Rychle jsem mrkla, abych se ujistila, že osoba přede mnou není jen halucinace, nebo snad postava z mých snů. Ale ne, skutečně tam byl. Oblečený v černém obleku, přes který měl přehozený černý kabát, klepající prsty o stůl a sledujíc každý můj pohyb. Crowley.

Narovnala jsem se na posteli, jen abych si uvědomila, že jsem kompletně nahá. Rychle jsem tedy sjela zpátky pod peřinou a pokusila se skrýt do ní.

„No, koukám, že jsem si tedy vybral tu nejlepší," zavrčel Crowley nespokojeně.

„Dej mi deset minut," zamumlala jsem zpoza peřiny.

„Deset minut a ani o vteřinu víc."

A zmizel.

Já jsem vystřelila z postele a zamířila přímo do koupelny. Dopřála jsem si krátkou a pořádně ledovou sprchu, která mě dokonale probudila. Rychle jsem se oblékla, svázala vlasy do vysokého culíku a posadila se na kraj své postele.

Crowley se skutečně objevil přesně po deseti minutách.

V rukou držel dýku a já si uvědomila, jak moc hloupá chyba byla důvěřovat mu. Po ruce jsem neměla nic, čím bych se zvládla ubránit. Crowley si samozřejmě všiml toho, jak nejistě jsem se najednou cítila a jak zoufale mi kmitaly oči po pokoji v marné snaze najít cokoliv, co by se tvářilo jako zbraň a co by zároveň bylo na dosah ruky.

„Koukám, že jsem si opravdu vybral tu nejlepší," konstatoval znovu démon a dramaticky protočil oči.

Přivřela jsem oči do úzké štěrbiny a zprudka se postavila. „Je mi líto tvého neutuchajícího zklamaní, ale bohužel – vybral sis sám," procedila jsem skrz zuby a přitom ho nepřestávala propichovat pohledem.

On se však znovu jen usmál.

„Koukej, Jenny. V sázce je toho hodně jasný, snaž se to neposrat. Plán je strašně jednoduchý. Vidíš tuhle dýku?" Pozvedl jedno obočí a směrem ke mně natáhl nůž, který celou dobu držel v ruce. „Dalo celkem práci to sehnat, tak to nerozbij, ani neztrať. Je to jediná zbraň, kterou zvládneš zabít démona, jasný."

Přikývla jsem a opatrně natáhla ruku, aby si od něj starodávně vyhlížející nůž převzala. On však ucukl rukou. „Ne, ne. Ne tak rychle."

„Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Konec konců – měla jsem na to plné právo.

„Protože bys mě tím na místě propíchla?"

Pokrčila jsem rameny a uznale přikývla. Ne, že by mě tahle možnost napadla, ale snažila jsem se tak tvářit. Evidentně jsem se měla pořád co učit.

„Takže teď mě dobře poslouchej, ano? Až odtud odejdu, sundáš si ten pitomý náhrdelník, zahodíš ho někam pěkně daleko, počkáš až se objeví ta blonďatá děvka a vrazíš ji tohle hluboko do těla, jasný?"

Prudce jsem přikývla, až mi culík neposlušně poskočil stejným směrem, jakým se pohnula moje hlava.

„A pamatuj si – ani slovo o tom, kde jsi sebrala tuhle věc, jasný?" Volnou rukou důležitě poklepal na ostří dýky a já jen znovu přikývla.

„Otázky?"

Znovu jsem přikývla a on znovu protočil oči, jako už dnes několikrát. „Věděl jsem to. Můžeš mi laskavě říct, co ti je na tomhle tak stupidně jednoduchým plánu nejasný?"

„Jen jedna věc. Co z toho máš ty?"

