„Takhle to nepůjde."

Pomalu jsem otevřela oči. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele a ani to, kdo mě zakryl. Ale byla jsem oblečená. To bylo dobré znamení.

„Proč ne, Deane? Slíbili jsme to Angele."

„Je jí hrozně podobná," šeptl Dean a já konečně poznala, co to měl v očích. Byla jsem jí podobná... Připomínala jsem mu ji. A to on nechtěl.

„Ona ji zabije, Deane. To ty víš."

„A co když si to zaslouží?" oponoval mu jeho bratr. Věděla jsem, že jim musím dát najevo, že jsem vzhůru, nebo se dozvím něco, co bych nechtěla vědět. Ale přesto jsem se nepohnula ani o centimetr. Chtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem slyšet, co mu odpoví.

Sam ale mlčel.

Napočítala jsem do stovky. Ani jeden však už nepromluvil a tak jsem se posadila a okatě si protřela oči.

„Dobrý ránko," zamumlala jsem ospale, ale ani jsem to nemusela předstírat. Když mě uviděl Dean zvedl se a odešel. Sam ho následoval pohledem, ale jeho oči se zase vrátily zpátky na mě. „Měl ji moc rád," pronesl omluvně.

„A mě moc nenávidí," zamumlala jsem. Ale dost nahlas, aby mě slyšel.

---

Dneska to byl Sam, kdo mi půjčil triko. Měla jsem ho až po kolena, ale bylo čisté. Což se nedalo říct o mém spodním prádle. Když jsem si přisedla ke stolu, měla jsem ještě mokré vlasy a Dean pořád nebyl zpátky.

„Co bude dál?" zeptala jsem se na otázku, která mě včera moc děsila.

„Budeš se muset vzdát new yorského života a přivítat život na zadní sedačce auta. A když nebudeš zlobit, třeba se někdy dostaneš i na tu přední."

„Takže je to doopravdy?"

Sam pozvedl letmo koutky do čehosi, co vzdáleně připomínalo úsměv. A já taky. „Doopravdy."

„Ale nejdřív potřebuji, abys pro mě udělal jednu maličkost," řekla jsem a přitom pohled střelila na něj. Tázavě zvedl obočí, ale oplatil mi ten pohled. „Nemám žádné peníze, takže nevím, jak to uděláš, ale potřebuji koupit něco na sebe." Samovi cosi zajiskřilo v očích, ale rozhodla jsem se, že to budu ignorovat. „Nějaké spodní prádlo, kalhoty, trika... Mikinu, kdyby byla zima. A boty!" Pokračovala jsem ve výčtu toho, co potřebuji. A pokračovala bych dál, kdyby mi nepoložil ruku na rameno. „Jak si přejete moje veličenstvo!" Zeširoka se zazubil a vysmekl mi pukrle. Neubránila jsem se úsměvu. Ale za chvilku mi zmrzl na tváři, když se mě zeptal na velikost mé podprsenky. Protože... to běžně říkám chlapům na potkání, že jo...

---

Když se Sam vrátil měla jsem v sobě jedno kafé a vařila jsem. Nebo aspoň předstírala vaření. Protože na ohřívání fazolí z konzervy není nic složitého. Mrskl na stůl v pokoji tašku z nákupního střediska a já mu s díky předala vařečku na míchání. Pak jsem popadla tašku a zmizela v koupelně, abych se konečně převlékla do čistého.

Kalhoty mi byly sice o číslo menší, ale to mě nijak výrazně netrápilo. Tričko bylo růžové, ale cítila jsem, že to měl být jen nevinný vtip. Stejně jsem na něj hodila šedivou mikinu na zip. Takže co.

Když jsem vyšla z koupelny, věnoval mi úsměv. „Teda, je to zvláštní vidět tě, že vypadáš i jako člověk." Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk a přebrala si zpátky vařečku. Vypnula jsem sporák a mírně připálenou směs z konzervy narvala do dvou talířků.

„Kde je vůbec Dean?" napadlo mě to teprve teď.

„Asi někde v hospodě." „Takže nebude jíst?" odtušila jsem. „Na to mu je stejně moc špatně." Nechápavě jsem pozvedla obočí a jemně nakrčila nos. „Vždyť není ani poledne a on už...?" pohybem ruky jsem naznačila, jak do sebe leju pivo. Sam nasadil smutný výraz a zavrtěl hlavou. „Pivo pije jenom doma, venku je to vždycky něco silnějšího." „Aha." Zbytek oběda jsme dojedli v tichosti.

---

Dean přišel odpoledne. Nohama sotva pletl a téměř se netrefil ani do postele. Mlčela jsem se a krčila jsem se u stolu, ve snaze proměnit se chameleóna a splynout s okolím.

Sam seděl naproti mně a stav svého bratra nijak nekomentoval. Usilovně cosi datlovat do laptopu a já trochu pochybovala, že si vůbec všiml jeho příchodu.

„Půjdu se projít," navrhla jsem, když se z postele ozvalo hlasité oddychování a z druhé strany nic. Odsunula jsem židli a vydala se ke dveřím. Nikdo mě nezastavil a tak jsem vyklouzla na vzduch. Stmívalo se a studený vzduch mě pohladil po tváři. Usmála jsem se. Cítila jsem se volná, svobodná. Jakoby se nic z toho nestalo. Jakobych pořád byla v New Yorku, jakoby se mě nepokoušel zabít nějaký pomatený démon, jakoby démoni vlastně vůbec neexistovali. Jakoby moje sestra byla pořád naživu. Jakobych nikdy neodjela z Chicaga.

Náhle to na mě vše dopadlo. Cítila jsem váhu toho všeho, co jsem udělala.

Kolik lidí jsem zklamala.

Zradila.

Podrazila.

A hůř.

Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi utíkat.

To jsem celá já – neumím se postavit svým problémům čelem. Raději natočím záda, a vezmu nohy na ramena. Ale i na to bylo pozdě.

V prstech jsem sevřela babiččin amulet a na tváři mě zastudila první slza. Bylo to absurdní. Ani nevím kde jsem.

„Jenny?" zaslechla jsem Samův hlas. Asi si konečně všiml mého odchodu. Nemusela jsem nic říkat – byla jsem jediný člověk na motelovém parkovišti. Jediný člověk obklopený spoustou aut. Pocitů.

„Jenny, jsi v pořádku?" zeptal se mě, když ke mně konečně došel. Nesahala jsem mu ani po ramena. Tak moc jsem byla malá. Tak moc ztracená.

Zavrtěla jsem hlavou, sklopila zrak. Otřásl se mnou dlouho potlačovaný vzlyk. Najednou jsem cítila, jak mě ten medvěd objímá. A já mu brečím do náruče. Neměla jsem sílu mu odporovat. A tak jsem prostě brečela.