Jen s velkou námahou jsem se svezla z mrtvého těla Iren.

Měla jsem nateklé oko, po obličeji rozprostřeno několik modřin, pusu plnou krve, ruce namožené a zbídačené, nohy slabé a kalhoty celé od krve.

Zůstala jsem unaveně ležet vedle své protivnice a zhluboka jsem dýchala.

A najednou – z ničeho nic – jsem se rozesmála.

Pořádně nahlas.

Od srdce.

Opravdově.

S úlevou.

---

Chvíli mi trvalo než jsem se zvedla a našla v sobě tolik síly, abych se doplazila ke svému batohu a z něj vytáhla mobilní telefon. Po paměti jsem do něj naťukala číslo a nechala telefon zvonit. Chvíli trvalo, než jej na druhé straně někdo zvedl.

„Sam Winchester."

„Tady Jenny," vydechla jsem unaveně, přesto s úsměvem na tváři.

„Jenny?! Kde jsi? Jsi v pořádku?" Zavalil mě nespočtem otázek a já je nechala všechny nezodpovězené, protože jediné, co jsem řekla bylo jen prosté a jednoduché: „Je po ní. Dostala jsem ji." A pak ještě jednou. Jakobych se potřebovala sama ujistit. „Dostala jsem ji. Zvládla jsem to."

Další salva otázek. Na většinu z nich jsem ani nezvládla odpověď.

„Jak jsi to udělala?"

„Jsi v pořádku?"

„Kde jsi?"

„Je opravdu po ní?"

„Jsi zraněná?"

„Jak rychle se zvládneš dostat k Bobbymu?"

„Máme pro tebe přijet?"

„Můžeš mluvit?"

„Je tam ještě někdo?"

Brzy mi všechny splynuly do jedné. Moje hlava se nedokázala soustředit na nic jiného, než na ten prostý a jednoduchý fakt, že je skutečně po ní. Že na zemi leží ona a ne já. Že jsem to dokázala. Že jsem vykonala svoji pomstu. Že jsem zvládla něco, co moje sestra ne. Že... Ach bože.

Ani jsem si neuvědomila, že v ruce stále držím telefon a nahlas jsem se rozesmála. Byl to náhlý nával euforie, radosti a neskutečného uvolnění.

„Jenny?"

„Jo, jsem tady."

„Jsi v pořádku?"

„Nejsem si jistá," odpověděla jsem po pravdě. Snažila jsem se udržet čistou mysl aspoň tak dlouho, abych zvládla jednoduchý telefonát. Ale bylo to těžké. Zatraceně těžké.

„Kde jsi?"

„V motelu."

„Zmiz."

Jednoduchý a jasný příkaz. Nejdřív jsem ho nechápala, ale měla jsem ho brzy pochopit.

„Sbal všechny věci a vypadni. Ujeď, chytni si taxíka, jeď stopem. Dělej, Jenny. Teď, hned!"

Telefon najednou oněměl a já se opět ocitla ve svojí pošramocené realitě, kdy jsem si neuvědomovala, jak to všechno musí vypadat. Mrtvá žena uprostřed pokoje, moje maličkost celá od krve a dobitá. Přepadení? Násilná vražda? Ale kdepak strážníku – ta, žena byla ve skutečnosti démonka a chtěla mě zabít.

Postavila jsem se na nohy a vratkým krokem se odkolébala do koupelny. Svlékla jsem se do naha a zakrvácené oblečení nechala ležet uprostřed koupelny. Dopřála jsem si krátkou sprchu, která měla uvolnit moje svaly, ale díky ní jsem se cítila jen víc malátná.

Svázala jsem si vlasy do copu, na obličej nanesla trochu make-upu ve snaze zamaskovat, jak příšerně vypadá. Jedno oko jsem měla nateklé, natržený ret, velkou modřinu přes půl tváře.

Očistila jsem nůž od krve a pečlivě zabalila do jednoho z motelových ručníků. Schovala jsem ho do batohu ke zbytku svých věcí. Batoh jsem si přehodila přes rameno a ze svého pokoje utekla oknem.

