Když jsem se ráno probudila, byli už oba vzhůru. Sam právě zabalil poslední tašku a Dean seděl u stolu se skleničkou vody a vypadal přinejmenším zeleně. „Prospala jsem něco?" zeptala jsem se ještě rozespalým hlasem.

„Máme případ," oznámil mi Sam a přehodil si tašku přes rameno. „Případ?"

„Sammy vyčmuchal upíří hnízdo," odpověděl mi Dean a to mě překvapilo. Až do teď se mnou komunikoval jen, když musel. A většinou ho to vytočil na tolik, že pak musel odejít.

„Tak to jo," odpověděla jsem, jako kdyby to byla ta nejvíc samozřejmá věc na celém světe. Zvedla jsem se z postele, v koupelně se převlíkla a zamířila do auta. Měla jsem pro sebe celou zadní sedačku a tu já využila. Na spaní, jak jinak.

---

Po několika hodinách cesty jsme zastavili na benzínce. Já jsem si koupila kávu, Dean koláč a Sam jakousi bagetu s colou. Když už jsme skoro odjížděli, musela jsem jít ještě na záchod. U zrcadla stála mladá slečna, která si na rty nanášela tmavě rudou rtěnku. Pokynula mi hlavou a já ji ne. Což ji asi muselo nehorázně naštvat, jinak si nedokážu představit, proč jsem odletěla přes celou místnost. Bez toho, aby se mě dotkla.

Když jsem se sbírala ze země, byla jsem otřesená.

„Konečně zase samy, co?" zeptala se mě slečna posměšně a mě došlo, že to vůbec není žádná slečna, nýbrž Iren. Zhlasita jsem zaječela. Ale ona jen zvedla ruku a přitlačila mě na zeď.

„Sa-!" Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Cosi mě tlačilo v krku a já měla pocit, že se brzy udusím.

„Drž hubu," zakřičela žena zostra. Stejně jsem nic moc jiného dělat nemohla. V očích se mi musela zračí čirá hrůza a ona se jen zvesela usmívala.

„Konečně," zašveholila zvesela. Neznámá síla, která mě až do teď tlačila ke zdi, náhle povolila a já se sesypala k podlaze. Hlas se mi ale nevrátil. Skrčila jsem se do klubíčka a nepřestávala koukat na ženu. Slečnu. Démonku. Iren.

„Tohle bude větší sranda, než jsem si myslela," pronesla a zvesela se zasmála. Jako blázen. Kdybych neměla ztuhlé tělo strachem, pokusila bych se utéct. Takhle jsem se zmohla jen na to, že jsem na prázdno otevřela ústa.

„Čím začneme? Chtěla by jsi první useknout ruku nebo nohu?"

Ucítila jsem, jak mi povolil tlak v hrdle. Chtěla, abych si s ní povídala. Abych se rozbrečela. Zuřivě volala o pomoc. Nebo co. Já prostě jen volala o pomoc.

„Sam-...!"

„Tak to teda ne!" Žena mi přišlápla ruku a já ani nemohla vyjeknout bolestí. Protože mi znovu sebrala hlas. Mrcha.

Konečně mi začal pumpovat adrenalin v krvi. Sebrala jsem svou veškerou silu a ženu uhodila přímo do kolene (a to hlavně proto, že jsem ho měla ve výšce). Když trochu zakolíbala zkusila jsem se protáhnout kolem ní. To mi ale nedovolila – chňapla mě za vlasy a vytáhla na nohy.

„Konečně si začínáš hrát?"

Vypadala, že má radost.

Plivla jsem ji do tváře.

Ona mi vrazila facku.

A pak se z ní začalo kouřit. Pustila mě, ale to už mě popadl Dean a tlačil mě ven. Sam odříkával neznámá latinská slova. Dean mě mezitím vytlačil z místnosti. Klopýtala jsem za ním, neschopná slova.

Po pár krocích se k nám přidal Sam. „Ta mrcha mi utekla," zavrčel vztekle. Dean zaklel a téměř mě hodil na zadní sedačku auta. Pak sám zapadl do auta a zprudka sešlápl plyn. A my se rozjeli.

Několik minut bylo v autě ticho. Pootevřela jsem si okýnko – čerstvý vzduch mě dokonale probral. A tak jsem začala klást otázky.

„Jak mě našla?"

„Nevím," odsekl mi Dean. Ale Sam na něho navázal: „Asi jsme to my."

„My?" zeptali jsme s Deanem ve stejný moment.

„Mám takovou teorii. Když jsme byli v New Yorku, našla ji až v momentě, kdy jsme se tam zjevili my. A teď taky. Mám pocit, že sleduje nás, aby se dostala k ní. Dává to smysl – čekala jen na ten správný okamžik."

Dean znalecky přikývl a i já musela uznat, že to dává smysl.

Po chvilce ticha jsem se odvážila zeptat na otázku, která téměř visela ve vzduchu: „Jak se mám proti ní příště bránit?"

„Svěcená voda, excorsismus, ďábelská past,..." pronesl monotónním hlasem Dean. Hlasem, který naznačoval, jak moc mnou opovrhuje. Tiše jsem tedy přikývla a zapadla jsem do svého sedadla. V ruce promnula váček od babičky a pohled upřela z okna.

