Říjen

Kdyby se mě někdo před rokem zeptal, kdo jsem, lhala bych mu.

Nedělala bych to schválně.

Jenže pravdou zůstává, že ještě před rokem jsem byla jen pouhá parodie na skutečné lidské bytí.

Byla jsem jako špatně složená skládanka. Jednotlivé celky do sebe nezapadaly. Celkový obraz nedával smysl.

Byla jsem obyčejná holka, žijící ve městě, které nikdy nespí. Bavila jsem se po večerech v barech, spala s neznámými kluky, snažila se z hlavy dostat nepovedený vztah. Bavila jsem se s kamarádkami o včerejším díle televizního pořadu, čekala na nový hokejový zápas. Smála jsem se s plnou pusou, pila pivo, chodila nahá po svém bytě. Prodávala jsem v obchodě, v noci se mi zdálo o slavných hercích a vedla svoje žabomyší války se svojí nadřízenou.

Byla jsem obyčejnou holkou, která se snaží nechat svoji minulost za sebou.

Snila jsem o věcech, které jsem měla na dosah ruky, bez tohož abych si uvědomila, že jediné co skutečně musím udělat je natáhnout ruku a vzít to, co skutečně chci.

Dlouho jsem se bránila tomu, kdo ve skutečnosti jsem.

Hrála jsem falešné hry. Schovávala se před pravdou. Utíkala před realitou.

Chtěla jsem být normální.

Chtěla jsem být obyčejná.

Chtěla jsem to tak moc, až jsem zapoměla, na čem skutečně záleží. Že nejde jen o mě. Že to nikdy není jen o mě.

Je to o rodině.

O přátelích, kteří vám skutečně budou krýt záda.

O starém a nerudném chlapovi, který vám odpustí i tu největší hloupost.

O lásce, kterou netřeba dokazovat.

Je to o rodině, kterou jsem získala. O rodině, kterou jsem ztratila.

O pomstě. O pomstě, o které jste ani nevěděla, že ji chci. Že ji potřebuji.

Je to o ranách, které dostávám O ránách, které tiše přijímám, protože jsem si myslela, že si je zasloužím. O ránach, které dávám. O ránách tak tvrdých, že mne z nich bolí celá ruka.

O tom všem to je.

To a mnohem víc.

Změnila jsem se. Kdo by taky zůstal stejný po tom všem, čím jsem si prošla?

Ještě před rokem jsem byla obyčejná holka, s trochu praštěnou rodinou, která nechtěla nic jiného, než jen utíkat.

Dospěla jsem.

Vyrostla jsem.

Naučila jsem se spoustu věcí.

Naučila jsem se přijmout, kdo skutečně jsem.

Co skutečně jsem.

Co jsem vždycky byla, co vždycky budu.

Před čím jsem tak dlouho utíkala.

Dokonce jsem se naučila, mít to ráda.

Mít ráda sebe.

Takovou, jaká jsem. Jaká jsem vždycky byla.

Menší, než je průměrná lidská popuplace. S jazykem trochu ostřejším, než by bylo vhodno. Schovaná ve stínech, čekajíc na svoji příležitost. S úsměvem, který se umí roztáhnout, když je to potřeba. S nosem trochu větším, než by bylo třeba. S vlasy, které nikdy nedrží tvar a nikdy nemají tu správnou barvu. S boky, které jsou podivně velké. S poprsím, které se naopak tváří, že snad ani neexistuje.

Tohle jsem byla já.

Jennifer Johnson.

Lovec.

Srdcem i duší.

Měla jsem to v genech a nemohla jsem s tím bojovat. Ani jsem s tím nechtěla bojovat. Byla jsem hrdá na to, že můžu pokračovat v rodinné tradici.

Představovala jsem si, že by na mě babička s dědou byli hrdí. Představovala jsem si, jak by se mamka spokojeně usmívala a táta by mi projel prsty ve vlasech, mumlajíc tichá slova slávy. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby mi sestra kryla zády.

