V celém známém světe, se nenalézá inteligentní rasy, která by byla schopna vědomě využívat plné přírodní síly magie. Velmi malý zlomek antosanské rasy dokáže podvědomě připoutati k sobě zvíře a provázat svou životní energii s tímto tvorem, propůjčujíc mu tak svou dlouhověkost. Heperové vládnou písmem, které propůjčuje předmětům magické schopnosti, avšak jedná se jen o velice slabou magickou energii. Jakékoliv pokusy o získání magických schopností vedlo ke smrti či přeměně pokusného subjektu.

Spisy o pokusech s magií, archiv Erys

Cesta k jezeru byla tichá a zdlouhavá, ovšem trvala jim pouhý den. Na noc se utábořili poblíž cesty a hned k ránu vyrazili dál.

„Jak taková Restie vlastně vypadá?" otázal se, když ne dohled spatřil jezero.

Anissa po něm střelila pohledem. „Nebylo by zábavnější zjistit to až na místě?"

Athin pokroutil záporně hlavou. „Nemyslím si," odpověděl.

„Je spousta tvorů, které jsi ještě neviděl. Určitě na nějakého narazíš i později, až budeš mít vlastního učně," řekla mírně s pohledem upřeným na jezero.

„V tom případě jsem já i můj učeň mrtví. Když nevím proti čemu stojím, nevím také jak proti tomu bojovat," odtušil vnímavě.

Anissa se pousmála. „A o tom to je, Athine, nikdo z nás nezná všechny tvory. Jednoduše je jich mnoho na to, abychom si je zvládli všechny zapamatovat. Proto si perouni vybírají zakázky na taková stvoření, se kterými se setkali a která znají," vysvětlila mu. Sledovala, jak si prsty odendává z tváře vlasy, které mu překážely. Věděla, co mu slíbila a byla rozhodnutá mu vlasy, po této zakázce zkrátit.

„A když narazíš na stvoření, se kterým nevíš jak bojovat, tak jsi jednoduše skončil?" otázal se poněkud pohoršeně.

„Pokud nejsi dostatečně dobrý tak ano," přiznala. „Pokud se neumíš v průběhu boje přizpůsobovat nepříteli, pak zajisté nemáš šanci přežít. Proto se na úroveň třetí třídy nedostane každý."

„Jakou hodnost máš vlastně ty?" otázal se zvědavě.

„Ach, já jsem perounka čtvrté třídy, za dvě zimy mohu složit zkoušky pro perouna třetí třídy," oznámila hrdě.

Athin se usmál. Zapálení, se kterým o své práci mluvila, jej těšilo a hřálo. Byla jako malá hvězda, která zářila do okolí.

„Takže o Restii mi neprozradíš nic? Neměl bych v tom případě zůstat tady a počkat, až se vrátíš? Přeci jen sebevražda není můj styl," pronesl s notnou dávkou sarkasmu a ironie.

Anissina pěst s notnou dávkou síly narazila do jeho ramene.

„Za co to bylo?"

„Za hloupé řeči," odvětila. „Restie se špatně popisují. Musíš jí vidět, abys pochopil. Platí na ně meč, který nosíš u pasu a jediný způsob jak je zabít je, že jim setneš hlavu."

„To je docela brutální způsob," poznamenal s výdechem. „Čím jsou nebezpečné okolí? Přeci je nezabíjíte jen tak, nemám pravdu?" položil další otázku a podíval se na přibližující se jezero.

„Jedí a loví pocestné. Jedno tělo jim vydrží na pár dnů, ale často loví do zásoby na několik týdnů dopředu, aby náhodou nehladověly."

„A jak ji najdeme?"

„Půjdeme po stopách, které tu zanechali pocestní a až najdeme její stopy, tak máme vyhráno."

***

Již hodnou chvíli sledovali stopy pocestných a nikde ne a ne najít jiné.

„Co když tu není?" otázal se Athin.

„Restie nemigrují, zůstávají celý život na jednom místě," odpověděla mu tiše a pozorně sledovala stopy.

Rozhlédl se. Tohle nikam nevedlo. Jezero už obešli dokola a nenašli jediný náznak cizích stop. Když se chtěl ozvat k protestu všiml si několika zlomených větví, na jedné z nich bylo cosi připomínající kus látky.

