Den 128, rok 3302 dle ghannského počítání, měsíc pylu

Dostali jsme rozkaz nepouštět nikoho kromě Perounů. Odklonili jsme obchodní karavanu. Ustaly obhlídky ghannů. Možná již našli, co hledali. Netuším. Cítím ve vzduchu, že se něco přihodí. Rád bych se pletl. Všichni se zdají býti napjatí. Brzy nás vystřídá druhá skupina. Musím jejich velitele informovat, aby se měl na pozoru.

Hlášení ze severní hranice, Kollion Jinlö

Všude hořel oheň, ozýval se křik a dusot kopyt. Vzduchem vířil zápach spáleniny a krve. Řinčení kovových zbraní a svist šípů přicházel ze všech směrů.

Na zemi ležela mrtvá těla antosanů i zvířat. Potrhané šaty měli nasáklé krví. Některá těla byla natolik zohavená, že nedovedl určit, co zranění způsobilo. Vojáci pálili vesnice, lesy i luka. Zděšení obyvatelé utíkali do bezpečí. Běželi, co jen mohli a stejně padali k zemi s očima bez známky života. Tak nicotný se zdál život v této děsuplné podívané. Smrt brala po desítkách duše do svých dlaní. Odnášela je a zase se vracela pro další.

Rudá byla všude a leskla se v plápolajícím ohni. Karmínová luka, lesy i vesnice. Krev. Ržání koní. Řinčení mečů. Děs a strach.

Hluk, ohlušující křik, svist další salvy šípů. Antosané, mrví. Zvířata, mrtvá. Obydlí spálená na prach, jen kamenné stěny zůstaly stát. I na nich byly vidět známky požáru, světlé kameny byly zčernalé sazemi.

V uších mu zněl pláč a nářek antosanů, které štvali jako lovnou zvěř, a smích, krutý a ledový, jejich vrahů.

Vystřelil prudce do sedu, okolí bylo zšeřelé, cvrlikání cvrčků neustávalo a lesní vítr si pohrával s listy. Chvíli se zmateně díval kolem sebe. Kde to je? Co se to stalo? Krev? V mysli mu proběhlo mnoho otázek bez odpovědí.

Prohlédl si své ruce, několikrát je zmateně otočil před svýma očima a zamrkal. Byla tma, ale jeho dlaně nebyly zalité krví. Byly čisté.

Trvalo mu pár chvil, než si uvědomil kde je, že jsou již vlastně týden cesty od města směrem k hlavnímu městu Wadunu. Byl tu s Anissou, nebyl uprostřed bitevního pole.

Bitva... proč se mu zdálo o válce?

Zamračil se. Snažil se pochopit smysl svých snů.

„Zatraceně!" vykřikl šeptem a uhodil pěstí do trávy. Zoufalství, které jej naplňovalo, rostlo a sílilo každým okamžikem. Den co den se sám sebe ptal na otázky, které neznaly odpovědi.

Složil si hlavu do dlaní. Usilovně se snažil vzpomenout, přijít na to, co se stalo před tím, než se probudil na rozkvetlé mýtině fialového lesa s Anissou. Jediné co mu však znovu a znovu mysl odhalovala, byla nekonečná temnota a nic než prázdno. Chtělo se mu křičet, měl nutkání něco rozbít. Nemohl. Vzbudil by dívku, která spokojeně oddechovala v pravděpodobně bezesném spánku.

Zvedl hlavu, aby se na ní mohl podívat. Opravdu spokojeně spala.

Jaké asi bylo její dětství a jaké bylo to jeho? Kým byla hnědooká antosanka a kým býval on? Právě teď byl ničím a nikým, jediné co mu patřilo, bylo jméno, dar od Anissy a perounský medailon.

Odtrhl pohled od dívky a vzhlédl k obloze. Měsíc dorůstal a osvětloval slabým světlem okolí. Hvězdy vedle něj vypadaly jako malé drobky chleba.

Athin sledoval, jak noční oblohu zakrývá šedavý mrak a schovává tak měsíc, jako by mu naznačoval, že nemá sebemenší právo hledět vzhůru na tu nádheru. Povzdechl si a s rukama za hlavou znovu ulehl. Očima těkal po obrysech mraku a než si to stihl uvědomit, znovu usnul. Nyní jej však neprovázely žádné sny.

***

„Vstávej, už je čas vyrazit."

Probudilo jej šťouchnutí do žeber a hlas dívky. Přetočil se z boku na záda. Odhalený bok ovál ranní chlad a až v tu chvíli uslyšel poměrně hlasitou píseň přírody. Se zvláštním zaujetím obdivoval ta zpívající stvoření, která dovedla vstát tak časně. Kdyby to bylo na něj, prospal by jistě celé ráno a část poledne.

„Pohni si," zazněl netrpělivý hlas dívky.

