Den 91, rok 3302 dle ghannského počítání, měsíc rozkvětu

Ozbrojené ghannské skupiny na hranicích jsou stále častěji. Mám pocit, že se něco chystá. Chodí opatrně a tiše, kdybychom pozorně nesledovali, nevšimli bychom si jich. Zdá se, že něco hledají, ale nevíme co. Návštěvy jedné skupiny jsou pravidelné, vždy projdou přímo k hranici a rozdělí se. Mirilon slyšel jen útržky, z toho co vypověděl, netuším, oč jde. Slova, která použili: on povstane, naše strana, konec, proroctví.

Hlášení ze severní hranice, Kollion Jinlö

Už z dálky viděl vysokou, majestátní budovu řádu, když se blížili k městu. Bylo nad slunce jasné, že si potrpí na patřičný luxus, alespoň co se řádových budov týkalo. Pamatoval si však slova své společnice, když se o tom prvně zmínil: „Není to tak, že bychom si žili v luxusu, nemáme se špatně, to ne, ale sídla řádu jsou stavěná tak, aby si všichni mysleli, že jsme za vodou a dobrovolně se přidali k nám. Potřebujeme více perounů."

Zastavili u majestátní budovy. Sněhově bílé stěny odrážely sluneční světlo a bolestně tak pálilo do očí každého, kdo se na ně podíval. Jediné co kazilo bělostný dojem, byly tmavé, dubové dveře.

Kolem proudily davy ghannů a zvědavě si je měřily, možná pro vzhled otrhaného muže, možná proto, že byl antosanem. Athin si za těch pár dnů, které spolu strávili cestou k městu, stihl všimnout, že se na něj lidé dívají jinak než na Anissu nebo na sebe navzájem. Nebyl si jistý, jestli to bylo jeho vzhledem nebo šaty, ale pociťoval zklamání.

Anissa pokynula rukou ke dveřím, aby do dveří vstoupil první. To však neudělal, jen otevřel a zdvořile pustil dívku první. Odpovědí mu byl její úsměv.

Uvnitř budovy se rozléhalo hlasité ticho a vzduch příjemně chladil. „Pojď za mnou," pobídla jej po chvíli, kdy pečlivě zkoumal sloupoví, zdobené stěny ověšené obrazy a gobelíny i strop prostorné místnosti.

Lesklá kamenná podlaha byla jasnou známkou toho, že se jednalo o rušné místo, ve sloupoví byli vytesané tváře a jména lidí, které neznal. Anissa jim však nevěnovala jediný pohled.

Athina napadlo, že se možná jednalo o padlé hrdiny řádu nebo o vysoce postavené členy, ale otázku dívce nepoložil. Nechtěl narušit ticho, které panovalo.

Jeho bosé nohy pleskaly o kamennou podlahu a narušovaly pokojné ticho celého místa. Athin však pozorně sledoval své okolí, jako by jej měl pronásledovat nějaký stín. Stále měl před očima události z oné hospody, černý oblak kouře, který se rozpadl v nehybný prach v momentě, kdy jej dívka přesekla stříbrným mečem. Ty černé oči jej následovaly ve spánku a sám přemýšlel mnohokrát, zda i jeho právě posedl před tím vesoldroth a proto si nemůže na nic vzpomenout.

Následoval Anissu zdobeným portálem, po dlouhých schodech nahoru a chodbou k dalším dveřím na které zaklepala. Sám rozpačitě stál, příliš nevěděl, co by měl dělat.

Dveře se otevřely a jim se naskytl pohled na prostornou místnost osázenou knihovnami. Uprostřed toho seděl na polstrované židli postarší muž s šedivým plnovousem a vrásčitou tváří.

Oba vešli, Anissa se uklonila a on ji následoval. Nechtěl nic nechat náhodě, avšak z nějakého důvodu mu nepřišlo správné se klanět tomuto muži. Chvíli bylo ticho. Jediný zvuk se linul z rušných ulic pod okny. „Ach to jsi ty, Anisso, jak se máš, dítě?" usmál se muž poté, co zvedl pohled od popsaného pergamenu.

„Dobře, pane, zatím jde všechno bez potíží."

