Nemohla jsem se nadechnout. A kdybych nebyla přišpendlená na zdi, stejně bych asi nebyla schopná pohybu. Nebo nadechnout. Nebo něco udělat. Něco. Cokoliv. Cokoliv, cokoliv, cokoliv,...

„Konečně!" Žena se ze široka usmála. Udělala jeden krok blíž ke mně a úsměv se jí ještě o trochu protáhl. „Tak dlouho jsem čekala..."

Ve stejný moment se pak odehrálo několik věcí na jednou. A já to mám všechno jako v mlze...

Nejdřív se ozval výstřel. Spadla jsem na zem. Něčí ruce mě začali škrtit. Další výstřel. Nadávky. Nemohla jsem se nadechnout, ztrácela jsem vědomí. Jekot (možná můj a možná taky ne), další nadávky, dusot. A pak už jsem opravdu byla mimo...

---

Když jsem otevřela oči, byla jsem na zadní sedačce auta. V hokejovém dresu. V růžových kalhotkách. A to auto nebylo moje.

„Dobré ráno, Šípková Růženko."

Posadila jsem, snažila jsem se shrnout dres co nejníže to šlo. Z předního sedadla se na mě usmíval Sam, takže jsem předpokládala, že řidičem je pravděpodobně jeho bratr. Tolik k mému slibu.

„Nejsem žádná zkurvená Růženka," zabrblala jsem naštvaně a rukama popadla pás, abych se připoutala. Když už nic. Co jiného mi taky zbývalo. Ti dva mi evidentně zachránili život. Od démona, který nemá existovat. A já sedím polonahá v jejich autě. A domů se už asi nevrátím. Všechno mi hrálo do not.

„Už jsi připravená promluvit si o těch údajných pohádkách?" zahučel na mě Dean od volantu.

„Ne. Chci se obléct."

„Nejbližší město je pět minut cesty," zamumlal Sam, ale já jsem ho stejně slyšela. Po krátké výměně názorů, která mi zanikla v hluku motoru se dlouhán otočil zpátky na mě. „Za pár minut jsme ve městě. Ubytujeme se v motelu a uvidíme, co bude dál." Jen jsem přikývla a zapadla do sedadla. Bolelo mě zhruba tak celé tělo a chtělo se mi spát. Odpočinek však nebyl na programu dne. Dean zasunul do stařičkého přehrávače kazetu a kolečkem hlasitosti zatočil až do té doby, než už to dál nešlo.

Koukala jsem aspoň z okna.

---

„Dámské prádlo nevedeme."

„A v čem mám jako být?!" vrčela jsem zlostně. Když, sakra, někoho unesu, proč s ním nevezmu i oblečení?

„Dean ti něco půjčí. Je menší." „Já ji nic nebudu půjčovat." „Já nebudu chodit v ručníku!"

Naše dohodování uvízlo na bodu mrazu. Já stála v bílé ručníku omotaném kolem těla v laciném motelovém pokoji. Na jedné posteli seděl Dean z rukama založenými na prsou. U stolu, a schovaný za notebookem, pak Sam.

„Dobře!" prohodil po chvilce ticha Dean a zalovil v tašce, kterou musel přinést z auta, zatímco jsem byla ve sprše. Hodil po mě obyčejné černé triko se kterým jsem zalezla zpátky do koupelny. Bylo mi sice do půlky stehen, ale lepší už to nebude. Před zrcadlem jsem si svázala vlasy do ohonu a pak se vydala zpátky za bratry. Mezitím se Dean přesunul na Samovo místo, zatímco jeho bratr stál u čehosi, co pravděpodobně mělo nahrazovat kuchyňskou linku a vařil cosi, co pravděpodobně byla laciná káva. Když mě uviděl, jak vycházím z koupelny pousmál se. „A jaký je rozdíl mezi tímhle a dresem?"

Otázku jsem nechala viset ve vzduchu a posadila se naproti Deanovi. Zvedl oči od notebooku a podíval se na mě. V jeho očích se mihlo něco, co jsem nedokázala nikam zařadit. Ta tvrdost byla na moment pryč. Ale co ji nahradilo? To jsem už neměla čas poznat. Hned byla zase zpátky...

Bohužel pro mě.

Za moment se k nám připojil i Sam. Položil přede mne hrnek s podivnou tekutinou, která při troše dobré vůli voněla jako káva. I přesto jsem mu ale poděkovala. Pak už jsem stočila oči na Deana. „Takže... pohádky."

Ušklíbl se a zaklapl notebook.

„Pohádky,..." zazubil se. Ale docela jiným způsobem, než jakým to dělal Sam. Ten se přitom smál. On posmíval.

Pokusila jsem se usmát. „Rýpání povoleno."

