Nemohl se pohnout, nohy i ruce měl jako z kamene. Z jeho úst nevyšlo ani hlásku a tak prostě jen stál a sledoval všechny hrůzy, které se mu míhaly před očima.

Všude kolem něj se válela bezvládná těla ghannů, antosanů i zvířat. Trvalo jen malou chvíli, než mu došlo, že stál uprostřed bitevního pole. Nebem svištěly šípy. Kov řinčel o kov. Výkřiky a nářek. Jeho okolí se měnilo v nevídané rychlosti. Všechny jeho smysly se topily. Ghanné padali z koní. Antosané klesali na kolena vedle svých společníků či zvířecích bojovníků a se slzami v očích vydechli naposled.

V ústech cítil krev a kouř. V uších mu zvonilo ze všeho toho hluku. Očima splašeně těkal kolem sebe, aby měl představu o svém okolí, ale jeho mysl byla tak zahlcená, že nedovedla zpracovat všechno naráz.

Chtěl se pohnout, ale tělo měl ztěžklé. Chtěl vykřiknout, něco říct, ale nedovedl otevřít ústa.

Z neznámého důvodu jen sledoval další a další střety zbraní. Jako by vlny narážely do útesů a tříštily se na drobné kapičky. A přesně to byli jeho lidé, antosané pod náporem ghannů. Padali jeden po druhém, oči plné života zhasínaly. Na jednoho antosanského vojáka byli tři ghannští. Athin slyšel křik, nářek i pláč. Slyšel rozzuřený pokřik i tupé dopadání těl na rozbahněnou, zakrvácenou zem. Viděl ohně a kouř, který požíral domy a ohrady. Viděl rozdrásaná, zohavená těla. Cítil železnou pachuť krve v ústech i nose. Cítil spálené, škvařící se maso.

Pohlcoval ho smutek. Chtěl křičet, řvát, chtěl bojovat. Tohle nebyla válka, ne, tohle byl pokus o úplné vyhlazení rasy. Athin měl stát vedle nich, měl bojovat a místo toho stál na místě neschopen pohybu, neschopen slova.

„Ghanné..." Hluboký, tichý hlas se rozezvučel jeho myslí. Z toho jediného slova odkapávala ledová, neutuchající nenávist, ze které mrazilo. „Jsou naším koncem už od počátku."

„Kdo jsi?" vykřikl a najednou se krajina kolem něj rozplynula. Stál uprostřed nicoty, byla kolem něj jen černočerná tma.

„A kdo jsi ty?" odvětil hlas.

„Jsem Athin," odpověděl sebevědomě a poté nastalo ticho. Athin se snažil pohledem spočinout na neznámém majiteli onoho hlasu, ale marně. Nic než černočerná tma nebylo v dohledu.

„Athin, zajímavé jméno." Ozvalo se najednou. Tón hlasu byl posměšný, ale vzápětí zvážněl a vrátil se k ledovému, plnému nenávisti. „Ale ty víš, že to není pravda. Máš být jinde, a přesto stojíš na jednom místě. Kráčíš opačným směrem, ačkoliv máš mířit k Erys, tvůj cíl není na severu. Kráčíš špatným směrem."

Zamračil se. Co mohl neznámý hlas, jehož jméno neznal, vědět o jeho cíli? Jak mohl tak troufale soudit jeho kroky. „Co bych měl dělat v Erys?" otázal se.

„Bojovat po boku svých druhů," odpověděl úsečně. „Bojovat proti bytostem, které zaplavují zemi jako nemoc, vyhladit je, zničit je, postavit se jim s hrdostí antosanům vlastní a neoblomně bojovat do posledního muže." Ta slova v sobě skrývala zvláštní vážnost. Opravdu byl neznámý schopen nechat padnout všechny své druhy do jednoho jen proto, aby neustoupili?

„Odvážná slova od muže, který se stydí vyslovit své jméno," odpověděl Athin. „Kdo jsi?" otázal se.

Odpovědí mu bylo jen ticho. Měl pocit, že temnota okolo něj se začala přibližovat. „Odpověz mi!" přikázal.

„Odpověz si sám, Athine." Jeho jméno vyslovil výrazněji než ostatní slova. A tehdy zapadl další dílek do skládačky. Zorničky se mu rozšířily, hruď se mu zvedala v rychlých intervalech. Byl tam uvnitř celou tu dobu. Od úplného začátku nosil odpovědi v sobě, a i přes to, že to věděl, jej to zjištění překvapilo.

