Mimo vesoldrothy perouni Řádu bojují s dalšími nebezpečenstvími, která sužují ostrov Meas. Mimo divokou zvěř se zajímají o Restie - ženská stvoření, která lákají bytosti do svých spárů a následně je zabijí, aby se mohly nasytit jejich masem, Pietorny - dvouhlavé dravé ptáky, veliké jako koně, kteří přebývají v horských oblastech a ohrožují chovnou zvěř tamních obyvatel, Kararieny - nestvůry žijící na pobřežích, slizká hadí těla a tváře ghannské, lákají bytosti do svých spárů tím, že se topí a nebohá duše je chce zachránit, avšak záhy své oběti utopí. Bytostí nebezpečných pro tři národy je mnoho. Na všechny působí nejlépe perounský meč z bělostné oceli.

Kronika Řádu, o stvůrách jiných bytostech

Leštěná bílá podlaha se leskla pod plamínky tisíců svíček. Lehký smích a zdvořilé štěbetání hostů se roznášelo prostorem stejně jako jemná, tichá hudba. Vzduchem vířila vůně pečeného masa, pečiva a vína.

Kolem se míhaly krásné dívky v jednoduchých, barevných šatech, dlouhých až na zem se zlatými opasky a doplňky. Vlasy měly sčesané do nádherných, složitých účesů, tváře zkrášlené líčidly. Nádherná, ženská stvoření tančila s náhodnými muži s lehkostí jim vlastní.

Koruny stromů zakrývaly výhled na oblohu a zábava byla v plném proudu.

V malém kroužku u bělostného, kamenného zábradlí stál vysoký antosan v bílé košili a kalhotách. Po jeho boku stála žena v jednoduchých taktéž bílých šatech se stříbrným opaskem a šperky. Od ostatních se lišil světlými obrazci na kůži. Bezstarostně se usmívali a popíjeli ze skleněných číší víno. Koruny ve vlasech odrážely světlo svíček. Hovořili s dvojicí antosanů.

Pohárky drahého vína a medoviny o sebe jen cinkaly a ve víru zábavy se zjevovala jména. Nejjasněji zněla dvě - Anatöné a Taurion.

„Athine... probere se, Athine!"

Z podivného snu jej vytrhl hlas dívky. Zmateně zamrkal a rozhlédl se okolo sebe. Ležel v trávě vedle cesty, Anissa se nad ním skláněla a třásla s ním jako u vytržení. Lehce chytl její ruku na znamení, že jí vnímá.

Ustaraný výraz z její tváře přešel v úlevu. Zhluboka vydechla a sedla si na paty. „Takhle mě děsit! Co se stalo?" optala se vyčítavým tónem, ale on věděl, že se nezlobí.

„Já nevím," zamumlal.

„Zastavil ses v polovině kroku a sesunul se k zemi, byl ji mimo dobrou chvíli." Z jejího pohledu jasně vyčetl, že se jí ulevilo.

Athin se pomalu zapřel za loket. Necítil se slabý ani vyčerpaný na to, aby upadl do mdlob.

Pohled dívky ještě zjemnil, když si všimla jeho zachmuřeného výrazu, který měl vepsaný ve tváři jasnou linkou. Nechápal dost dobře co se právě stalo. Zajiskřila v něm naděje, když mu došlo, že mohlo jít o vzpomínku. Proč si však vzpomněl na slavnost?

„Omlouvám se," řekl s náznakem úsměvu a posadil se. „Asi jsem si na něco vzpomněl?" Prsty si promnul čelo, aby zahnal slabou bolest.

„Jestli se tohle stane pokaždé, když si na něco vzpomeneš, tak to bude vážně zábava," podotkla s úsměvem, ale pak zvážněla. „Pověz mi o té vzpomínce."

„Nebyla moc určitá ani důležitá," odpověděl zamyšleně. „Byla to pouhá slavnost. Tanec, jídlo, víno, medovina a spousta antosanů."

„Hm... máš pravdu. Moc určitá není," přiznala s povzdechem a prsty si z tváře odendala drobný pramínek vlasů, co se vymanil z jejího účesu. „Nevíš jaká slavnost to byla? Většina antosanských slavností se koná v přesně stanovené dny."

„Nemám nejmenší tušení," odpověděl se zavrtěním hlavy na náznak, že opravdu neví. „Slyšel jsem jména-"

„Jaká?" vyhrkla a skočila mu tím do řeči. Když si to uvědomila tváře jí zrůžověly.