„Podívej," zvolal a ukázal na větev.

Anissa se postavila a zaměřila pohled tím směrem. „Vida! Dobrá práce," odpověděla úsměvem.

Potěšeně na ní mrkl a vydal se opatrně po stopách zlámaných větviček. „Myslíš, že bude daleko?" otázal se šeptem, jako by se Restie mohla skrývat jen pár metrů od nich.

„Nemyslím si, zbytečně by se dřela s taháním těl."

Při té představě se Athin zašklebil.

Prodírali se malým lesíkem, který byl snad v celé šíři, kam jen oko dohlédlo posetý ostružiním. Pichlavá rostlina je zpomalovala na každém kroku, ale oni nespěchali. Nechtěli, aby je zaslechla.

Slunce se skrývalo pod mraky a tak ve stínu stromů nebylo mnoho světla.

Před sebou náhle spatřili kamenný vyběžek, uprostřed kterého byl bezmála tři metry vysoký otvor, který skrýval hlubokou tmu.

„To je ono," řekla náhle Anissa.

Athin se na ní podíval a přikývl. „Máme světlo?"

Anissa odtrhla kus větve a z brašny vytáhla látku, kterou konec obmotala. Následně vytáhla flakón s čirou tekutinou a polila látku. Flakón zase uklidila a vytáhla křesadlo.

„Vidím, že jsi připravena na všechno," pronesl s úsměvem.

Tiše se otočili ke vchodu, kterým se ven prodíral chladný, vlhký vzduch s nepříjemným zápachem, který Athin okamžitě poznal. Krev, maso a hniloba.

Překryl si předloktím nos a ústa, aby zmírnil výrazný zápach, na který si jeho čich musel zvyknout. Anissa učinila to stejné a ruku s loučí vstrčila před sebe. Opatrně kráčela do tmy a on ji následoval. Neodvážil se promluvit, snažil se kontrolovat svůj dech a překvapivě se mu to i dařilo.

Opatrně scházeli rozšiřující se vlhkou chodbou jeskyně dolů. Ze stropu odkapávaly kapky sražené vody a po stěnách se tvořili mechem obrostlé mapky, které obkreslovaly krápníčky.

Po chvíli už neklesali tak rychle, spíše se stěny kolem nich rozšiřovaly. Athinovi došlo, že jsou pravděpodobně v hlavní síni jeskyně a proto se snažil být ostražitý.

Zachrastění řetězů se v ozvěně rozneslo prostorem. Dvojice poznala, že jde z míst před nimi, a když udělali ještě pár kroků, spatřili jasné světlo ohně.

Anissa na sobě nedala znát překvapení nad neočekávaným zdrojem světla. Nebyla si vědoma toho, že by kdy viděla v doupatech stvoření oheň.

Potichu se plížili podél stěny, Anissa odložila svou provizorní louči na zem a pokynula Athinovi, aby ji následoval a velmi tiše našlapoval. Jakýkoliv zvuk, který by vydali, je mohl stát život. Už dávno z jejich tváří zmizela ruka a jejich čich se přizpůsobil zápachu, který již nevnímali.

Dívka opatrně nakoukla za roh. Vytřeštila zděšeně a překvapeně oči. Viděla bezmála deset ghannů, spoutaných a živých. Někteří byli v bezvědomí, jiní spali nebo vyděšeně zírali na prostor, kam nedovedla stočit pohled.

Když se znovu ozvalo chřestění řetězů, rychle se stáhla zpět a opřela se zády o ledovou stěnu. Hrudník se jí prudce zvedal a stále měla oči vyvalené.

Athin se pohybem rtů tiše zeptal na to jediné, co jej zajímalo „Co se děje?".

Dívka mu naznačila pohybem ruky, aby se také podíval a on tak učinil. Spatřil navlas to stejné co ona, koutkem oka však zahlédl rychlý pohyb ve stínu, který zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Athin netušil, že právě zahlédl pohyb oné bytosti, kterou měli za pár chvil sprovodit ze světa.

Pomalu se stáhl zpět. Pohledem se dívky zeptal, co mají v plánu udělat nyní. Opatrně se sehnula a prsty začala klouzat po vlhké zemi, dokud nenašla kamínek dost velký na to, aby jeho dopad byl slyšet. Ukázala ho Athinovi. Přikývl. Rozuměl tomu, co se mu snažila naznačit.