Crowley se uchechtl. „Hele, myslel jsem, že jsi chytrá holka, asi jsem se spletl. Je to všechno strašně jednoduchý. Ty dostaneš svoji pomstu a já dostanu mrtvou Iren. Po tom všem bude v pekle neskutečný nepořádek a hádej kdo se snese z nebe jako čarovný zachránce, aby to dal všechno do pořádku?" Na chvilku se odmlčel a nakonec si ukazováčkem poklepal na hruď. „Já, jasný? Crowley ex machina."

„A to ale je kde?"

„Jaký ale, sakra?!" zeptal se netrpělivě, s hlasem o stupeň vyšším, než by bylo vhodné.

„Jsi démon. Někde musí být nějaký problém. Nějaký zádrhel."

„Jo, jedině v tom, že je dost pravděpodobný, že tě Iren zabije."

Mezi námi zavládlo ticho. Podíval se mi do očí, a já se mu ten pohled snažila oplatit. Chtěla jsem, aby mě viděl silnou a odhodlanou.

Jenže já ten pohled nevydržela. Ne potom, co jeho oči změnily barvu na krvavě červenou a mu se po tváři roztáhl zlověstný úsměv. Zakmitala jsem očima ze strany na stranu a poté se koukla na špičky svých nohou.

„Už jsme skončili?"

„Ano."

„Všechno jasný?"

„Ano."

Neviděla jsem, jak zmizel. Slyšela jsem tupou ránu, jak na zem dopadl nůž.

---

Nebyla jsem připravená zemřít.

Ta myšlenka mě zčistajasna ochromila, když jsem pod koberec kreslila ďáblovu past.

Dokončila jsem tah.

Sedla jsem si na zem.

Rukama jsem si objala kolena a sklopila hlavou.

Po tváři mi stekly první slzy.

A než jsem si stihla uvědomit cokoliv dalšího, brečela jsem jako malá holka.

---

Z batohu, kde byly ukryty všechny moje věci jsem vytáhla drobný deníček. Desky byly polepené spoustou nálepek, které už stejně nebyly pořádně k přečtení. Položila jsem si jej na stehna a otevřela jej.

Deník jsem si začala psát někdy v době, kdy zemřel děda.

Podle toho taky vypadaly první zápisky.

Byly plné hněvu, stránky byly rozpité od slz a většina z toho nedávala pořádně žádný smysl.

Listovat tím deníkem bylo jako listovou mnou samou.

Byl prokládaný fotkami, vzpomínkami, na které bych nejraději zapomněla a vzpomínkami, u kterých jsem naopak měla strach, že by je snad někdy zapomněla.

Tuhle jsem si stěžovala na rozbité koleny, tuhle na špatnou známku ze školy.

Tady mi zase nedopadlo rande a tady jsem se pohádala se sestrou.

V deníku jsem taky měla založenou jedinou fotku mojí rodiny, kterou jsem měla. Máma na ní byla se širokým úsměvem, táta ji objímal kolem ramen a obličej se skláněl k mojí maličkosti, která spokojeně spala v matčině náručí. Před nimi stála moje sestra s tím nejširším úsměvem na tváři, jakého je dítě schopné.

Všichni byli šťastní.

Všichni včetně mne.

Probírala jsem se i dalšími fotkami – tuhle byla fotka z pohřbu v rodičů, a já si skutečně všimla Bobbyho postavy, stojící kdesi vzadu. Tady byla fotka z mého školního dne a tady sfoukávám svíčky z narozeninového dortu. Na další fotce stojím v těsném objetí s Angelou, a na té další ji na hlavu nasazuji oslí uši. Tady je pro změnu fotka ze dne, kdy Angela skončila střední školu, a já stojím mezi ní a babičkou. Až teď jsem si všimla věcí, které jsem dřív ignorovala – její unavený výraz, toho jak byla napřímená a výrazu v jejích očí. Tolik něhy a tolik lásky bylo skryto za nikdy nemizející oponou strachu.

Po tom, co jsem odešla z domu jsem si už deník nepsala.

