Pokazilo se všechno, co jen zatraceně mohlo. Každá věc byla špatně. Příjemná, poklidná a úsměvná atmosféra, která se mezi nimi začala usazovat, zamrzla a vytratila se do neznámých končin během mrknutí oka. Anissa zalapala po dechu. Podle zakázky tu měl být slabý vesoldroth, nanejvýš čtvrtého stádia, slabší hmotná forma.

Před nimi se však tyčila sedm stop vysoká hora svalů. Nepřirozeně černá kůže pohlcovala světlo z bezprostřední blízkosti. V obří dlani svíral dvouhlavou sekeru, která byla bezmála tak velká jako Anissa. Prsty měl zakončené ostrými drápy, které by mu bez sebemenších obtíží postačily jako zbraň. Tvář měla jen velmi daleko k té ghannské, rudé oči, kterými je sledoval, plápolaly zlověstným plamenem. Obličej kostnatý, porostlý černými výstupky připomínající rohy. Ústa plná ostrých zubů.

„U Deseti Věčných, musíme pryč. Tohle je nad naše síly!" sykla k Athinovi a v němé hrůze dál sledovala to monstrum před sebou. V hlavě se snažila přijít na to, jak by mohli utéct.

„Neutečeme," zazněl jeho hlas. Anissa zakroutila hlavou v nesouhlasu. „Neutečneme mu a ty to víš," zopakoval znovu. Dívce se zatmělo před očima a její naděje se zřítila k zemi jako domeček z karet. Nakonec přikývla.

Bez jakéhokoliv rozmýšlení se obr vrhl kupředu a máchl sekerou. Na poslední chvíli se stihli skrčit.

Obr se narovnal, oba odskočili - každý na jednu stranu. Vesoldroth si bude muset vybrat cíl a v tu chvíli zaútočí ten druhý. Přesně tak zněl neslyšně vyslovený plán, který si vyměnili pouhým pohledem.

Vybral si Athina. Se zařváním vyrazil a máchl sekerou. Vyhnout se bylo tentokrát mnohem těžší, ale povedlo se mu to. Ozval se zvuk lámajícího se dřeva. Rychle tím směrem stočil pohled. Vesoldroth pouhým máchnutím přeťal dospělý strom. Athin však necítil jediný záchvěv strachu. Nechápal stále z jakého důvodu, ale nyní neměl čas nad tím přemýšlet.

Anissa nestihla zaútočit zezadu dost rychle. Její nepřesná prima do nohy, která u ní nebyla obvyklá, nezasáhla dostatečně hluboko. Bylo možné, že jí strach ze smrti sebral veškerou sílu z paží? Před dívčinýma očima probleskla rychlá, smutná vzpomínka na rodiče, které naposledy zahlédla jako malé děvčátko.

Další řev. Černá ruka kolem sebe máchla takovou silou, až drobné dívčí tělo odhodila několik desítek stop daleko. „Anisso!" vykřikl bezmyšlenkovitě. Napohnula se. Ležela k němu zády a tak nemohl určit, zda dýchá nebo ne. „Zatraceně!"

Uskočil dalšímu máchnutí vesoldrotha a vyrazil v útok. Věděl, že paráda by neuspěla. Neměl dostatečnou sílu, kterou by se jen vzdáleně mohl rovnat tomu ohromnému kolosu. Zaútočil proto tercií. Nedával si mnoho nadějí na vítězství. Nezbývalo mu však mnoho možností. Jediná, která přicházela v úvahu, byl boj, který mohl snad zdržet natolik, aby se dívka zvládla probudit a utéct. Nechtěl ji opustit a nechat zemřít. Na to si Anissu až moc oblíbil.

Vedl půlobrat šikmo zespodu na stehno. Jeho meč se toho místa skoro dotkl... skoro. Octl se ve vzduchu, vesoldroth jej odhodil. V letu jej zastavil strom, do kterého narazil zády. Zakašlal a dopadl do kleku. Na nic nečekal a vyběhl znovu. Nechtěl dát netvorovi dostatek času, aby svou pozornost stihl přesunout na Anissu.

