Nic neřekla, když se k Sebastianovi připojila a společně se vydali k černému SUV stojícímu na nedalekém parkovišti. Křečovitě svírala velkou tašku, do které naházela to, co si myslela, že bude potřebovat. Sebastian si překvapivě nechal všechny poznámky pro sebe a tiše šel po jejím boku. Převlékl se do čistého oblečení a na nose mu opět seděly velké černé brýle.

Jen co nasedla na místo spolujezdce a auto se po chvíli rozjelo, konečně se na něj otočila. „Kam jedeme?" zeptala se.

Pousmál se. Na tváři se mu odrážela barevná světla nočních klubů, kolem kterých projížděli a z tohoto úhlu si mohla lépe prohlédnout ostré hrany jeho čelisti. „Queensland."

Zamračila se. „Nemohl bys být víc specifický?"

Oči upíral na cestu před sebou. „Nachází se tam doly. Desítky si z nich před několika lety udělaly základnu. Tam budeme v bezpečí," vysvětlil. „Ale nejdřív musíme udělat pár odboček, abychom se ujistili, že nás nikdo nesleduje."

„Takže mě bereš doprostřed pouště," zamumlala a zadívala se na ubíhající budovy za oknem. Město i v tak pozdní hodinu žilo. Pokuřující skupinky stály před kluby, z nichž se linula hlasitá hudba a čas od času zaslechla tlumený smích. Co by dala za to, kdyby teď mohla být jimi. „Což dává smysl, jelikož pokud mě zabiješ, bude dlouho trvat, než najdou moje tělo."

Cítila na sobě jeho pohled. „Pokud tak moc věříš, že tě chci zabít, proč jsi souhlasila?"

Povzdechla si. Začínala přemýšlet, jestli desítka zároveň nezpůsobovala, že pomalu přicházela o rozum a souhlasila s šílenými nápady. Pokrčila rameny. „Protože jsem idiot," odpověděla. „A také potřebuji odpovědi. Pro koho pracuješ?"

„Nepracuji pro nikoho."

Zakoulela očima. „Fajn, tak kdo ti přikázal mě hlídat?"

„Jmenuje se Bradley," řekl. „To on se snaží desítky shromáždit a trénuje je. Kdyby nebylo jeho, nejspíš by už dávno bylo po mně." Jeho hlas byl hlubší, tajemnější, což Alex donutilo přemýšlet, čím si asi v minulosti musel projít. A ona si uvědomila, že o něm vlastně nevěděla vůbec nic. „Někteří z nás se věnují jejich hledání. Cestujeme po celém světě a snažíme se desítkám pomoct. Sigma je poslední dobou agresivnější. Dokážou nás rychleji vypátrat a oči mají doslova všude."

Zamračila se. Bylo to zvrácené. Šílené, nepředstavitelné, naprosto postavené na hlavu.

„Vím, že je toho na tebe hodně..."

„Ne, vážně?" zamumlala.

„Ale brzy všechno pochopíš," pokračoval dál.

Hlavu si opřela o ruku. Adrenalin z ní dávno vyprchal a jediné, co teď cítila, byla neskutečná únava. Světla pouličních lamp ubíhajících za okny ji uspávala a bylo čím dál těžší utvořit srozumitelnou myšlenku. „Tím si nejsem tak jistá."

Z kapsy vytáhla telefon. Natalie jí zrovna poslala fotku. Společně na ní stály uprostřed kolejní kuchyně. Natalie držela Alex kolem pasu a hlavu měla zakloněnou, jak se smála. Alex se zase znechuceně šklebila. Na ten moment si moc dobře pamatovala - zrovna se nacházely na jednom z typických pátečních večírků a Natalie trvala na tom, že se musí vyfotit. Ta fotka byla pořízená jen krátce po tom, co se rozhodla, že bude vtipné Alex olíznout tvář.

Než stihla na zprávu odpovědět, Sebastian jí mobil vytrhl z ruky a ona jen sledovala, jak vyletěl z otevřeného okna. „Děláš si ze mě srandu?" vyhrkla.

„Copak sis vážně myslela, že si budeš moct se všemi psát, jako by se nic nedělo? Sledují tvůj každý krok."

Zamračila se, ale věděla, že odporování bylo zbytečné. Vlastně si uvědomovala, jak snadné by ji bylo vystopovat. Jenže představa, že ztratí veškerý kontakt s okolním světem a se svým původním životem, ji neskutečně děsila.

Hlavu si zapřela o opěradlo. „Odkud se desítky berou?" zeptala se snažící se myšlenky přenést na něco jiného. „Co vím, moji rodiče jsou obyčejné trojky a můj bratr je taky normální." Poté, co se její rodiče rozvedli, svého otce sice tak často nevídala, ovšem desítku nad jeho hlavou nikdy nespatřila.

„Tím si nikdo není jistý," odpověděl. „S velkou pravděpodobností se jedná o nějaký gen, který se přenáší skrz generace, ale jen u někoho je dominantní a projeví se." Na chvilku se odmlčel. „Pokud nás Sigma nezabije, některé desítky zajímá a experimentuje na nich. Snaží se odhalit, proč existujeme a jak by tento gen mohli duplikovat, aby si sami schopnosti vytvořili."

Jen z toho slova se jí dělalo špatně. Experimentovat. Jako by se opravdu nacházeli v nějakém zvráceném post-apokalyptickém filmu. Hned nato se jí ale ujal vztek. „Takže oni se nás snaží zbavit, jelikož jsme nebezpeční, ale zároveň se chtějí stát jedněmi z nás?" Odfrkla si. „Tomu se říká pokrytectví nejvyšší úrovně."

„A tebe to překvapuje?" zeptal se Sebastian. „Pokud by Sigma přišla na to, jak vytvořit vlastní desítky, získala by moc. A pokud jde o moc, nevinné životy a rozum jdou stranou. Vždy tomu tak bylo a navždy tomu tak bude."

Měla chuť začít křičet. „Jak se s tím vyrovnáváš?" zeptala se. „Jak můžeš být tak klidný, když vidíš, co se děje?"

Na několik vteřin v autě zavládlo ticho. „Nejsem klidný, jen jsem se s tím naučil žít," odpověděl nakonec. „Snažím se soustředit na to dobré. Když hledám desítky, mám pocit, že to k něčemu je. A i když bych byl rád, kdybych se každou chvíli nemusel strachovat o vlastní život, jsem vděčný za své schopnosti." Krátce na ni pohlédl. „Neboj, až je pochopíš, budeš se cítit mnohem silnější."

Neodpovídala, místo toho se opět zapřela rukou o hlavu a hleděla ven z okna. Pomalu se dostávali z rušného centra Sydney do tiššího předměstí. Jen občas se v nějakém domě svítilo a v dálce párkrát zaštěkal pes. Všichni poklidně spali ve svých postelích, aby další den mohli vstát včasně do práce či do školy a pokračovali ve svých obyčejných životech. Nikdo je nepronásledoval, nikdo je nechtěl zabít.

Alex by se nejradši Sebastiana zeptala ještě na tolik otázek, jenže víčka měla těžká a ústa jako by ji neposlouchala. A než stihla proti únavě, která se jí pomalu ujímala, bojovat, okolní svět dávno zmizel a ona spala jako nemluvně.