„Tak se na to podíváme." 

Iren se zhluboka nadechla a po tváři ji přeběhl úsměv. Dean mě chytl za rameno a jedním prudkým pohybem mě stáhl za sebe. Natáhl před sebe nabitou zbraň, zatímco já z kapsy vytáhla placatku se svěcenou vodou. Za svými zády jsem slyšela hlasitý smích od Crowleyiho.

„Máme tu jednoho Winchestera." Blonďatá démonka luskla prsty a Dean odletěl stranou, přičemž mu z ruky vyletěla zbraň. „Jednu Johnsonovou." S úsměv se podívala na mě a opět luskla prsty. Ucítila jsem, jak se mi podlomila noha. Bylo to, jako kdyby mi vypověděla službu a já se s hlasitým a bolestivým výkřikem zhroutila na zem. Noha mě nepřestávala bolet a já zjistila, že s ní nemůžu ani pohnout. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, co mi démonka udělala – jedním lusknutím mi zlomila holení kost. „A jednoho démona." Znovu luskla prsty, a tentokrát se ni nestalo. Crowley zmučeně zvedl ruce, které měl spoutané a Iren nad tím jen protočila očima. Pak mi najednou zmizela z očí a z ničeho nic se objevila za Crowleyim. Sundala mu pouta a on si z hrudi vytáhl kulku s ďáblovou pastí. „Přeji pěknou zábavu," dodal ještě, než nám zmizel z očí.

Dean se ztěžka zvedal ze země, evidentně omámený nepěkným pádem, který mu Iren způsobila.

A já? Já jen zoufale ležela na zemi, a polykala hořké slzy bolesti, které mi působila zlomenina.

„Poslyš děvko. Tady nejsme v Anglii, abych se ti klaněl jako nějaké královně." Ozval se Dean. Pohledem jsem přejela od něj k Iren, která se tvářila pobaveně. „Deane, zlatíčko. Dlouho jsme se neviděli, viď?" Blondýna se usmála, mrkla a její zorničky se roztáhly, dokud nebyly celé oči černé jako noc.

„Děvko," odplivl si Dean.

„Ale to je milé." Iren si povzdychla a usmála se.

Využila jsem toho, že ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost. Z kapsy riflí jsme vytáhla mobil. Rychlým pohledem zkontrolovala, že Dean s Iren si stále vyměňují nadávky a nevěnují mi ani špetku pozornosti. Co nejrychleji jsem do telefonu vyťukala krátkou SMS, kterou jsem adresovala Samovi. Pak jsem vytočila jeho číslo a nechala telefon zvonit. Trvalo dlouho, než ho zvedl. Nevěnovala jsem pozornost tomu, co říká. Místo toho jsem telefon mrštila vší silou po Iren. Překvapivě se otočila mým směrem.

„To bylo co?" zeptala se nechápavě a já jen pokrčila rameny. „To byla... sebeobrana? Nic lepšího jsem neměla po ruce," vykoktala jsem po sobě po chvilce ticha. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že Sam telefon nepoložil. A že všechno slyší. A že mu dojde, jak moc v loji spolu s Deanem jsme.

„A ty si vážně myslíš, že mi ublížíš..." zadívala se na mobil, který se ji válel u noh a pokračovala: „... mobilem?" Ušklíbla se a zakroutila hlavou. „Malá a naivní, Jenny." Zakroutila hlavou a pomalu došla až ke mne. „Malá a naivní." Potichu se zasmála a sklonila se ke mně. „Já vím, že mi teď nikam neutečeš a vím, že se nemůžeš dočkat, až na tebe přijde řada. Ale musíš být potichu, když spolu mluví starší." Šeptala a celou dobu byla nepříjemně skloněná k mému obličeji. Pokusila jsem  vytáhnout placatku se svěcenou vodou, kterou jsem měla v zadní kapse od kalhot. Iren si však dobře všimla mého nepřirozeného pohybu ruky. Popadla mě za ni, a bolestivě mi ji zkroutila. Placatka mi vypadla z prstů a odlétla daleko ode mě. „Ale no tak – tohle už snad máme za sebou, no ne?" Zaskuhrala Iren.

„Myslíš?" Za ženinými zády stál Dean s další placatkou v ruce. Než se stihla otočit, polil ji zbytkem vody, která mu zbyla. Nebylo toho příliš, přesto to stačilo k tomu, aby se démonka přestala zajímat o mně.

