Anissa jej probudila časně z rána. Po včerejším souboji ho bolel snad každý sval v těle a nepomohlo tomu nepříliš něžné probuzení. Už si na to zvykl. Vždy mu na břiše přistála její brašna nebo jeho meč.

Proto jej vlastně ani v nejmenším nepřekvapilo, že i dnes probuzení vypadalo navlas stejně. Jediný rozdíl byl ten, že nad ním zůstala stát a v ruce svírala dýku. Probodla ho nedočkavým pohledem a protočila očima. „No tak, vstávej! Nemáme na to celý den," pronesla přísně. Na malou chvíli jeho hlavou probleskla myšlenka na to, že ho zde chce chladnokrevně zabít za nějakou hloupost, co řekl ze spánku.

„Na co?" zeptal se opatrně a přimhouřil oči.

„Na tvoje vlasy, nebo už ti snad ty neprakticky dlouhé lokny nevadí?" Při slově nepraktické naznačila prsty uvozovky a zašklebila se. Athin otráveně v duchu protočil očima. Vzápětí se však vyhoupl do sedu, když si uvědomil, co mu povídá. Vlasy si jednoduchým pohybem přehodil na záda.

„Zbav mě toho utrpení co nejdříve," zavtipkoval s příliš vysokým hlasem, jako by napodoboval dívku od dvora a k jeho podivu se za jeho zády ozval smích. Upřímný, hřejivý a zvonivý smích.

Nepatrně pootočil hlavu, aby zahlédl, jak se dívka chichotá a ústa si překrývá dlaní. Athin nic neříkal, nechtěl tu velmi ojedinělou a krásnou chvíli přerušit nevhodným prohlášením. Protože Anissa brala jako nevhodné a dětinské skoro všechno co řekl.

Po chvilce smích utichl a její jemná, malá dlaň se ocitla v jeho vlasech. „Jak moc krátké to chceš?" optala se zatím, co mu vlasy prohrabovala prsty. Při tom příjemném doteku přivřel spokojeně oči.

Vzal mezi prsty pramen svých vlasů, aby na něm mohl ukázat, jak moc si dívka může dovolit. „Hodně krátké, asi... asi takhle?"

„To je opravdu hodně... jsi si jistý?" ujišťovala se. Athin jí ukazoval pramen o délce necelého palce.

„Jsem, pust se do toho a prosím, neřízni mě," zaprosil žertem. Ačkoliv to nepřiznal nahlas, dívce věřil natolik, že by jí svěřil svůj život.

Přikývla, přestože to nemohl vidět a pomalu, opatrně, pramen po prameni zkracovala jeho vlasy na takovou délku, jakou si přál. Dlouhé lokny dopadaly na zelenou trávu a vítr je rozfoukával do okolí.

„Mohu mít otázku?" ozval se zničehonic.

„To záleží na tom, na co se chceš ptát," odpověděla po chvilce a odřízla další pramen.

„Proč ses za mě zaručila a vzala mě s sebou? Mohla jsi mě prostě nechat a starat se sama o sebe," zeptal se a nepatrně pohnul hlavou na stranu, ve snaze podívat se na ni.

Její prsty se zastavily v pohybu. Sama nad tím, proč jej s sebou vzala, nepřemýšlela. Z jakého důvodu se za něj přimluvila? „Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela," přiznala. „Ale myslím, že jsem udělala dobře."

„Opravdu?" podivil se.

„Ano. Chci tím říct... nejsi tak špatný a máš to v sobě. Jsi jednoduše bojovník, svědčí o tom tvá tak hluboko zakořeněná schopnost ovládat meč a bojovat, ačkoliv si myslím, že jsi kdysi bojoval s něčím jiným."

„Podle čeho soudíš?" položil jí další otázku. V tu chvíli už její prsty zase běhaly v jeho vlasech a pečlivě zkracovaly jednotlivé prameny.

„Snažíš se bojovat opravdu zblízka a meč ti v tom jen překáží. Musel jsi používat kratší zbraň," odpověděla jednoduše.

„Myslíš dýky?"