---

Musela jsem usnout, protože najednou jsme stáli. Ani nevím, kde protože auto stálo zaparkované na parkovišti u motelu, který vypadal úplně stejně jako ten, ze kterého jsme ráno vyjeli.

Zamžourala jsem a pořádně se protáhla. Nebyla jsem v autě sama, na předním sedadle seděl Sammy s rukama zkříženými na hrudi. Nohy měl opřené o palubní desku a byl tak podivně zkroucený, až jsem se musela usmát.

„Dobré ráno, ospalo," otočil se ke mně, když zaregistroval, že už nespím.

„Mám osobní hlídku?" zeptala jsem se rozmrzele, i když špatně jsem to rozhodně nemyslela. Přece jen – když vám jde po krku démon, cítíte se bezpečněji s dvoumetrovým chlápkem vedle sebe, než úplně o samotě.

Sam pokrčil rameny a vylezl z auta. Následovala jsem jeho vzoru a vystoupila za ním. Zamířil k jedním ze dveří motelu, ale před dveřmi zpomalil a počkal až na mě. „Jenny, měla by jsi vědět, že..." zatvářil se trochu pochybovačně. „Zkrátka... Dean myslel, že to tak bude lepší. Že se to tak líp naučíš." Nechápavě jsem nakrčila nos, ale to jsem už v ruce držela placatku a než jsem se stihla nadechnout, prostrčit mě dveřmi do místnosti. Ještě než je zaklapl, stalo se několik věcí – uslyšela jsem tiché promiň a přistál na mě muž tak dvakrát větší, než já.

Ze začátku jsem nechápala o co mu jde. Ale když jsem viděla jeho černé oči, pochopila jsem Samova slova – Dean myslel, že bude lepší zavřít mě do místnosti s naštvaným démonem, než mi prostě a jednoduše vysvětlit, jak ho zabít.

Paráda.

Neohrabaně jsem se vypotácela zpoza něj, ale než jsem se vůbec postavila na nohy, přirazil mě silně ke zdi. Ruce mi držel pod krkem a já pomalu ztrácela hlavu.

Z rukou mi vypadla placatka a ten zvuk mě probral. Na okamžik se mi před očima mihnul Deanův výraz, který by jistě nasadil, kdybych tady dneska umřela. A to jsem nemohla dopustit. (A on koneckonců nemohl dopustit, aby mě ta černooká svině dostala. To jsem si však neuvědomila.)

Do žil se mi napumpoval zbylý adrenalin a já naštvaně kopla chlápka do břicha. Trochu povolil stisk, a to mi stačilo k tomu, abych se mu vykroutila. Rychle jsem se sehnula pro placatku a ještě než jsem se narovnala se mi podařilo odšroubovat ji víčko. Když na mě zaútočil, zaútočila jsem taky. Chrstla jsem mu svěcenou vodu do obličeje a pak se jen protáhla kolem něj. Očima jsem zakmitala po místnosti. Všimla jsem si jen pár maličkostí, a ani jedna mi nepřišla důležitá – přesto, tohle byla zkouška, kterou mi Winchesteři nastražili. Zkouška, kterou jsem prostě musela projít.

Neměla jsem čas vzpomínat na babičku a její rady do života. Vlastně jsem neměla čas vůbec nic.

Z mužova obličeje se už přestalo kouřit a vypadal ještě vztekleji, než byl předtím.

„Děvko," zašeptal zlostně a vrhl se na mě. Prvním útoku jsem se ještě zcela zázračně vyhnula, ale druhou ránu pěstí do obličeje jsem už schytala. Svalila jsem se na zem a hlavou jen tak, tak minula postel.

A v tom jsem to uviděla – na stropě přímo přede mnou byl nakreslený pentagram. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, na co je. Byla jsem si téměř jistá, že ho musím dostat pod něj. Z posledních sil jsem se tedy postavila na nohy a vylila na něj poslední zbytky svěcené vody. Nebylo ji sice tolik, jako poprvé a démona to ani tolik neochromilo, jako poprvé. Já ale tentokrát věděla, co mám dělat – dvěma kroky jsem se dostala za něj a vší silou mu vrazila do zad, takže se trochu zakolíbal, ztratil rovnováhu a udělal pár drobných krůčků dopředu.

Zadýchaně jsem se narovnala a netrpělivě čekala, co s ním pentagram udělá. Muž se pochopitelně hned rozběhl proti mně, ale tam kde končila značka se zastavil. Zkusil to znovu, ale k ničemu mu to nebylo. Podíval se nejdřív pod sebe a pak až nahoru.

„Ty kurvo malá!" zařval vztekle, ale k ničemu mu to nebylo.

V místnosti náhle bylo plno – kromě mě a něj se tam zjevili i oba Winchesteři. Dean mi podal do ruky papírek s latinským text. „Přečti to," řekl mi jen.

„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus..." začala jsem. Muž se začal svíjet, kroutit a bolestivě řvát. Pokračovala jsem, ale instinktivně jsem ustoupila o krok vpřed. Náhle muž vyjekl, hlasitě zařval a z úst mu vyšel černý kouř, který téměř okamžitě zmizel. Muž se zhroutil k zemi a už se nezvedl.

Pár okamžiků bylo ticho, které prolomil až Dean: „Tak se brání proti démonům."

„Fakt díky," zabrblala jsem rozmrzele.