Athin jen zamručel a protřel si oči. Takové vstávání ho brzy zabije. „Už vstávám, vstávám," zamrmlal a posadil se. Každý den, když se utábořili u okraje cesty jej Anissa nutila trénovat boj s mečem, ačkoliv to dle něj bylo zbytečné. Byl to pro dívku neférový souboj, ale Athin věděl, že se jak dívka tak on sám postupně zlepšují.

Protáhl si ztuhlé ruce a prsty si pročísl vlasy tak, aby mu nepadaly do očí. Při pohledu na dívku, pečlivě si balící své věci do brašny znovu zabloudil k otázce jejích očí. Byl rozhodnutý se jí zeptat a taky to udělal. Střelila po něm nicneříkajícím pohledem, ale rychle se obrátila zase zpět. „To je poněkud zbytečná otázka, nemyslíš?"

„Jen mě to zajímá," bránil se. „Nikdy jsem antosana s hnědýma očima nevidět, tak se prostě ptám."

Otočila k němu svůj zrak a zatvářila se poněkud udiveně. „Co se tak díváš? Není to přeci běžné... spíš je to unikátní a jedinečná anomálie," uvažoval nahlas.

Dívčino obočí vyjelo výš. Následně se zamračila a sklonila pohled k zemi. „Co se děje?" zeptal se Athin.

„Nic," odpověděla. Neměla však pomyšlení na dlouhé rozhovory. Stále jí svírala úzkost z nastalých povinností. „Je to zvláštní..." dodala nakonec.

„Co je zvláštní?" otázal se Athin.

Dívka si povzdechla. Posadila se a zkřížila nohy. „Je jasné, vlastně téměř jisté, že si něco ze své minulosti pamatuješ, základní pravidla a zákonitosti, máš vžité bojové reflexy, víš, že se liší antosané od jiných ras, ale nevíš tohle?"

„Měl bych snad?" zeptal se se zamračeným výrazem.

Anissa si povzdechla, „Je to poměrně běžná věc, za poslední tisíciletí určitě." Pokrčila rameny a s brašnou přehozenou přes rameno se zvedla.

„Chápu," přikývl po chvilce Athin. „Co to tedy znamená?"

Z dívčina pohledu poznal, že o tom opravdu dál nechtěla mluvit. Chtěla, aby toto téma zůstalo zapomenuto. „Pojď, máme před sebou ještě kus cesty."

Athin si povzdechl a vyhoupl se na nohy. Do ruky popadl plášť, který si přehodil přes ramena. Zahákl kožené očko za železnou sponu, meč si připnul k pasu a s brašnou v ruce zamířil k dívce, čekající na cestě. Netušil, proč se vyhýbala odpovědi na otázku, která se mu zdála tak obyčejná. Přemýšlel, jaký může být důvod onoho vyhýbavého postoje.

„O čem by sis chtěla povídat, Anisso?" otázal se s úsměvem. Chtěl dnešní cestu strávit v příjemném rozhovoru. Nechtěl ji znovu celou promlčet.

„Nevím, nejspíše o ničem," opáčila v odpověď.

Athin si z tváře odhrnul pramen světlých vlasů. „S tím zásadně nesouhlasím," pronesl žertovně. „Dobře, tak třeba... co máš ráda za květiny?"

„To je hloupá otázka a nic ti do toho není."

Nechtěl to nechat být. Za těch několik dní co s ní strávil, poznal jen to, že meč třímá v pravé ruce, dovede ulovit malá zvířata od zajíců po ryby a rozdělat oheň. Byla odtažitá a tichá, po návštěvě Řádu se do sebe uzavřela a nechtěla ho pustit blíž. Kloudného slova z ní dostal pouze a teprve, začal-li se vyptávat na vesoldrothy a jejich lov. Párkrát při takových rozhovorech zmínila i názvy jiných stvoření, která perouni loví a některá jména mu připadala známá.

Za ty dny jí neviděl se zasmát, měla stále ten přísný, vážný výraz ve tváři, skrz který nedovedl prohlédnout. Nevěděl, co si myslí a pociťoval nutkavou potřebu to zjistit.

Zrychlil krok, aby jí dohnal. „Snažím se tě poznat, budeme spolu trávit mnoho času a tiché cesty neutíkají moc rychle," poznamenal.

Anissa jen mlčela, její nízké podpatky klapaly o cestu.

„Mluv se mnou, opravdu, tohle mlčení je k zbláznění!" naléhal dál.

Dívka si povzdechla, ale nijak to nekomentovala.

„Pověz mi příběh hnědých očí," pobídl jí.

Anissa se zastavila. Zabodla do něj vražedný pohled. „Mohl bys u Deseti Věčných, přestat?"

U Deseti Věčných... Athin zamrzl v pohybu. Prázdný pohled upřel neurčitě před sebe, zrak se mu zamlžil. Deset Věčných.