Přesto jsem ho tahala všude sebou a schovávala do něj vzpomínky, které jsem si chtěla zapamatovat.

Byla v něm vložena letenka do New Yorku, stejně jako moje první smlouva nájemníka. Byly tu další fotky – mých kamarádů, osudových mužů, zbytečných selfie a spoustu dalších.

Ať tak jako tak, tu nejsilnější vzpomínku jsem tam schovanou neměla. Nosila jsem ji zastrčenou kdesi hluboko ve své paměti, snažila se ji schovat před světem a vlastně i sama před sebou.

Sam.

Jedno slovo, jedno jméno, jeden muž.

Vysoký, že jsem musela zaklánět hlavu, když jsem s ním chtěla mluvit.

Milý, že se usmíval, i když jsem mu přivřela nohu do dveří.

Odhodlaný, i když jsem mu několikrát podkopla nohy.

Jeho úsměv, jeho pohled. Jeho polibky, pevné objetí.

Všeho bylo zoufale málo.

Cítila jsem, jak mě v očích znovu štípou slzy. Tentokrát jsem si ale už pláč nechtěla dovolit. Malátně jsem se zvedla a zamířila do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a v zrcadle zkontrolovala svůj obraz.

V očích jsem měla unavený výraz, pod očima velké kruhy. Pokusila jsem se vytáhnout koutky do úsměvu, ale nic to nezměnilo. Vypadala jsem jako parodie na člověka.

Upravila jsem si alespoň vlasy, všechny zbytečné pramínky pevně přisponkovala, aby se mi během boje, který mě jistě čekal, nepohnuly z místa.

Když jsem vyšla z koupelny, zkontrolovala jsem pokoj. Zatáhla závěsy, a ještě předtím zkontrolovala, kolik aut se nachází na parkovišti před motelem. Nakonec jsem zamkla dveře do pokoje a posadila se na postel.

Nádech, výdech.

Schovala jsem deník zpátky do batohu a místo něj z něj vytáhla nový telefon, který jsem si koupila před dvěma dny na nádraží v Ohiu. Snad podruhé za tu dlouhou dobu jsem ho skutečně zapnula.

Neměla jsem žádné nepřijaté hovory, neměla jsem žádné nové zprávy. Pochopitelně. Tohle číslo nikdo neměl.

Chvilku jsem na telefon beze slova hleděla a přemýšlela, jaké jsou ty nejlepší slova na rozloučenou. A jestli je vhodné psát SMS na rozloučenou.

Nakonec jsem ten nápad zamítla a telefon hodila zpátky do batohu.

Postavila jsem se doprostřed pokoje.

Nádech. Výdech.

Nádech. Výdech.

Nádech. Výdech.

Vůbec poprvé ve svém životě jsem si sundala kouzelný amulet od babičky a hodila ho na zem.

V ruce jsem pevně sevřela rukojeť nože, který jsem dostala od Crowleyiho.

V těle mi pumpoval adrenalin, aniž bych si to ve skutečnosti uvědomila. Všechny svaly v těle jsem měla napnuté a všechny smysly výjimečně zostřené.

Čekala jsem jen na ni.

Jen a jen na ni.

Moje poslední dny jsou ve znamení jednoho velkého nic nedělání. Až se za sebe stydím. V podstatě buď spím, nebo jsem na brigádě a usilovně se vyhýbám učení, které na mě čeká a provokativně na mě mává ze stolu. Snažím se tvářit, že něco dělám a usilovně datluji do počítače a koukám na jednotlivé epizody Supernaturalu, které jsem už stejně viděla třikrát. Aneb - Charrlie a zkouškové. Achich ouvej.

A zas a znovu - budu se opakovat - děkuji za komentáře, děkuji za hvězdičky, děkuji za přečtení. Moc to pro mě znamená, a já jsem už trapná tím, jak se pořád opakuji.

A mimochodem - ten gif nahoře - že je božský? ňach, ňach.