Kapitola Druhá
Vesoldrothé jsou stvoření bezcitná a zlá. Ačkoliv se zdá být jedním z nejslabších, je to právě vesoldroth druhé a třetí třídy, kdo je nejnebezpečnějším pro běžného smrtelníka. Neboť právě tato dvě stádia posedávají živá těla grannů, heperů a antosanů. Také si dovedou pohrávat s naší myslí, manipulují a klamou. Proto je nutné obrnit své city a zachovat chladnou hlavu. Perounský medailon zabraňuje posednutí, avšak neochrání před hrůzami, které vesoldrothé šíří slovy. Je dobré se těchto tvorů zbavit co nejdříve než zasadí semínko pochybností do našich myslí...
Za zápisů Bartha, Perouna čtvrté třídy.
Stanuli na hranicích s Wadunem. Poslední antosanská vesnice čítala jen pár kamenných domků, krčmu a šest středně velkých polí.
Světlý, skoro až bílý kámen od sebe odrážel paprsky světla a odrážel je na několik namodralých květin u vyšlapaných cest. Celé to působilo tak pohádkově a magicky, až se zdálo, že to snad ani nemůže být skutečné.
Zdejší obyvatelé si jich výrazně nevšímali a ti, kteří jim přeci jen věnovali pozornost, se zastavili a několik chvil po nich nechali klouzat své zvědavě zelené pohledy. Třebaže je zaujalo vzezření otrhaného antosana, myšlenky, které se jim honily hlavou, byly různé.
Žádný však nevypadal, že by jej poznával. Projel jím mírný záchvěv zklamání. Tak přeci jen bylo předčasné zasívat semínko naděje, které tak brzy došlo svému konci.
„Půjdeme se najíst, pak se optáme zdejších, jestli vás nepoznávají," úzkým prstem ukázala na vývěsní štít s krasopisným zlatým nápisem: U fialové břízy. Odpovědí bylo znovu jen kývnutí. Necítil se na to, aby použil slova. V ústech měl sucho a krk se mu stahoval podivnou úzkostí, kterou cítil.
Byl sám.
Důvod jeho mlčení si Anissa mohla jen domýšlet, přisuzovala ho myšlenkám, kterým musel čelit. Působil stejně jako všichni ti, se kterými se setkala na svých cestách a které vysvobodila ze spárů vesoldrothů. Přesně tak ztracený, bez jediného pevného bodu ve své realitě.
Prošli dveřmi do příjemně osvětlené místnosti, kde vzduch voněl jako pečené maso. Dva podlouhlé stoly byly obsazené antosany v zaprášených, farmářských šatech, zbylé dva prázdné. Místnost osvětlovaly, mimo sluneční světlo procházející malovanými okenicemi, svíce. Usedli na dřevěnou lavici, naproti sobě. Anissa odložila svou brašnu a její ústa opustil výdech. Byli si dobře vědomi pohledů, které jim věnovalo osazenstvo.
„Proč na nás tak koukají?" Při těch slovech se více naklonil k Anisse, aby slyšela jeho šepot. Nebylo mu příjemné, že jej takto pozorovalo hned několik párů očí.
„Protože sedíte se mnou," odvětila prostě, mávajíc na majitele hostince.
„Proč?"
„Protože jsem peroun Řádu." Pokusila se o mírný úsměv, ale moc dobře bylo poznat, že jí stále ty zkoumavé pohledy nedělají dobře. Věděla, jaká bude přicházet otázka, proto pokračovala: „Jednoduše bojujeme proti vesoldrothům, jsou to temná stvoření. Silná a nebezpečná. Útočí na bytosti a živí se na nich a jsou stále nebezpečnější. Naším úkolem je najít vesoldrothy, chytit je a zabít, pak už nikomu nemůžou ublížit," odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Největší problém je všeobecně s těmi nejslabšími, tady těmi druhé a třetí úrovně, posedají živá těla a dovedou být pěkně nepříjemní, někdy se stane, že svého hostitele zabijí a stihnou u toho zranit nebo zabít i osoby v okolí, pár takových incidentů je dost známých. Proto ti muži koukají. Bojí se, že tu někde bude nebezpečí, které mám zneškodnit."
„A je tu někdo takový?" zeptal se se zájmem a přejel pohledem celou místnost. Všiml si nervózního hostinského, který se snažil ještě hadrem vydrhnout cosi na pultu, jen aby oddálil své setkání s dívkou.