Pokroutila hlavou, až poté jí došlo, že to nemohl vidět. Povzdechla si. „Ne, dýky by byly zase moc krátké, nevím, co jsi používal, ale úplně běžná zbraň to nebude," odtušila a pokrčila rameny.

„Toho jsem si nevšiml," řekl zamyšleně. „Je pravda, že se mi po chvíli zdá těžký. Je tohle ten důvod, proč jsem šel s tebou?"

„Nevím, co chceš slyšet, Athine. Že jsem tě s sebou vzala, protože mi tě bylo líto, protože jsi vypadal jak ztracené kachňátko, které bez matky nepřežije ani den? Pak se pleteš, a jestli si myslíš, že jsem tě s sebou vzala jen proto, abych měla koho v případě nutnosti předhodit stvořením, na která nestačím, pak tě také zklamu." Její hlas byl rázný, ledový a Athin poznal, že to zase pokazil.

„Tak jsem to nemyslel, omlouvám se," zamumlal potichu a dál raději mlčel. Nechtěl dívku rozzlobit, spíše si přál, aby se smála. Její smích, ačkoliv jej slyšel jen jedenkrát, působil tak hřejivě.

„Připomínáš mi mě, asi proto jsem tě s sebou vzala," řekla do ticha. „Bývala jsem sama, neměla jsem nikoho a Řád byl jedinou možností. Berou skoro všechny, mají málo lidí, ale i tak si musejí vybírat. Nechtějí přiživovat špehy a nechtějí se zamotat do politiky. A tebe by nevzali bez doporučení nebo nějaké prověrky, kterou bys ve svém stavu neprošel."

Přikývl. Pochopil, co se mu tím snažila říct. Nevěděl nic, a tudíž by nemohl projít nějakou prověrkou. Jistě, byl si téměř jistý, že spousta ghannů i antosanů byla dostatečně chytrá na to, aby vyzkoušela takový trik. Říct, že si nic nepamatují, bylo to nejsnazší, co existovalo.

„Děkuji," vypadlo z něj znenadání. Ruce v jeho vlasech se znovu zastavily.

„Nemáš za co, neudělala jsem nic, za co bys mi musel děkovat," odpověděla zaraženě.

„Kdyby ses za mě nezaručila, nevzali by mě. Možná bych už teď ležel rozervaný na cáry v lese, ale jsem tady. Mám šaty, jídlo, společnost." Mírně pootočil hlavu, aby jí viděl do tváře. „A především někam patřím."

„Patříš i jinam, jen to zatím nevíš," připomenula mu.

„Asi ano," přisvědčil. „Možná jsem i před tím býval sám a právě teď se mám lépe než předtím."

„Nemyslím si, že by někdo jako ty byl někdy sám," řekla s úsměvem a odstoupila o krok dozadu, aby si znovu prohlédla své dílo. Nebylo to dokonalé, ale vzhledem k jejím schopnostem se to zdálo jako mistrovské dílo. Nechtěla mu dát další možnost na otázky, které by jistě přišly. „Je hotovo, myslím, že to není zlé."

Dýku otřela o trávu, aby z ní dostala jednotlivá snítka vlasů a následně ji zastrčila do pouzdra. Sehnula se k brašně a vytáhla malé oválné zrcátko „Podívej se," poručila a sklíčko mu podala.

Krátké vlasy zvýrazňovaly jeho rysy v obličeji a působil najednou sebevědoměji. Nyní už vypadal na svůj věk. V ghannských letech by mu nyní hádali kolem pětatřiceti.

Prsty si světlé vlasy prohrábl a podíval se na sebe. S úsměvem na tváři se otočil jejím směrem. „Opravdu se ti to povedlo. Vypadá to skvěle."

„Určitě to máš někde křivé, za to se omlouvám," zamumlala si pro sebe.

„Konečně se cítím sám sebou," zasmál se a vložil jí sklíčko zpět do rukou. „Děkuji ti."

„Nemáš zač," odpověděla s mírnou červení ve tvářích. „Měli bychom vyrazit. Místo, kde by se měl zdržovat další Vesoldroth je blízko."