rodiny. A nejspíš jim to i vychází. Donedávna to celkem vycházelo i nám.
Byla jsem ovšem zvědavá na nově příchozí. Určitě budou také mít dvoje děti. Budou chodit na mou školu? Kolik jim bude? Odkud budou?
Je to asi měsíc, co se Reedovi odstěhovali. A dva týdny ten dům byl naprosto opuštěný. Takže to byla celkem příjemná změna, když mi jednoho dne otec oznámil, že se sem někdo přistěhuje. A další týden se tu objevil černý Mercedes, z něhož vystoupily dvě ženy. Jedna měla sako a sukni a desky. Druhá rifle a svetr. Jedna byla realitní makléřka a druhá nejspíš tedy kupující. A teď, na konci týdne se tu objevilo už druhé stěhovací auto, z něhož právě vynášejí prosklený stůl a další dva muži obří plazmovou televizi.
Sklopila jsem pohled k blogu. Neboli mého deníku.
Vydechnu si a posledních pár slov přeškrtnu. Měla bych být optimistická a doufat, že všechno zase bude lepší.
Blbost. V mém životě už nejspíš nebude optimistické vůbec nic. Všechno šlo od deseti k pěti.
„Gabriello!" Z ponurých myšlenek mě vytrhne Sasha, která si to bez zaklepání napochoduje do mého pokoje. V rukou drží dvoje ramínka se šaty. „Které?" Zeptá se mě okamžitě.
Přejedu šaty pohledem. Jedny jsou neutrální černé, bez ramínek, se širší sukní. Druhé jsou červené. Upnuté s krajkovým dekoltem.
„Jdeš s Tylerem na rande?" Zeptám se dřív, než odpovím na její otázku.
„S Tylerem a pár kámoši do baru." Protočí oči Sasha. Pak netrpělivě zatřepe s šaty. „Tak které?"
„Červené." Povzdechnu si neochotně. I když bych řekla, že jsou až moc odvážné, nezapřu, že byly doopravdy hezké.
„Díky ségra." Zazubí se Sasha, už se otáčí na patě, ale zasekne se a omluvně se na mě usměje. „Promiň, zeptala bych se, jestli nechceš jít s námi, ale vím, že bys odpověděla, že ne-„
„-v pohodě." Přeruším ji s křečovitým úsměvem. „Užij si to. Ale vrať se brzo. Víš, že by zas táta šílel."
„Nikdy nešílí." Zašklebí se Sasha.
„Fajn, já bych šílela." Opravím se se smíchem.
„Ono se to směje." Sasha se afektovaně nadechne v překvapení. „Neboj, budu doma brzo." Zamává mi konečky prstů, aby neupustila ani jedny ze šatů a pak už opět zmizí z mého pokoje. Z chodby slyším hudbu, plynoucí z jejího pokoje. Alespoň někdo si furt dokáže užívat.
Kdysi jsem to uměla taky. Kdysi vlastně všechno bylo tak nějak super. Ale to už je dávno.