Rada starších vydává prohlášení, že každý, kdo ve svém domě má dítě antosanské krve ve věku 100 až 160 let, může jej poskytnout jako vojáka. Za každé dítě, poskytnuté Radě dostane rodina odměnu 1 000 Eryonských zlatých. Tyto děti budou podrobeny tvrdému tréninku, aby mohly sloužit národu jako poslední obranná linie. Rodiny, které poskytnou více dětí budou povýšeny do stavu šlechtického. Těchto dětí se musí rodiče zříci a odmítnout je za své.

Historica Antosane, kronika 2. Počátek Věčných

Při cestě do hlavního města nenarazili na jediné nebezpečí. S největší pravděpodobností za to mohla jednoduše skutečnost, že se zdržovali na hlavních cestách. Kdyby bývali šli lesem nebo méně známými cestami, neměli by to tak snadné.

Athin už věděl, že vesoldrothé a jiná stvoření raději využívají cesty, které nejsou plné, ale spíše poloprázdné.

Wadun byl velmi rušným městem. Ulice vlastně praskaly ve švech. Ze všech stran se ozývaly hlasy, ghanné běhali sem a tam, občas projel nějaký povoz.

„Nemám rád hluk," prohlásil a zatřepal hlavou, jako by mu to mělo pomoct uniknout od všeho hlasitého. Zabočili do jedné z postranních uliček a rytmickým krokem mířili k vývěsce.

„Je to jen o zvyku, za chvíli ti to ani nepřijde, zvykneš si," prohodila polohlasně. Nezvykne. Ona si také nezvykla.

„Tohle město páchne, je hlučné a každá budova vypadá jinak. Vůbec tu nešetří prostorem. Doufám, že takových je na světě málo." Nakrčil nos a rozhlédl se kolem sebe. Rozhodně se mu tady nelíbilo, nebylo to nic pro něj. Pramen neposedných, světlých vlasů si zastrčil za ucho.

„Je jich vcelku dost, máš očividně smůlu." Pokrčila s úsměvem rameny. „Tak se podívejme, co tu máme...hm... tohle vypadá zajímavě a tohle... a tohle taky." Strhla z nástěnky několik listů dřív než si je Athin stačil přečíst.

„Co to je?" zeptal se zvědavě.

„Zakázky," odvětila prostě. Otočila se na podpatku a vydala se pryč z uličky. Následoval jí. Z tváře si znovu odhrnul pramen vlasů. Rozčilovaly ho.

„Mohu tě o něco požádat, Anisso?"

Nadzvedla obočí v němé otázce, málokdy jí říkal jménem. Kývnutím jej pobídla aby se vyslovil.

„Ostříhala bys mi vlasy? Nic tak otravného jsem ještě nezažil nebo si to alespoň nepamatuji a chci se toho u všeho na světě zbavit," vyslovil rychleji, než původně zamýšlel. Kdoví proč se přistihl, že se v její přítomnosti cítí nesvůj. Možná za to mohla mírná nervozita. Bál se, že jej dívka odmítne a věděl, že sám se ostříhat nemohl, dopadlo by to naprostou katastrofou.

„Proč ne?" Pokrčila rameny. „Ale neručím za to, že se to povede."

„To nevadí," vyhrkl rychle. „Hlavně, když mi to přestane lézt do tváře," odfoukl si znovu spadlý pramen z očí.

„Jestli si potom budeš stěžovat, tak uvidíš," vrátila mu žerovně.

Takový tón u ní slyšel poprvé a docela jej to překvapilo. Věnoval jí krátký pohled. Zatočili za roh na rušnou ulici, kde byl západ menší než v úzké postranní uličce, ale nezmizel.

„Budu ti jen a jedině vděčný, jak s tím může někdo v klidu žít?" Rozhodil rukama.

„Dlouhé vlasy jsou znakem krásy a vznešenosti, to bys jistě mohl vědět," odpověděla svým učitelským tónem, který používala snad nejčastěji.