„Neměl by být." Pokrčila rameny.
„To ale neznamená, že tu není, že?"
Anissa vzhlédla a v jeho zelených očích viděla tančit hravé plamínky. Usmála se. „Jeden nikdy neví."
„A jak se to dělá?"
„Co?" zeptala se, jelikož nepochopila jeho otázku.
„Jak se dá vesoldroth zabít?"
Ta otázka jí překvapila. Nikdo se ji na takové věci mimo Řád neptal a vlastně ani v něm. Málokdo kladl otázky a málokdo na ně odpovídal smysluplně.
„Zabírá stříbro a voda se solí, tím se dají zranit, abychom je vyhnali z těla. Používáme spoutání pomocí stříbrných řetězů a do úst jim lejeme vodu, pálí je. Nakonec sami tělo opustí a v tu chvíli se dají zabít. Snaží se v takových chvílích utéct, ale to se nesmí stát," vysvětlila. Divila se zaujatému výrazu svého společníka. Stejně tak se podivovala tomu, že nevěděl o vesoldrothech, ale antosany znal.
„To je zajímavé, jak se dá do toho Řádu dostat?"
Na stolech konečně přistály dvě porce kuřete s chlebem a korbely vody. Tiše se dali do jídla. Zvědavé oči od vedlejších stolů už také pozorovaly své talíře.
„Proč byste chtěl do Řádu? Není to úplně práce pro každého." Nechtěla, aby poznal, že jí rozhodil.
Se zamračeným výrazem sledovala své kuře a snažila se přijít na jediný důvod, proč by se zrovna on chtěl vydat na sebevražednou cestu.
„A pro vás je?"
„Ano," odvětila rázně.
„Pak trvám na své otázce, jak se dá do Řádu připojit?" Z jeho hlasu byla slyšet neoblomnost a něco, co dovedla jen velice ztěžka zařadit jako projev jisté nadřazenosti.
„Můžete při tom snadno přijít o život."
„S tím počítám."
„Proč chcete do Řádu?"
„Protože jsem nikdo."
Nastalo ticho. Anissa, která se doteď mračila na svůj talíř, zvedla pohled. Nyní se mračila na něj. Sledovala jeho klidnou tvář podepřenou levou dlaní.
Snažila se najít jediný náznak vtipu nebo strachu, čehokoliv, čím by mohla snadno přejít jeho slova jen jako pouhý projev pomatení. Ale nic nenacházela.
„A to je jediný důvod?" vydechla nakonec s kamenným výrazem.
„Ano i ne. Jsem nikdo a nebudu chybět jediné živé bytosti na světě, mohu být alespoň užitečný." Nad patetičností jeho slov se smutně pousmála. Chtěl zemřít, protože nevěděl jak žít.
„Je opravdu jasné, že mě zde nikdo nezná. Viděla jste sama ty pohledy, které mi věnovali. Jsem pro ně jen cizinec a muž beze jména. Kdybych se teď zvedl a odešel, co bych získal?" Chvíli nechal svou otázku viset ve vzduchu a pokračoval. „Nic. Nevím nic a stejně mnoho si pamatuji. Možná jsem zapomněl svou minulost, ale soudnost a rozum mi ještě nějaký zbyl. Kdybych odešel, brzy bych zemřel hlady nebo by mě roztrhalo cokoliv, co žije v lesích. A takový konec já nechci. Ať už zním jako šílenec nebo jako ubohý muž, nechci a nehodlám zemřít takto. Když půjdu s vámi a přidám se k Řádu, třeba budu mít dostatek času aby, se mi vrátila paměť a pokud ne, tak se pokusím zachránit alespoň nějaký lidský život."
„Toužíte tolik po smrti?"
„A vy?"
Touto odpovědí jí odzbrojil. Neměla co odpovědět, jak ho zastavit. Pozorně sledoval její tvář, skloněnou znovu nad jídlem.
„Není to tak, že bych chtěla zemřít," zašeptala stále se skloněnou hlavou. „Jen chci přinést světu alespoň zrnko dobra, malý kousek světla."
„Tím, že obětujete svůj život?"
„Ne, tím, že jich pár zachráním."
„Myslíte si, že je to pro ty posedlé vysvobození? Žít s vědomím, že zabili své přátele?"