Musel jí zachránit.

Znovu byl odražen. A znovu. A znovu. Cítil, jak po jeho těle stéká krev, ale necítil bolest. Střelil pohledem k dívce. Stále se nepohnula. Znovu vyrazil, vesoldroth jej odhodil jako by nevážil víc než kuře.

S těžkým dechem se Athin zapřel za meč a postavil. Potřeboval rychle vymyslet, jak dostane Anissu pryč. Kdyby se jen zvedla a utekla, mohl by vesoldrotha zdržet dostatečně dlouho. Nemohl ji nést a pokusit se o útěk, byl by moc pomalý a sil mu už tak zbývalo pomálu. Vypadalo to tak, že jediné co mu nakonec zbylo, bylo porazit nepřítele i za cenu vlastního života.

„Nakonec můj život neměl příliš dlouhého trvání," pousmál se a hřbetem dlaně si otřel krev z koutku úst.

Dunivými kroky se ta černá hora svalů začala přibližovat. Sekeru už nedržel, zřejmě usoudil, že je to zbytečné. Stačily mu vlastní ruce. „Tak pojď, ještě si zatančíme," vyplivl a přehodil si meč z levé ruky do pravé a zpět.

Nakonec meč uchopil oběma rukama. Vesoldroth se rozeběhl. Athin také. Těsně před ním padl na kolena a sklouzl s emezi jeho nohama. Mečem vedl úder vzhůru, šikmo od svého pravého ramene. Doufal, že stejně jako ghanné jsou hmotní vesoldrothé zranitelní na stejných místech, hádal tak ze stavby těla, která byla té ghannské poměrně podobná.

K jeho štěstí zasáhl, tiché zasyčení, při kontaktu kovu s kůží to jen potvrdilo. Vesoldrothovi se podlomila levá noha. Pravděpodobně svým úderem přesekl sval. Neohrabaně a vysíleně se zvedl na nohy. Byl nyní skoro stejně vysoký. Nestvůry byla zády k němu, vedl rychlý útok primou na jeho rameno. Potřeboval se zbavit těch ostrých pařátů.

Sekl šestkrát, vložil do toho všechnu svou sílu, když konečně přetěl kost a pravá paže se oddělila od těla. Vesoldroth se jej snažil celou dobu zasáhnout, ale stál v takovém úhlu, aby jej zdravá paže nemohla ohrozit. Ozval se nepředstavitelný řev, který se rozléhal tak silně, až z toho zaléhaly uši a Athin koutkem oka sledoval, zda se dívka pohne. Ne, ani při takovém hluku sebou nehnula.

Zatřásl hlavou, žila. Určitě.

Věděl s jistotou, že druhou ruku vesoldrotha nezvládne odseknout, neměl na to dost sil. Odstoupil několik kroků vzad a sledoval na třech klečící kolos.

Přemýšlel jak má vesoldrotha zabít. Nebyl si jistý, jak zneškodnit tak silnou formu.

Polevil na ostražitosti jen na malou vteřinu. A ta ho také stála mnoho. Kolos se natáhl pro svou sekeru a zarazil mu jí do břicha. Tak takhle to pro mne končí. Pomyslel si, když ztěžka padal k zemi. Stočil pohled k dívce. Omlouvám se, víc nedokážu. Se zaduněním dopadl společně s vesoldrothem na chladnou trávu.

Pohled se mu zamlžil a nakonec svět upadl do temnoty.

***

Anissa se probudila. Vystřelila do sedu a sykla. V boku měla tři rýhy od zásahu vesoldrothem, hluboké zhruba na polovinu nehtu.

Vesoldroth. Athin.

Otočila se, aby se podívala, co se stalo. Zalapala po dechu a do očí se jí natlačily slzy. Překryla si dlaní ústa a chvilku seděla. Scéna před ní byla daleko děsivější, než zvládala snést. Vesoldroth bez paže ležel na zemi, useklá končetina byla jen několik kroků od něj. Pod ním se už vytvořila kaluž krve a tak si dovedla odvodit příčinu smrti.