„Takže... kde začít..." Dean se zamyslel, ale jen na oko. Nějak jsem stejně pochybovalo, že mu v hlavě zbylo ještě i místo na mozek. Zřejmě mu totiž většinu lebeční dutiny zabíralo jeho ego.

„Iren je něco jako úhlavní nemesis vaší rodiny. Vesměs to byla jen běžná démonka, aspoň do té doby, než narazila na tvého tátu. Tomu se podařilo ji poslat zpátky do pekla, kde však nabrala až moc sebevědomí a až moc moci. Když se brány pekel znovu otevřely, rozhodla se, že se pomstí. Nejdřív zabila tvoje rodiče. Pak tvoje prarodiče a nakonec tvoji sestry. Hádej kdo je další na řadě?"

Natáhla jsem ruky k hrníčku černé tekutiny, která si možná říkala káva, a omotala kolem ní ruky. „To nechápu."

Dean protočil oči, ale toho využil Sam a pustil se vysvětlování. „Tvoji rodiče a vlastně i prarodiče byli lovci. Honili to, o čem ti babička vyprávěla před spaním – upíry, vlkodlaky, měniče, démony a duchy." „Já vím, kdo jsou a co jsou lovci," skočila jsem mu do řeči, zdánlivě uražená tím, že mě považuje za úplného laika. Zhluboka se nadechl a pokračoval v řeči: „Iren byla druhořadá démonka, která byla ve špatné době na špatném místě. Tvůj otec ji vymítil a tím ji poslal zpátky do pekla. Pak se ale otevřely brány pekel a nejen ona, ale i mnohem horší věci se dostaly zpátky na zem. Iren se však v pekle chytla dobré party, jak se tak říká, a naučila se věci, které z ní udělaly temnou a mocnou démonku. A první věc, kterou se rozhodla udělat po návratu zpátky na zem, byla pomsta."

„Nečekaně," skočil mu tentokrát do řeči jeho bratr. A když už si to slovo ukradl, tak pokračoval v monologu. „Autonehoda tvých rodičů nebyla náhoda a ani nehoda. Iren je zabila. A pokračovala dál. Dostala tvého dědečka a babička se rozhodla jednat. Chtěla z vás, z tebe i z Angely, vycvičit ty nejlepší lovkyně, abyste byly připravené dostat Iren, dřív než ona dostane vás. Jedné z vás se to povedlo..."

A bylo to tam zase – ten malý záblesk čehosi ... milého, jemného, nedeanovského v jeho očích.

Sam natáhl ruku směrem ke mně a dřív než jsem stihla ucuknout svíral v rukou můj náhrdelník. „Tohle co nosíš na krku je amulet, který tě měl před Iren schovat. Nemohla tě najít, ale cítila tě. Pustila se tedy do všeho, co jsi mohla být potenciálně ty."

„Jsi jediná, kdo zbývá na jejím seznamu. A ona nepřestane, dokud tě nedostane."

„To ona zabila Angelu?" zeptala jsem. Očima jsem střelila nejdřív po jednom a nakonec i po druhém bratrovi. Ani jeden se neměl k tomu, aby mi odpověděl.

„Ano," začal konečně Sam, „Angela si hrála s ohněm – vyvolala ji, aby ji zabila. To se ji ale nepovedlo a Iren ji proklela."

Dean se zvedl. S hlasitým zavrzáním židle. Beze slova pak třískl dveřmi a odešel z motelového pokoje bůhví kam.

„Musíš ho omluvit. Měl tvoji sestru moc rád."

Beze slova jsem přikývla a sklonila hlavu k hrnku kávy. Sbírala jsem odvahu k tomu, abych se napila, a abych promluvila. Nakonec jsem se jenom napila. Nebylo to tak hrozné. Kofeinu to mělo víc, než bylo třeba.

„Angela neměla pěknou smrt. Iren se ji vysmívala na každém kroku a ona nemohla nic dělat. Zkoušeli jsme všechno, abychom ji zachránili."

Potřeboval se mi omlouvat. To bylo milé. Já bych se měla omlouvat jim. „To nic, to nebyla vaše vina."

Na okamžik bylo ticho. Stále jsem hypnotizovala černou hladinu své kávy. Když v tom jsem ucítila na svém rameni jeho velkou ruku. Jemně mi ho stiskl a já zvedla pohled. Díval se na mě a tak jsem mu ten pohled oplatila. Jen na moment. „Nebyla to ani tvoje vina, Jenny. Nesmíš se z toho vinit."

Přikývla jsem, ale na víc jsem se nezmohla.

„To v chodbě mého domu byla ona?" „Jo." „Jak mě našla?" „To nevím."

A zase ticho. Usrkla jsem kávu. On se natáhl pro notebook a otevřel ho. Začal něco ťukat do klávesnice. Naše debata asi skončila.

Nechtěla jsem se ptát na to, co bude dál. Teď bylo dobře. Měla jsem kávu.

������ϧ