Odpovědi se mu nedostalo. Poznal, že na tohle neměla co říct. Poznal, že pro teď je tato debata u konce.
„Můžete cestovat se mnou, zaučím vás, po cestě se jen zastavíme v jedné z budov Řádu," pronesla z ničeho nic.
„Dobře."
„Ale musíme vám vymyslet jméno, takhle by to bylo divné."
„Dělejte, jak myslíte."
„Co třeba... Elmen?"
„To zní hrozně!"
„Tak Saik?"
„Jména vám moc nejdou, jak tak vidím." poznamenal s úsměvem.
„Nechte si toho, není to lehký úkol a navíc jsem nikdy nikomu jméno nevybírala. Co Emael?"
„Zamítá se, zní to hloupě."
„Thors, Lorian, Naub, Athin-"
„Athin zní dobře."
„Dobře, dobře. Tak budete Athin. Půjdeme, jen zaplatím." Vstala od stolu. V souhlasu přikývl a zůstal sedět. Přemýšlel nad tím, co jej čeká v budoucích dnech, a snažil se si vzpomenout na svou minulost. Avšak nemohl přes temnou oponu zapomnění prohlédnout na své bývalé já. Cítil se ztracený a bezmocný a to jej naplňovalo rozhořčením.
Z jeho myšlenek jej vyrušilo řinčení kovu a křik. Rychle se otočil. Pohledem střelil ke zdroji zvuků. Anissa držela v řetězech zamotaného hostinského – vysokého antosana s copy do poloviny zad – jeho oči však nebyly zelené, duhovku ani bělmo nebylo vidět, místo toho hleděl do páru černých očí. Slyšet byl křik a syčení, které vycházelo z míst, kde se řetěz dotýkal těla. Znělo to jako voda dopadající na žhavé uhlíky.
„Co to zatraceně je?" vykřikl, v tu chvíli už stál na nohou a všiml si, že zůstali v hostinci sami. Skupinka, která je tak nedůvěřivě pozorovala, zmizela.
„Vesoldroth. Brašna. Tu velkou lahvičku, rychle," poručila, zatímco se snažila udržet zmítající se tělo.
Moc nepřemýšlel nad tím, co dělá, prostě jen sáhl do brašny a vybral ten největší flakón, co tam byl. Pamatoval si, co mu říkala. Proto se ani neobtěžoval s tím jí ho podat a rovnou tekutinu nalil do úst hostinského. Spoutané tělo se kroutilo, voda pálila temnou bytost a křik, který se rozléhal místností, byl nelidský. Mrazilo z něj a Athin měl i pocit, že se snad země pod jeho nohami otřásá.
„Podrž ho," poručila a konce řetězu vložila do jeho rukou. Antosan sebou cukal s takovou vervou, až Athina překvapilo, že jej sama zvládla udržet. Zapřel se pevně nohami o zem a přitáhl pevně řetěz na svá prsa. K jeho překvapení kov příjemně hřál.
Hostinský zaklonil až nepřirozeně hlavu a z jeho úst vyletěl černý kouř. Athin k tomu chtěl něco říct, ale místo toho chytl teď už bezvládné tělo. Anissa však vytáhla zpod pláště bílý meč a přetnula s ním v půli obláček. Ten se rozpadl na prach a spadl na zem.
Athin opatrně položil muže na jednu z lavic. Všiml si, že dýchá. Takže jej mohli bez problému ponechat na místě a odejít.
Měl tolik otázek a netušil, kterou z nich vyslovit dřív. Honilo se mu toho hlavou tolik při pohledu na bezvýraznou tvář hostinského. Zvedl pohled k dívce a narovnal se. Několikrát naprázdno otevřel ústa.
"Jsi celkem odvážný, Athine! Opravdu se divím, že ses nebál," zasmála se uvolněně a zasunula meč zpět pod plášť. Vypadala jako by se nic z toho nestalo. Dětský výraz na tváři byl zpět a nebylo ani stopy po vážné, zachmuřené dívce od stolu.
Athin na ni upřel svůj nechápavý pohled. Odvaha? Bát se? Nějak netušil, co tím myslela. Až když opouštěli vesnici a několik obyvatel se na ně se strachem dívalo, to pochopil. Zpětně jej překvapilo, že nepocítil ani záchvěv strachu.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top