Anissa se napřáhla a hodila. Kamínek se několikrát s hlasitou ozvěnou odrazil. Nastalo hrobové ticho, které rázem prořízl jekot. Athin se napřímil. Ruka mu samovolně sjela k meči u pasu. Dívka na tom byla obdobně.

Prostor jeskyně následně vyplnil zvuk plazícího se těla. Anissa se přikrčila a on ji následoval. Díval se přímo na stěnu, kterou osvětloval oheň zpoza kamenné zdi, na které byli natisknutí. Na malou chvilku zahlédl stín, obrys postavy, kterou nemohlo být nic jiného než Restie. Athin však nepocítil jediný záchvěv strachu. Jen pevněji stiskl meč a pozorněji sledoval dění kolem.

Než se nadál spatřil kostnatý pařát s dlouhými drápy následovaný ženskou tváří se šupinatou kůží. Plazila si nízko u země a jen co protáhla hlavu dost daleko, aby je mohla spatřit, na ni zaútočila Anissa.

Vyskočila a obratně tasila meč. Zaútočila údernou kvartou. Meč se zarazil o drápy stvoření. Jeskynní ticho opět prořízl ohlušující jekot.

Athin na nic nečekal a v mžiku útočil na Restii primou. Ještěří žena stihla odrazit meč dívky a už po ní chtěla seknout levou rukou. Než se tak stalo, přeťal jí jeho meč. Stvoření zasyčelo a upřelo na něj své pronikavě žluté, ještěří oči. Otočila se tělem k němu, sekla po něm pravou rukou. Anissa se chystala zaútočit, když jí ocas Restie podrazil nohy a poslal jí se zaduněním na zem.

Athin jen tak tak stihl parádou vykrýt útok. Anissa se vyhoupla na nohy a bez delšího rozmýšlení zabodla meč do ocasu Restie. Ta vycenila dlouhé tesáky a začala sebou zmítat v divokém tanci. Rukou s dlouhými pařáty máchala kolem sebe a syčela, ječela a škubala sebou ve snaze uvolnit svůj ocas.

Bezmála dva metry vysoká Restie byla najednou tak bezmocná. Athin odskočil do bezpečné vzdálenosti, aby jej náhodou nezranilo nějaké nekontrolovatelné máchnutí. Nevěděl, jak měl tak vysokému stvoření setnout hlavu. Nebyla šance, že dovede seknout s takovou silou v takové výšce.

„Jak jí mám u všech živých setnout hlavu?" křikl směrem k Anisse. Ta mu pohybem ruky ukázala na záda Restie. Gesty mu naznačila, že jedině z toho místa jí může setnout hlavu.

Věnoval jí šokovaný pohled. Myslel si, že si z něj dělá legraci. Když se na něj však zamračila, pochopil, že to myslí vážně. Pokroutil hlavou a přikrčený, tak aby byl hůře viditelný, kdyby se náhodou Restie probrala z bez únavného běsnění.

S obtížemi a několika menšími šrámy a modřinami, které zajisté utržil, se mu nakonec podařilo vydrápat se dost vysoko na to, aby jí do krku zabodl meč. Neměl prostor ani dostatečnou oporu na to, aby dovedl seknout.

Restie se s řevem sesunula k zemi. Anissa obratně vytáhla svůj meč a přispěchala k Athinovi, aby mohla dokončit, co začali. Jedno seknutí a bylo po všem.

„Dobrá práce," oddechla si. „Pojď, jdeme se postarat o ty ghanny." Palcem ukázala na místnost osvětlenou ohněm.

Celou dobu bojovali v pološeru. Anissa si neuměla ani představit, jak vyděšení museli být ti nebozí ghanné, když slyšeli všechny ty zvuky bez jediného obrazu. Nedávalo jí však smysl počínání stvoření. Restie své oběti zabíjí hned, nevadí jim hnijící maso. Tato si však své jídlo nechala pečlivě při životě. Dívku zajímalo jen proč tak učinila.

„Hned pak vyrazíme na cestu, máme další práci," prohodila ještě a zasunula meč do pochvy. Poté se rozešla k vězňům.