„Anatöné a Taurion."

Anisse se rozsvítily oči. „To jsou dva z deseti věčných, je dost možné, že jsi byl na oslavě na jejich počest. Bývají vždy v měsíci pylu," odpověděla. Pohled upřela neurčitě do dálky a usmála se. „Prý to byl úžasný pár."

„Znala jsi je?" otázal se zvědavě.

Dívčiny rty opustil lehký smích. „Ach, to ne. Jsou už pár tisíc let po smrti."

„V tom případě to museli být výjimeční antosané." Jeho slova byla spíše řečnickou otázkou.

„Ano to opravdu byli. Nikdy jsi o nich neslyšel?" podivila se.

Pokroutil záporně hlavou a prsty si odhrnul pramen vlasů z tváře. „Nevzpomínám si na nic s nimi spojeného."

„Zvláštní..." odtušila dívka. „Až se utáboříme, povím ti o nich. Každý antosan ten příběh zná, povídá se i malým dětem."

„V tom případě jsem pozadu." Pokrčil rameny a zasmál se.

Anissa mu úsměv oplatila a zvedla se na nohy. Oprášila si kolena a nabídla mu pomocnou ruku. „Tak pojď, měli bychom vyrazit."

Athin se jemně chytl její dlaně, ale zvedl se bez její pomoc. Nechtěl nabízenou pomoc odmítnou.

Těšila jej změna chování jeho společnice. Usmívala se a mluvila. Místo tiché, strnulé atmosféry se kolem rázem rozpínala klidná a hřejivá.

Jen co stál na nohou, oprášil si kalhoty a rukávy od prachu a trávy. Odhrnul si vlasy z tváře za ucho a protáhl si paže. Zdálo se, že vzpomínka, která přišla znenadání měla více než jeden pozitivní následek.

Oba vykročili svižným krokem po prašné cestě. K hlavnímu městu to měli skutečně ještě daleko.

***

Slunce zapadalo za obzor a barvilo malé obláčky do teplých odstínů růžové a oranžové. Jinak šedavá obloha se tak zdála na ten krátký čas veselou. Bezvětří, které vládlo na otevřeném prostranství, kde se rozhodli utábořit vedle cesty, jim vyhovovalo.

V narychlo postaveném kamenném ohništi praskal oheň a nad ním Athin otáčel králičím tělem, zatímco si dívka hřála slabě prokřehl ruce, které si musela opláchnout vodou od krve. Byla si vědoma toho, že ještě musí otřít nůž, kterým vyvrhla králíka. Nový si dovolit nemohla, kdyby jí tenhle zrezivěl.

Antosanův pohled se z opékajícího se masa přesunul k dívce. „Chtěla jsi mi povědět o Věčných," připomněl jí.

Anissa k němu vzhlédla a přikývla. Pověděla mu celý příběh.

„Před třemi tisíci lety existovala jednotka, která čítala dvě stě antosanů. Cvičili je v bojových uměních, strategiích i vědění. Představovali v případě nutnosti poslední záchranu národa, jeho vědění, umění a všech zásad, která za dobu od úsvitu věků nashromáždili antosané. Rada starších, která dříve vládla bojovala s jedním jediným problémem. Jejich dokonalá jednotka byla smrtelná. Dlouhověká, ale přesto měli jednoho dne zemřít a to byl problém." Na tváři se jí objevil slabý úsměv. „Ale každý přeci zná řešení takového problému." Pohled při tech slovech sklopila dolů a zahleděla se do plápolajícího ohně.

„Dali jim napít nektaru ze stromu coivilië. Mnozí tento krok považovali za masovou vraždu, jiní za hazard a holé šílenství. Někteří vojáci zemřeli v ukrutných bolestech s křikem, některé nektar změnil v temná stvoření, která ti, jež ještě nezemřeli sprovodili ze světa. Museli zabít své přátele se kterými strávili sto let života." Při těch slovech jí koutky poklesly dolů. Neuměla si představit bolest, jakou jim činilo zabíjet své přátele. „Z dvou set jich přežilo pouze deset. Jen tuto hrstku si strom vyvolil za věčné ochránce živých. Propůjčil jim moc, o které se nikdy žádnému smrtelnému nesnilo."