„Na vznešenost si nepotrpím, je to jen zbytečný přežitek," řekl s pousmáním.

„Opravdu?" podivila se dívka.

„Jistě, k čemu kdy komu posloužila?" otázal se a věnoval jí pohled.

„Neodpovídej mi na otázku otázkou, Athine, rozčiluje mě to," napomenula ho.

Povzdechl si. „Možná se mýlím, ale jsem si jistý, že vznešenost nikdy nikomu nepřinesla nic dobrého. Možná peníze a slávu, ale raději budu chudý a neznámý muž schopný bránit své přátele než zbabělec se vznešeností na rozdávání, který raději prodá své děti," odpověděl nakonec. „Co za zakázky jsi vzala?"

„Několik obyčejných úkolů na lov. Bude to hračka," usmála se a spiklenecky na něj mrkla.

„Takže máme práci?"

„Ano, dvě z nich jsou poblíž. Ghanné chodí vyvěšovat vážnější zakázky do měst, kde mají naději, že si jich někdo všimne."

Athin přikývl. „Tomu rozumím. Co budeme dělat teď?" otázal se.

Anissa se usmála a ukázala na ceduli na konci ulice. „Zajdeme si na pořádné jídlo!"

***

„Tohle je výborný," zamumlal spokojeně Athin, když do sebe házel bramborovou kaši.

Anissa jeho nadšení nad tak obyčejným jídlem jako byla kaše z brambor, nepochopila. Ostatně, nevšimla si, že by bylo něco, co mu nechutnalo.

„Je něco, co není výborný?"

„Netuším, až to najdu, tak ti dám vědět, ano?" nevinně zamrkal. Měl z nějakého důvodu naprosto skvělou náladu.

„Co je?" zeptala se.

„Co by bylo?" odpověděl.

„Netuším, ale tváříš a chováš se, jako kdybys dostal všechnu radost světa, tak se zajímám."

„Nevím, prostě je mi dobře. Mám dobré jídlo, práci a pohlednou společnici, kterou mi určitě kde kdo závidí!" Pohodlně se opřel do dřevěné stoličky a rozhlédl se po zšeřelé hospodě. Koutkem oka si všiml, jak její tváře nabraly lehký, růžový odstín. Kdyby se jí zeptal, na jisto by to svedla na víno, které si dala.

„Takže," začal, když mu na jeho prohlášení neodpověděla. „Jakou máme práci?" Lokty se opřel o stůl a zahleděl se jí do tváře. Chtěl si být jistý tím, že mu neunikne nic z jejího proslovu, který bude určitě následovat.

„Máme tři zakázky, jedna je na vesoldrotha druhé třídy ve vesnici asi pět dní odtud, bude to jednoduchá práce. My se však nejdříve vydáme na tu třetí a z ní poté na druhou. Třetí zakázka je na Restii poblíž jezera, ta je nejblíž. Potom se vydáme rovnou k druhému místu, je po cestě do vesnice. Jediný problém je v tom, že vesoldroth, kterého v zakázce popisují, nemá jasné označení stádia."

„Takže nevíme, jak silný bude?" zarazil se.

Přikývla. „Podle zakázky by se měl pohybovat ve stádiu třetím nebo čtvrtém. S oběma si poradím. Jen nebudeme mít přesnou jistotu, do čeho jdeme. Myslím si, že to pro tebe bude dobrá zkušenost. Přeci jen jsi už jednoho vesoldrotha zvládl." Úšklebek na její tváři značil, že si z něj utahuje.

„Přinejhorším mi zachráníš zadek," konstatoval jednoduše. Nechtěl se s ní přít a nepřišlo mu důležité, urážet se kvůli takové malichernosti. Výraz v její tváři naznačoval, že to neočekávala.