Dean se nadechl, ale démonka ho zprudka udeřila do tváře. Evidentně překvapen tvrdostí a rázností úderu trvalo Deanovi nečekaně dlouho, než se zmohl na cokoliv dalšího. A mě náhle došlo, co je ta jediná správná věc, kterou můžu udělat.

„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus,..." Mluvila jsem rychle, přesto ale zřetelně a nahlas. Iren se znovu otočila směrem ke mně. A já pokračovala tak rychle, jak mi to jen jazyk dovoloval. Musela jsem dávat pozor, aby slova byla dostatečně zřetelná a hlasitě vyslovená. „... Omnis satanica potestas, omnis incursio infernatis adversarii..."

Irenina blonďatá schránka se zhlasita rozkašlala a mě neuniklo, že ji z úst vyšel i drobný obláček černého dýmu.

„... omnis legio, omnis congregatio et secta diabolica..."

„Tak a dost!" Zahřměla Iren rozezleně. „Mám toho tak akorát dost. Tohle hloupé nahánění už mě nebaví. Zabiju tě prostě teď a tady!"

„...Ergo draco maledicte et omnis legio diabolica ad juramus te..." pokračovala jsem, nedbale jejích slov. Už, už se nadechovala k tomu, že mě opravdu zabije, když v tom po ní skočil Dean. Zapíchl ji nůž do zad, vystřílel do ní snad celý zásobník, polil ji vodou z mé placatky. Snažil se mi poskytnout dostatek času k tomu, abych mohla dokončit celou formuli. Mluvila jsem tak rychle, jak to jen šlo a překvapivě sledovala, jak démonce skutečně dochází síly.

„Jen to protahuješ Jenny," zaskučela Iren směrem ke mne. Zbývalo mi už jen několik posledních slov, když Iren zmizela. Stejně rychle jako se objevila, byla i pryč.

Kousek od nás zastavilo auto, ze kterého vyskočili Sam s Bobbym. Dean ke mne přiskočil a já si unaveně lehla na zem. Noha mě bolela, bolelo mě i pokroucená ruka od Iren. Ze všeho nejvíc jsem však byla naštvaná a zklamaná z toho, že jsem to nezvládla. Že je zase pryč.

„Jenny?" Slyšela jsem Samův hlas. Slyšela jsem Deanovo vzteklé povídání o tom, jak se to všechno pokazilo. Neměla jsem sílu na to, abych cokoliv řekla. Prostě jsem jen ležela na studené zemi a tiše vzlykala.

„Jenny, vstávej." Sam si ke mne přisedl.

Zavrtěla jsem hlavou. Křečovitě jsem k sobě tiskla oční víčka, ale spousta slz si našla cestu přes tuhle bariéru ven. Klouzaly mi po tváři.

„Jenny?" zašeptal Sam ještě jednou. Jednou rukou mě pohladil po tváři a něžně mi oddělal vlasy, které se uvolnily z culíku a volně mi ležely na obličeji.

Pomalu jsem otevřela oči. On se nepatrně pousmál, a pomohl mi posadit se.

„Jsi v pořádku?"

„Asi mám zlomenou nohu."

Neptal se. Prostě mě zvedl a odnesl do auta. Položil mě na zadní sedačku. Na okamžik mi zmizel z očí. Když se vrátil, sedl si na místo řidiče, nastartoval a pomalu vycouval, aby se mohl otočit.

„Kam jedeme?"

„Do nemocnice. Dají tě do kupy."

Nechápavě jsem nakrčila nos a pokusila se protestovat. „A co jim mám říct? Že jsem spadla ze schodů?"

„Něco podobného. Udělala ti ještě něco?"

Neotočil se – pozornost věnovat řízení a já za to byla docela vděčná.

„Asi ne. Teda... nevím o ničem jiném."

„Dobře – pak... Dejme tomu, že..." Přežvykoval jednotlivá slova ve snaze vymyslet nějakou věrohodnou omluvu. „Prostě... jsi spadla ze schodů."

---

V nemocnici jsem strávila skoro celou noc. Prošla jsem sérii nejrůznějších vyšetření, které ale zřejmě neukázala nic šokujícího, a já dostala „jen" krásně bílou sádru, sadu berlí a sadu papírů, které jsem měla zanést ošetřujícímu lékaři. Dále mi bylo řečeno několik životně důležitých rad, jak fungovat se zlomenou nohou a za jak dlouho mi ji sundají. S přáním dobrého rána jsem nakonec byla propuštěna zpět na příjem, kde pospával Sam.