Byla jsem sama.

A bylo to tak správně.

Cítila jsem se tak dobře.

Měla jsem vlastní auto, trochu ojeté, ale přesto dobře šlapající. Měla jsem vlastní pušky, vlastní sadu nožů a vůbec všechno, co bych kdy mohla na lovu potřebovat.

Vždy, když jsem měla cestu kolem (a i když to bylo úplně z cesty), jsem se zastavila u Bobbyho. Milovala jsem společné večeři. Vždy šlo jen o jedno – o dobře uvařenou večeři, správně vychlazené pivo a nečekaně dobrý zápas v televizi, který stejně nikdo nesledoval. Bavili jsme se, hráli karty, smáli jsme se.

Někdy jsem měla to štěstí, že u Bobbyho byli ve stejný čas i bratři Winchesterovi. Večer pak byl úplně jiný. Mnohem lepší – mnohem více smíchu, mnohem více povídání, mnohem více piva.

Milovala jsem tyhle chvíle.

Milovala jsem je víc, než bych to dokázala kdy přiznat a byla jsem si jistá, že to všichni cítí naprosto stejně.

Přesto se všichni druhý den zase sbalili a vyrazili za případy, které nemohly počkat.

Bylo nám dobře.

Nám všem bylo dobře.

Ale i to se jednou změnilo.

Byla jsem zrovna na cestě do neznáma.

Oči se mi samy zavíraly po dlouhé cestě a ještě delším dnu. Měla jsem dočinění s pořádně vzteklým duchem, který mě pěkně zřídil a já netoužila po ničem jiném, než si dopřát pořádnou sprchu a natáhnout se do postele. Možná si pustit nějaký film. Vyspat se.

Jenže jak na potvoru po cestě nebylo žádné ubytování a přede mnou stále větší tma.

A do toho všeho mi začal v kapse zvonit telefon.

Zastavila jsem na krajnici a vylezla z auta.

Byl chladný podzimní večer a já doufala, že studený vítr mě alespon trochu probere, abych mohla pokračovat v cestě dál. Telefon mezitím přestal zvonit a já skoro zapomněla, proč jsem vlastně zastavila.

Opřela jsem se zády o své auto a zhluboka se nadechla.

Šlo jen o dokonalé vychutnání momentu.

Když v tom telefon nezklamal a začal mi znovu vibrovat v kapse. Než jsem ho zvedla, překvapeně jsem se zadívala na číslo volajícího.

Byl to Dean.

Zkontrolovala jsem čas. Byla hluboká noc.

Zvedla jsem telefon s očekáváním špatných zpráv.

„Co se děje?"

Na druhé straně bylo ticho.

„Deane?"

„Jenny," vydechl moje jméno, jakoby mu to činilo velké problémy. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohy a narovnala se. Druhou ruku přitom strčila do kapsy džín, protože mi začínala být zima.

„Deane, co se děje? Děsíš mě."

Nádech. Výdech. Jedno slovo. „Sammy."

Srdce mi vynechalo jeden úder.

Zoufale jsem potřebovala vědět, co se stalo.

Najednou jsem byla dokonale vzhůru.

„Sam je mrtvý, Jenny."

Naposledy - jedno velké poděkování pro všechny, kteří se prolouskali až ke konci. Děkuji za všechny komentáře, děkuji za všechny hvězdičky, děkuji za všechny přečtení. Mám strašnou radost, že jsem mohla Deníky psát, že vás Deníky bavili, a že jste si možná čtení i trochu užili. A zároven mám strašnou radost i na sebe, že jsem tenhle příběh alespon trochu dokončila. První řádky jsem napsala už v roce 2012!!

A pokud si myslíte, že tohle je konec. Nebojte se - druhá "kniha" už se chystá a těší se na vás! A já taky!

Věnováno Terezce, která byla první opravdovou čtenářkou Deníků a která se už nikdy nedozví, jak to vlastně všechno skončí.