Pokoj jsem měla zaplacený jen na dnešní noc, takže nejpozději zítra se někdo dostane dovnitř a začne se domáhat toho, proč uprostřed leží mrtvola. A já se do té doby musela dostat co nejdál.

---

Nasedla jsem do autobusu.

Do obličeje jsem měla staženou kapuci, přesto jsem nepochybovala o tom, že část mé zubožené tváře musí být viditelná i pro ostatní cestující. Snažila jsem se to ignorovat, sedla si dozadu a obličej opřela o sklo.

Netrvalo dlouho, než motor autobusu nahlas naskočil a on se dal do pohybu. Cestujících nebylo moc a po chvilce si každý začal všímat sám sebe.

Díky za lidskou ignoraci.

Vytáhla jsem z kapsy mobilní telefon a naťukala rychlou SMS s cílovou adresou této cesty. Během pár vteřin jsem dostala zprávu zpět.

Budeme tam nejdřív za osm hodin. Ubytuj se. Vyspi se. Dávej na sebe pozor.

Usmála jsem se.

A téměř okamžitě usnula.

---

Ještě před tím, než jsem se ubytovala jsem se zastavila v restauraci a pořádně se najedla. Teplé jídlo, které by stálo co za to, jsem neměla v puse už pořádně dlouhou dobu. V ten moment mě ani nezajímalo, jak se lidé dívají na moji tvář. Jak na mě ukazují prstem. Jak si kladou tiché otázky.

Byla to autonehoda. Kdyby se někdo ptal.

Ale nikdo se nezeptal.

V klidu jsem dojedla svoje jídlo, zaplatila, zeptala se na nejbližší ubytování. Bylo mi jedno, jestli to bude motel, nebo pětihvězdičkový hotel. Potřebovala jsem se vyspat, potřebovala jsem sprchu. Podle doporučení číšníka byl docela blízko malý rodinný hotýlek. Jen pár pokojů, příjemná obsluha. Přesně to, co jsem chtěla.

Číšník s milým úsměvem na tváři mi vysvětloval cestu. Sotva dvacet minut pěšky, ale pokud chcete, klidně vám zavoláme taxíka. S díky jsem ho odmítla. Ráda se projdu.

---

Zaplatila jsem za pokoj s třemi postelemi. Netušila jsem, jestli se bratři zastaví na delší dobu, nebo mě jen naberou a pojedeme dál. Chtěla jsem, aby zůstali. Abych se mohla pořádně vyspat. V posteli. Zakrytá opravdovou peřinou. S vidinou fungující sprchy za dveřmi.

Odeslala jsem další textovou zprávu s názvem hotýlku a zpět dostala podobnou zprávu jako minule.

Vyspi se. Bud opatrná.

Nic co bych sama nevěděla.

Nenamáhala jsem se převlékáním.

Lehla jsem si do postele, zakryla se do přikrývek, stočila se do klubíčka a během několika málo vteřin usnula.

---

Probudil mě zvuk až příliš podobný tomu, jak se někdo hlasitě a rázně dobývá do mého pokoje. Bušení na dveře se rychle stupňovalo a brzy bylo doplněno několika výkřiky mého jména.

Neobratně jsem se postavila a ještě rozespalá zamířila ke dveřím. Když jsem je otevřela, stáli tam.

Sam a Dean Winchesterovi.

Aniž bych měla čas přemýšlet nad tím, co dělám, objala jsem Sama. Tiše se uchechtl, na malý moment mě schoval u sebe v náručí. Pohlazení po vlasech, sotva zřetelné. Já ho brzy pustila a objala i jeho staršího bratra.

„Hou, hou! Co to saka je?!" zahučel nervózně, zatímco jsem se tiskla k jeho hrudi a objímala jeho záda dokonale schované pod koženou bundou, která byla evidentně o několik čísel větší, než by bylo vhodné.

Rychle jsem se odtáhla, odhrnula z obličeje několik neposedných pramínků a zeširoka se usmála.

„Mám jen strašnou radost, že vás zase vidím."