„To jsem rád, ale koho mi to vedeš?" Změřil si Athina pohledem a zamračil se, když viděl, v jakém stavu se nacházejí jeho šaty.

„To je Athin," usmála se a svou drobnou dlaň mu položila na rameno. Byla podstatně menší než Athin, ale ani to jí nezastavilo.

„Těší mě, Athine," řekl s neutrálním výrazem muž za stolem. „Co pro vás mohu udělat?"

Athin chvíli mlčel. Nevěděl, jestli čeká na jeho odpověď nebo chce slyšet něco od Anissy. Když do něj však starý muž zabodl netrpělivý pohled, pochopil, že se odpověď čeká od něj.

„Chtěl bych se přidat do Řádu."

„Vážně? Proč?" Šedé obočí mu povyjelo nahoru.

„Musím mít nějaký honosný důvod?" zeptal se Athin. Nevěděl, proč se ho na to pořád ptají.

„Nemusíte, ale nerad přijímám zvířata na porážku."

„Máte mě za zvíře na porážku?" podivil se.

„Záleží. Umíte bojovat?" Pokrčil nezúčastněně rameny.

„Nevím." Upřímnost a přímočarost starce zarazila. Málokdo se mu tak otevřeně přiznával ke svým nedostatkům.

„Jak nevíte?"

Než stihl odpovědět, skočila mu do řeči Anissa.

„Našla jsem ho v Quartedském lese, cestou z jedné osady poblíž. Nic si nepamatoval. Vzala jsem ho do nejbližší vesnice, ale ani tam ho nikdo neznal. Tak mě požádal, zda by se mohl přidat k řádu a cestovat spolu se mnou."

„Hm... Co se stane, až si vzpomenete?" obrátil se znovu k Athinovi a změřil si jej nedůvěřivým pohledem.

„To netuším. Jsem nikým a to by mělo být vaší výhodou," oznámil sebejistě.

„A toto přesvědčení jste získal kde?" zamračil se stařec.

„Není snad lepší vytvořit k obrazu svému úplně nový, čistý list? Nemám žádnou rodinu ani minulost a spoustu let přede mnou. Máte více než dost času naučit mě tolik, abych pro vás byl dokonalým členem."

„To je moc hezké, ale nebereme kde koho." Hlas starého muže byl chladný a odměřený. „Ale máte něco, co se jen tak nevidí," poznamenal tiše.

„Máte přeci málo členů," konstatoval Athin klidně. Pocítil však závan nejistoty. Věřil ve svá předchozí slova, a přesto se zdálo, že nebyla dostatečně dobrá.

"To je sice pravda, ale co na tom? Spousta hlupáků se snaží dostat do Řádu jen proto, aby mohli přecházet volně přes hranice. Co když jsi jedním z nich, co?" odpověděl mu zamračeně. Athin nevěděl co říct. Jeho naděje se rozpadala na prach, ale nechtěl vzdát.

„O tom nic nevím. Vím to, že práce, kterou zde mohu získat, zajistí to, abych přežil o pár dní déle a získal dostatek zkušeností na to, abych dovedl ničit vesoldrothy."

Muž se otočil na dívku. „Co ty na to, děvče?"

„Myslím, že mluví pravdu a je odvážný. Ráda bych si ho vzala na starost a zaučila jej než se bude schopen postarat sám o sebe."

„Jsi si jistá, že chceš jeho za svého prvního učně?"

„Ano pane."

Obrátil se zpět na Athina. "Jste si ale vědom toho, že můžete zemřít?"

„Jsem," odpověděl bez rozmyšlení. Necítil strach.

"Umíte to s mečem? Jestli ne, tak se nemáme moc o čem bavit mladíku."

"Nepamatuji si na to," odpověděl bezvýrazně Athin a pokrčil rameny. "A když k vám přijde chasník? Také to umí s mečem?" Nevěděl, kde se v něm vzala ta drzost. Byl to celou dobu on, kdo měl hlavu na špalku a měl se chovat slušně. Ale byl rád, že to řekl. Pohled, který mu starý muž věnoval, jiskřil pobavením.

