Den 25, rok 3302 dle ghannského počítání, měsíc mrazu

Hraniční hlídka dnes v ranních hodinách zahlédla ozbrojenou skupinu ghannů, která se procházela po hranicích. Máme za to, že se jedná o ghannské špehy. Prozatím si tuto informaci necháme pro sebe, nebudeme jí šířit. Na domněnky je zatím příliš brzy, musíme však být ostražití.

Hlášení ze severní hranice, Kollion Jinlö

Vítr si pohrával s fialově zbarvenými listy Quartedských stromů. Hrál na ně dávno zapomenuté písně, které sám kdysi zaslechl a pamatoval si je jen matně. Zelená tráva protkaná různobarevným kvítím se však ani nepohnula. Tak hluboko v lese již vítr nevál při zemi. Zlatavé paprsky slunce, dopadající na všechny barvy toho místa, působily až kouzelným dojmem.

Po jedné z cest tohoto lesa kráčela dívka v modrém plášti. Zvuk jejích kroků přehlušoval šelest v korunách, oči klouzaly po okolí pečlivě a hladce. Její kroky ustaly. Zůstala překvapeně stát a hleděla na něco ležícího v trávě pod mohutným, starým stromem. Co to bylo, nedovedla na tu dálku rozeznat. Otočila se, kroky směřovaly k nehybnému mužskému tělu v uleželé trávě. Šaty měl potrhané, zakrvácené, jeho kůže však byla čistá bez jediného škrábnutí. Dohladka oholená tvář vypadala tak klidně, jako by jen spal.

Sklonila se k němu. Hruď se mu zvedala v pravidelných intervalech, opatrně s ním zatřásla. Nic. Znovu se ho pokusila probudit a konečně se jeho víčka zachvěla, než otevřel oči. Vystřelil do sedu div, že ji neshodil na zem.

„Kde to jsem?" zelené duhovky zmateně těkaly po okolí. Ruka mu vylétla k čelu. „Co tu dělám?"

Světlo okolo se zdálo tak silné a ostré, že musel oči na nějakou dobu zavřít, ale zmatení a tísnivý pocit nevědomí jej nutil víčka odlepit od sebe a sledovat co se děje.

„Klid, uklidněte se. Všechno je v pořádku." Snažila se jej uklidnit, ale takové věci jí nikdy nešly. Byla v nich žalostně špatná.

„Kdo jste? Co se stalo? Co se...co-" chrlil ze sebe jednu otázku za druhou. Hlas měl podivně hrubý, nakřáplý a podbarvený zmatenou zoufalostí.

Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Oči jej pálily a v krku měl sucho. Srdce mu tlouklo jako splašené. Bušilo mu ve spáncích.

„Prosím, uklidněte se. Jmenuji se Anissa."

„Kde to jsem, co se... co se stalo?" Mnul si znaveně čelo jako by se snažil rozehnat neviditelnou oponu čehosi.

Pokusil se zhluboka nadechnout a uklidnit se, ale každý pohyb, zašustění trávy jej okamžitě znovu vyburcovalo k naprosté ostražitosti, jakoby čekal útok.

„Jsme v Quartedském lese. Nevím, co se stalo, našla jsem vás tady ležet. Nejste zraněný? Na vašich šatech je krev," ukázala na karmínové skvrny rámující díry v oblečení. „Jak se jmenujete?" Snažila se o uklidňující tón, ale nemohla si odpustit zvědavost.

„Jmenuji?" podivil se. „Jak se jmenuji?" Až teď si uvědomil, že nezná své jméno. Věnoval Anisse bezradný pohled. Nevěděl co si myslet. Naplnilo ho zoufalství, když si uvědomil, že nezná ani své jméno. Očima sklouzl na své šaty.

Jak se tam ta krev dostala?

Čí je?

Moje?

Beznadějně ponořen ve svých myšlenkách si uvědomil, že jej vlastně nic nebolí, tedy až na hlavu. Šaty měl potrhané, ta krev musela být jeho, tak jak to, že necítil na svém těle jediný závan bolesti z otevřené rány?

„Nepamatujete se na své jméno?" otázala se, pochopila příčinu jeho bezradného chování. Malý plamínek soucitu a lítosti se usadil v její tváři. Zdál se býti tak opuštěný a bezmocný.

Odpovědí jí bylo sotva zřetelné kývnutí.

„Co všechno si pamatujete?"

Pohled, který jí věnoval, říkal mnoho. Avšak jediná odezva, byla v podobě tichého zašeptání: „Nic."

„Nic si nepamatujete?" Obočí jí při té otázce vyjelo výše. Odpovědí bylo zase jen pokroucení hlavy. Pohled upíral na svou pravou dlaň, kterou se opíral o travnatou zem. Druhou dlaň měl stále přitisknutou na svém čele.

„Dobře, dobře. Víte vy co? Pojďte, půjdeme do nejbližší vesnice, zeptáme se, třeba vás někdo pozná." Bylo slyšet, že se snaží o povzbudivý tón. Avšak úsměv, který mu věnovala, vypadal smutně. Podepřela ho, pomáhajíc mu na nohy. První krok byl nejistý, vrávoravý, těžký. Jako kdyby dlouhou dobu své nohy nepoužíval. Když se takto tyčil vysoko nad ní, rozcuchané vlasy odkrývaly špičaté uši.

„Och, vy jste tedy antosan," konstatovala jako by to nebylo zjevné. Střelil po ní pohledem a sáhl na své uši. „No vidíte, něco si pamatujete, víte, že antosané, se poznají podle uší," zvednula prst, aby tím dodala na vážnosti tomu, co právě vyslovila. Vypadala však spíše jako malé děvčátko, které poučuje dva nezbedníky o tom, že rvačky nejsou dobrým řešením. Její dětsky vyhlížející obličej ho v této představě jen utvrzoval.

Koutky úst se mu nepatrně roztáhly do náznaku úsměvu. Anissu to překvapilo, ale i na její tváři se objevil mírné pousmání. „Tak pojďme, nejbližší vesnice je odtud ještě kus cesty."

Její myšlenky patřily představám, uvažovala, co předcházelo jeho ztrátě paměti, jeho krvavým, rozedraným šatům a opuštění uprostřed lesa.

Jeho myšlenky patřily dívce a ztraceným vzpomínkám, bolesti hlavy, která rezonovala kostmi a svaly celého těla. Skoro, jako by se jej snažila naopak odvést k jiným věcem, než jsou vzpomínky.

Obdivoval také krásu lesa, který se rozkládal kolem něj a na malou chvíli to odpoutalo jeho pozornost od vtíravých, těžkých myšlenek, kterým musel čelit.

Fialové lístky stromů, zelená tráva a vyšlapaná, prašná cesta pod jejich nohama. Žlutí ptáčci se dvěma páry křídel přelétali z jedné větve na druhou a zvláštním tónem při tom zpívali. A vítr jejich zpěv roznášel dál. Sem tam zasáhl paprsek světla antosana do tváře zatímco se marně snažil spatřit modravou oblohu.