O pár stop dál ležel Athin. Tvář měl natočenou jejím směrem, obrovskou sekeru v břiše a v koutku úst měl stroužku krve. Celý prostor byl plný rudé. Na kmenech stromů, na trávě. Kamkoliv se podívala, zahlédla krev. Po čtyřech se opatrně dostala k němu. Plakala.

Postavila se a vší silou, i přes bolest v boku vypáčila sekeru z jeho břicha a nechala ji spadnout na zem. Poté poklekla a vzala jeho hlavu na svůj klín.

„Dlužím ti velké díky, Athine. Bojoval jsi za mne a můj život, aniž bys věděl víc nežli mé jméno. Byl jsi statečným členem řádu a skvělým přítelem. Tvá cesta zde však nyní končí," šeptala tiše a hladila jej po krátkých vlasech. Všimla si při tom několika nerovných řezů, které svou neopatrností zavinila. „Tvá smrt je mou vinou, ale přísahám, že nepřišla nazmar. Jakožto peroun šesté, nejnižší úrovně jsi prokázal nevídaný talent. Budeš povýšen do úrovně třetí," pronesla. Vykonala tak svou povinnost jako členka řádu. Naplno se rozplakala a konejšivě hladila jeho vlasy a kolébala se ze strany na stranu.

„Omlouvám se, odpusť mi, že jsi nikdy nedostal možnost zjistit, kým jsi byl. Je to má chyba. A i když má slova, už nikdy neuslyšíš, povím ti, co jsi chtěl vědět," zhluboka se nadechla mezi vzlyky a políbila jej na čelo. „Jsem půl antosanka, můj otec byl antosan a matka děvečka z Wadunu. Mám ráda slunečnice, moje oblíbená barva je modrá, ale ne jako obloha... spíš taková jakou má pobřeží u Reas." Podívala se na jeho klidnou spící tvář. Přišla o přítele, kterého nalezla až nyní. Jak krutý jen mohl svět být?

Zvažovala, na jakém místě by jej měla pohřbít. Zasloužil si mít vlastní hrob. Nechtěla ho však nechávat zde, na místě, kde se to vše událo. Nemohla ho však dostat moc daleko, její zranění ji oslabovalo.

Po cestě sem, nedaleko, bylo místo, které by bylo vhodné. Vzala jej kolem ramen a opatrně jej zvedla. Byl těžší, než vypadal. Pomalu s ním kráčela k onomu místu. Krev z jejího zorného pole postupně mizela a jí se ulevilo. Věděla, že jí ta scéna bude děsit ve snech. Doufala jen, že se k ní nepřipojí i on.

Položila jej na zem pod velký strom s namodralými listy. Z jeho brašny vyndala novou košili a nové kalhoty. Zasloužil si být pohřben podle antosanských zvyků. V nejlepších šatech a nejcennější věcí, kterou vlastnil, aby jí mohl nabídnout Deseti Věčným v jejich zahradách.

Nejdříve mu musela zašít ránu, a to také udělala. Bylo neslušné ponechat mrtvého v takto zuboženém stavu.

Slepě jej navlékla do nových kalhot. Všimla si mnoha starých jizev, které se po nich kroutily. Jala se mu sundat košili, která vypadala spíš jako děravá síť. Opřela jej o své rameno a navlékla mu rukávy. I na jeho zádech a ramenou viděla jizvy. Neměla čím mu smýt zbytky krve, kterou na sobě měl, a proto ji jen otřela svým rukávem.

Ozvalo se zachrčení. Zamrzla v pohybu a nastražila uši. Nechtěla riskovat další útok. Zachrčení se ozvalo znovu. Vycházelo z úst mrtvého. Za ramena jej prudce odtáhla. Oči měl stále zavřené. Jde jen o posmrtné zvuky... Pomyslela si.

Pomalu zapínala jednotlivé knoflíky.

„Pokud jsi mě chtěla vidět nahého... stačilo říct."