"Dobře... dobře, jsi dobrý. Tak se mi ještě ukaž. Svaly bys měl, možná i sílu. Jsi i celkem mladý, vypadáš na třicet, ale jsi antosan, takže ti bude něco kolem tří set let. Nevypadáš a nezníš ani jako úplný hlupák. Umíš číst a psát?" Při pohledu na zaraženého antosana po něm hodil knihu. "Čti," poručil.

Nejdřív mu věnoval zmatený pohled, ale nakonec knihu otevřel a začal číst.

"No vidíš, takže číst by uměl, psaní vyzkoušíte někdy spolu, nemám po ruce inkoust, Vivianna pro něj odešla k obchodníkovi." Konec si zamumlal pro sebe, ale Athin i Anissa jej slyšeli. Dívka věděla, že to bude na dlouho. Bylo jí známo, že Vivianna byla zamilovaná do mladého obchodníka a trávila tam mnoho času.

Nastalo ticho. Athin napjatě čekal. Na odpovědi starého muže závisel doslova jeho život. Neměl žádný záložní plán.

Ticho prořízl hlas starce.

„Tak tedy dobrá," řekl nakonec. „Anisso?"

„Ano, pane?"

„Máte ho tedy na starost, jako perounka třetí třídy ho zaškolíte. Naučíte ho základy boje i vše, co víte o vesoldrothech a jejich chování. Zajděte si do sklepení pro medailon a sežeňte mu tam rovnou nějaké šaty. Takhle chodit nemůže." Poukázal opatrně na potrhané, krví zašpiněné hadry, které se již nedaly nazývat šatstvem. „A všechny potřebné věci, pokuste se na nic nezapomenout," poručil žertovně a sklonil svou hlavu zpět k pergamenu.

Vyšli ven a Anissa opatrně zavřela dveře, aby vydali co nejtišší zvuk. Úlevně vydechla. „Tak pojď," pobídla ho a zamířila, za klapání svých nízkých podpatků ke vstupu do sklepa.

„Mimochodem, vedl sis dobře," poznamenala. „Ještě nikdy jsem neviděla, že by se starým Tartem někdo mluvil tak jako ty." Uniklo jí tiché zachichotání.

Prošli nevýraznými dveřmi na schodiště, které osvětlovalo jen pár pochodní. Pod náporem ledového chladu kamenného sklepení se otřásl. Dívka nevypadala, že by jí taková změna vadila. Založil si ruce na hrudi a třel si paže, aby rozehnal husí kůži. Prošli stěží osvětlenou chodbou do větší místnosti plné beden a stojanů na zbraně.

„Tak jo, nejdřív něco na sebe, ne?" Hodila po něm pohledem a vydala se k jedné truhle, ze které vyndala pár kusů oblečení, které po něm hodila. Bez nějakého přemýšlení ze sebe Athin sundal zničenou košili a nahradil ji novou, tentokrát černou, stejnou barvu měli i plátěné kalhoty, které si oblékl. U nohou mu vzápětí přistály i kožené boty a modrý plášť, navlas stejný jako měla ona.

Všiml si, že dívka s narůžovělými tvářemi odvracela pohled a zaujatě sledovala jednu z loučí.

„Tak to bychom měli, co dál? Brašnu, přívěsek, zbraň a... pár lahviček a sůl." Do brašny nasázela několik skleněných nádob a váčků. Athin si pozorně prohlédl přívěsek, který mu dala. Byl navlas stejný jako ten její, ve tvaru slunečního kříže.

„Co je to?" zeptal se, když vzala do ruky malý červený balík.

„Lékárnička, kdyby bylo potřeba." Vydala se ke zbraním. Vytáhla meč, také skoro stejný jako měla ona, jen delší. „Tenhle by ti měl padnout."

Opatrně si jej od ní převzal a přehodil jej z jedné ruky do druhé. „Myslím, že je dobrý, dobře vyvážený," prohlásil poté, co s ním zkusil seknout ve vzduchu. Všiml si zkoumavého pohledu, který mu věnovala. „Co se děje?" otázal se.

„Nic, nic. Pojďme. Venku na nás jistě čeká partička nepěkných stvoření, která si budou chtít zatancovat." S těmi slovy po něm hodila i brašnu a vydala se ven.