„Ty mě znáš, víš, kdo jsem, kým jsem byl," řekl nakonec, snažil se znít klidně, vyrovnaně, avšak netušil, zda se mu to podařilo.

„Ano i ne. Znám tě, vím, kdo jsi a vím také, kým jsi byl, a přesto ti něco uniká," odpověděl mu hluboký hlas. Přejel mu mráz po zádech, netušil však proč. Pozvolná se ztrácel ve spletitých spárech nevědomí a možných odpovědí. I po hodné chvíli však nemohl najít odpověď.

„Víš, kdo jsem, Athine? Víš, co máme společného?" ozval se znovu tichý hlas, tentokrát podbarvený pobaveným tónem. Když neodpovídal, hlas se rozesmál. „Sdíleli jsme mnoho. Jedno tělo i duši. Ty a já jsme bývali jedním."

„Vrať mi vzpomínky!" poručil, když mu konečně zapadl dílek skládačky na své místo. Mluvil se svou minulostí. Mluvil sám se sebou.

„A jaký je ve tvém požadavku smysl?" otázal se. „Přišel bys o svou přítomnost, o Anissu, řád i o sebe."

„Říkal jsi, že jsme jedním," odpověděl netrpělivě a rozhlédl se okolo sebe, znovu ve snaze zahlédnout tvář, která na něj mluví.

„Ano i ne. Jsme jedním, a přesto jsme každý jiný. Když získáš všechno z minulosti, ztratíš svou nynější tvář. Jsi opravdu připravený něco takového přijmout?"

Nebyl. Oba věděli, že nebyl připraven. A kdo mohl lépe, než on sám vědět, že k dívce s hnědýma očima a vlasy spletenými do nádherných copů cítí něco více než jen pouhé přátelství a že onen cit se probral k životu, když o ni málem přišel jen pár dní zpět.

„Vybíráme si spřízněné duše do konce našich životů a ty, ty máš před sebou jen samé utrpení. Kdybys jen tušil, nikdy by ses s tou dívkou nedal do řeči. Ušetřil bys nám tím mnoho trápení," řekl bezvýrazně hlas. Athin si představil rty v úzké lince, tvář bez emocí avšak v očích jakýsi smutek. Takový měl z oněch slov pocit.

„Nerozumím ti, proč utrpení?" Samozřejmě že věděl, že si partnery vybírají na celý život a že jejich city jsou hlubší, čistější než jiných ras, ale copak to byl problém? Prostě mohl s Anissou strávit zbytek svého života.

„Ty a ona máte rozdílné předpoklady. Není čistá antosanka, v žilách jí koluje i ghannská krev. Bude žít jen polovinu antosanského času-"

„A co na tom? Tak zemře dříve stářím, ale já nebudu mít o tolik delší život. Budeme mít rodinu. Děti našich dětí-"

Hlas mu skočil do řeči, tak jako Athin předtím učinil jemu. „Mýlíš se. Ona zemře, až přijde její čas a s tebou rodinu nikdy nezaloží a ty nikdy nezestárneš a nepoznáš požehnání dětské lásky." Hlas se zdál být chladnější než předtím a dokonce i v nicotném, svíravém prázdnu zavládl chlad. Athin mlčel.

„To je tím nektarem, že ano?" zeptal se po chvíli ticha. Doufal, že uslyší slova nesouhlasu, že se mýlí, avšak prostorem se ozvalo jen souhlasné zamručení.

***

Probudily ho ledové kapky dopadající na jeho tvář. Otevřel oči. Z okraje slaměné střechy stékala v čůrcích voda.

Déšť.

Vztáhl ruku ke své tváři. Setřel z ní přebytečnou vodu a zamrkal. „Co se to stalo?" zašeptal si pro sebe. Prsty odhrnul slepený pramen vlasů ze své tváře a vyhoupl se na vratké nohy.

Usilovně se snažil utřídit myšlenky. Ze svého snu si pamatoval jen velmi málo, ale něco mu říkalo, že se mu bude zdát ještě mnohokrát.

Pevně stiskl kamenný přívěšek. Byl plně při smyslech. Ona chvilková slabost, která jej z nevysvětlitelných důvodů přepadla, byla pryč.

Chladný kámen v jeho dlani mu připomněl, že by si měl pospíšit zpět za dívkou, která na něj již určitě čekala. Sám nevěděl, jak dlouho hloubal v zajetí své vlastní mysli.

Zastrčil přívěšek do kapsy a rozešel se k budově, ve které na něj čekala.