„To budu muset, ještě se máš co učit," pousmála se. Sama věděla, že neočekávané situace jsou pro nováčky nejlepším cvičným terčem. Naučí se předvídat to nejhorší možné a pracovat s tím co mají. Proto si tu zakázku vybrala.

„Beztak jsem starší než ty, měla bys mít trochu úcty," napomenul jí žertem. Vlastně ho nikdy před tím nenapadlo položit tak jednoduchou otázku. „Jak stará vlastně jsi?" vypadlo z něj najednou.

„To bylo velice ale opravdu velice nezdvořilé." Zamračila se na něj.

„Já to vím a omlouvám se za to, ovšem to není odpovědí na mou otázku."

„Omluva se přijímá," odsekla.

Neodpověděla. Znovu. Ze všech otázek se vždy tak bravurně vykroutila, až to bylo k nevíře.

„Děláš to zase," poznamenal po chvíli ticha.

„Co?" podivila se.

„Vyhýbáš se všem odpovědím na mé otázky, nevím o tobě vůbec nic, jen tvé jméno." Byl mírně podrážděný, mohla za to čirá zoufalost z nedostatku informací. Byla jako nedobytná pevnost. Nedovolila mu poznat ani špetku jejího pravého já.

„A změnily by ty odpovědi něco?"

„Chci tě poznat, když spolu máme trávit čas. Chci vědět, s kým cestuji, chci najít společná témata na cestách. To věčné ticho mě ubíjí!" Rozhodil mírně rukama, aby na ně nestrhával pozornost ostatních hostů.

Povzdechla si. „Athine, máme mnoho času na to se poznat. Říct všechna tajemství najednou by bylo bláhové a zhola zbytečné. Navíc ne všechny bytosti rády mluví a některé doslova nesnášejí mluvení o sobě," odpověděla mu tiše.

Zoufale vydechl. „Jenže to ticho je vražedné. Potřebuji s někým mluvit a přestat myslet na to, kým jsem asi tak býval a proč jsem se probudil na mýtině bez jediné vzpomínky. Nevím na co se ptát, pokud nechceš mluvit o sobě. Dobrá. Ale mluv alespoň o svých vědomostech a zkušenostech, ať vymažeš to nechutné ticho, které mě ubíjí každou vteřinou-" Chtěl pokračovat, když v tom se zastavil. Pohled se mu zamlžil a stejně jako před tím se ponořil do nenadálé vzpomínky.

„Nesmíme jim dát další území! Zatraceně, už tak mají většinu pevniny!" Zazněl v rozrušeném výkřiku jeho vlastní hlas. Stál naproti stejnému antosanovi, kterého už znal. Bílé obrazce zdobily jeho kůži a v dlouhých vlasech mu seděla koruna.

„Nebudeme válčit, válka je zlá a nepřinesla by nám nic," odvětil klidně. „Nenechám naše muže a ženy umírat kvůli tvému malichernému pocitu nepráva."

„Zahyneme všichni, roztahují se a množí. Jsou jako nemoc! Zabíjí vše, co jim stojí v cestě. Viděl si, co provedli s Tritosnkým lesem? Zbylo pár stromů, zabili ho, zabíjí i nás," naléhal Athinův hlas.

„Jak už jsem řekl, ne. Nevyhlásíme jim válku. Odhlasovali jsme to většinou," odpověděl rázněji.

„Pak tedy zemřeme, odsoudili jste nás k smrti," odtušil jedovatě. „Nebudu přihlížet našemu konci."

„Hej!"

Dupla mu na nohu. Trhnul hlavou a podíval se do jejích zvědavých očí.

„Omlouvám se."

„Opět jsi se zastavil v polovině svého počínání, co se stalo?" zeptala se.

„Nic," odpověděl a pokroutil hlavou.

„Dobře... Tak pojďme, máme před sebou dlouhou cestu."

Dnes kapitola v neděli. Omlouvám se, že v pondělí nevyšla.