Když jsem se objevila ve dveřích, probral se. Přiskočil ke mně, a já se o něj vděčně opřela. Jeho rámě bylo o hodně příjemnější než berle, které jsem ani neměla nastavené na svoji velikost.

Mám pocit, že v cestu v autě zpět k Bobbymu jsem prospala. Do patra mě znovu vynesl Sam. S obtížemi jsem se převlékla do svého spacího úboru. Přetočila jsem se na stranu, zakryla se peřinou, ale nespalo se mi pohodlně. Musela jsem se znovu přetočit a ležet rovně na zádech. S povzdechem jsem otevřela oči a koukala na strop. Za oknem se už rozednívalo a já začala pochybovat o tom, že ještě usnu. A kdyby toho nebylo málo, ozvalo se tiché klepání na dveře.

„Dále," zahučela jsem podrážděně.

Ve dveřích nestál nikdo jiný než Sam. Váhavě vešel do pokoje a beze slova se posadil na kraj mojí postele.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se, když delší dobu nepromluvil.

„Jen se chci ujistit, že jsi v pořádku."

„Jsem," odpověděla jsem mu věcně. Přikývl a zase se postavil. Zůstal však stát a neměl se k odchodu. „Jsem jen unavená," dodala jsem proto a doufala, že ho to přiměje k odchodu. Byla jsem ale na omylu. Zůstal pořád na místě.

„Jenny, já... jsem rád, že to nevyšlo. Jsem rád, že jsi neuzavřela žádný obchod. Že... tvoje duše je pořád tvoje."

Lehce jsem pootočila hlavou tak, abych se dívala přímo na něj.

„Víš, Jenny... já... topím se ve svých pocitech k tobě. Mám tě rád, a nemůžu to popřít. Ale vím, že by to nemělo žádnou budoucnost. Jsem lovec. Budu lovit tak dlouho, dokud budu naživu. A ty jsi... tak strašně jiná, než já. Mám strach z toho, co by se stalo, kdybych se do tebe opravdu zamiloval." Odmlčel a podíval se na mě.

„Same, já... Nevím, co ti na to mám říct," řekla jsem po pravdě.

Přikývl.

„Neměl jsem to na tebe tak vyvalit, omlouvám se."

"Ale ne, to je v pořádku. Sama jsem zmatená. Mám strach ze stejných věcí jako ty. Jsem ráda, že jsi to řekl nahlas, že jsem to nemusela být já."

Pousmál se a znovu si přisedl na okraj mojí postele. Uchopil mě za ruku a něžně si propletl moje prsty s těmi svými. Chvilku si s mojí rukou beze slov hrál, pak ji zvedl a věnoval mi lehký polibek na klouby prstů. Ucítila jsem se, jak se mi po těle rozlilo cosi nespecifikovatelné – cítila jsem se ... spokojeně. Šťastně.

„Jenny, já vím, že to co teď řeknu, asi není ideální. Ale měl jsem dost času na přemýšlení a myslím, že to tak bude nejlepší. Jenny, prosím... Můžeme mít přátelé? Jen přátelé?"

Zvláštní důraz na slovo jen byl v jasném protikladu s tím, jak si jemně hrál s mými prsty. Možná i proto mi sklouzl pohled dolů na naše propletené ruce. On si toho pochopitelně všiml a pustil mě.

„Můžeme být kamarádi až od zítřka?" zeptala jsem se opatrně, s nepatrnou nadějí v hlase. „Nechci být dneska sama. Prosím," dodala jsem po chvíli.

Přikývl.

Než jsem se stihla nadechnout, ležel vedle mě v posteli. Lehce mě nazvedl, jakobych nevážila víc než jen ptačí peříčko. Schoval mě u sebe v náručí. Věnoval mi polibek do vlasů. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Cítila jsem se vedle něj správně.

V bezpečí.

Schovaná před světem.

Není divu, že jsem během chvíle usnula.

Opět a znovu - děkuji za všechny komentáře, děkuji za všechny hvězdičky, děkuji za všechny přečtení. Tohle je to, co mě nakopává v tom, napsat další kapitolu.

Nahoře v obrázku si tentokrát můžete představit Iren. No řekněte - ten šibalský úsměv - není to prostě dokonalá Iren? :))