„Co to bylo?" otázal se Athin.

„Nesmrtelnost," odpověděla pevně.

„Nesmrtelnost?" Obočí mu údivem vyjelo výš a zamračil se. „Pokud je tomu tak, tak jak to, že již nežijí?"

„To se přesně neví, ale nech mě to nejdříve dopovědět," řekla naoko přísně, jako by jej kárala. „Takže..." odkašlala si. „Deset Věčných získalo nesmrtelnost. Měli zůstat navěky a jejich jména se vryla do paměti všem a proto je i dnes zná každé malé dítko. Deset jmen, která patřila bohům - moudrá Anatöne, sestry válečnice Nollmë a Meoda, vlčí dívka Eressiel, mírumilovná Heruno a Eruner, vládce Taurion, nejlepší taktik všech dob Arte, Restalion řečený rys a nakonec Dënor, muž, který nikdy nesešel z cesty a neupustil od svých přesvědčení a názorů," odříkávala a na prstech počítala, jako by jí sužoval strach, že na někoho zapomene.

Athin se zaujetím hltal každé její slovo. Když odříkávala jednotlivá jména, uvědomil si, že je opravdu zná. Někde tam v hloubce zapomnění je znal, ale jinak než dívka. Svíral ho zvláštní, uklidňující pocit, když si je šeptal pro sebe.

„Antosané je poté přijali jako vládce vyvolené stromem coivilië. Měli vládnout navěky a proto jim Rada předala vládu nad zemí. Jejich vláda byla poklidná, mírumilovná a přinášela prosperitu všem antosanům, heperům i ghannům. Uběhlo dvě stě třicet pět let než nastala změna. Na veřejnosti se přestali ukazovat někteří z Věčných. Zmizel Dënor, Nollmë, Eressiel i Meoda. Nedlouho na to zmizel i Restalion. Zůstalo jich pět, pouhá polovina. Jak přecházel čas začali si antosané všímat, že jejich vládci stárnou a nakonec stejně jako běžní antosané i oni zemřeli. Nikdo přesně neví proč." Svůj pohled stále upírala do oranžových plamínků a mezi slovy nad celým příběhem znovu a znovu uvažovala. „Dlouhá léta se hovoří o tom, že účinky nektaru jsou nevyzpytatelné a mohly jednoduše pominout," dodala s pokrčením ramen.

„To by vysvětlilo jen těch pět zbývajících, co těch pět co zmizelo?" zeptal se se zájmem. Anissu jeho bystrost a dotazy nepřestávaly udivovat.

„Říká se, že mohli jako ti ostatní, co nezvládli nápor nektaru zemřít nebo se proměnit, jen to u nich trvalo o něco déle. Všichni antosané je dodnes vnímají jako bohy, modlí se k nim a věří, že po smrti na ně čeká zahrada, ve které je uvítají a budou s nimi moci usednout u jednoho stolu. A to je vlastně celý příběh, bez dětských příkras, které jsou poněkud zbytečné ve tvém případě," zakončila a nůž, který doteď spočíval na zemi otřela do trávy, aby z něj dostala krev.

Athin sundal pečeného králíka z ohně a posunul ho jejím směrem. „Dej si," pobídl jí a nasadil při tom gestu mírný úsměv. Jeho myšlenky nebyly důvodem k úsměvu, bylo to jen zdvořilé gesto.

Po chvíli ticha promluvil. „Jak jsi myslela to, že si je strom vyvolil za ochránce všech živých?"

Anissa ukousla kousek masa a zamyslela se. „Myslím, že tím bylo myšleno všechno živé. Antosané, ghanné i heperové," odpověděla jednoduše. Nevěděla, proč se na něco takového ptá, nebylo to dnes už vůbec důležité.

Athin přikývl. Nastalo ticho. Z nějakého důvodu se stále vracel ke konci historky, kterou slyšel. Něco mu na tom nesedělo. Byl to jen vnitřní pocit, který značil, že je něco jinak. Ten pocit, který jen tiše našeptává, ale neříká přesně, o co se jedná.

Utrhl si kousek masa a vložil se jej do úst. Neměl hlad, myšlenky mu v hlavě létaly ve zmateném sledu.

Toho večera, když šli spát si jména všech Deseti Věčných odříkával dokud neusnul. A opakoval si je od toho večera jako modlitbu vždy, než šel spát.