„Máš všechno?" zeptal se mě Sam, který už seděl v autě.

Přikývla jsem a sedla si na sedadlo spolujezdce. Podle všeho nás čekala dlouhá cesta přes celé státy. Abychom to všechno stihli, čekal nás dlouhý let přes celé státy. Proto jsme sebou měli jen jedno společné zavazadlo, ve kterém bylo oblečení na týden a spoustu malých dárek pro Samovu mámu, bratra Deana a Carmen. Ať už byl Carmen kdokoliv.

Nechtěla jsem letět letadlem.

Když jsem, jen tak mimochodem, prohodila, že bychom si mohli udělat pěkný výlet a do Kansasu přijet autem, Sam se nahlas rozesmál. Pohladil mě po vlasech a znovu se zasmál. Pak jen zakroutil hlavou a stále se chechtající přihodil do tašky ještě jedno tričko.

---

Při vzletu jsem se necítila dobře.

Jednou rukou jsem křečovitě držela opěradlo svého sedadla, zatímco druhou jsem drtila Samovu ruku. Neprohodil sice ani jedno slovo, ale nešlo nevidět, jak se tváří. Evidentně jsem měla buď moc dlouhé nehty, nebo moc pevný stisk. Nebo oboje.

---

Měla jsem čas přemýšlet.

Ne jen během letu, ale i během celého dne.

Během balení na cestu jsem měla dostatek času, abych si prošla byt. Z fotek jsem pochopila větší část příběhu. A ten zbytek jsem si domyslela sama.

Zmateně jsem si brala do rukou rámečky, a přitom všem jsem se tvářila, že uklízím. Když jsem si nebyla jistá, prostě jsem vzala fotku do ruky a došla s ní za Samem. Romanticky jsem si povzdechla, a zašeptala: „Pamatuješ si na tohle?" On jen přikývl a dovyprávěl mi příběh, který se k fotografii vázal.

Jenže když jsem to udělala už po několikáté, dostala jsem nadáno, že místo uklízení bych mu mohla pomoct balit, nebo nám uletí letadlo.

Stále jsem nechápala ani polovinu z toho, co se dělo.

Ale měla jsem teorii.

Měla jsem teorii o tom, že jsem se, nějakým záhadným způsobem, ocitla v nějakém alternativním vesmíru. V alternativním vesmíru, kde zřejmě neexistovalo nic, jako byl lov. Nic, co by se ani zdaleka podobalo duchům, upírům, vlkodlakům a další podobné havěti. V nějakém alternativním světě, kde jsem skončila se Samem. Se Samem Winchesterem, ze kterého se stal úspěšný právník. Jehož otec umřel na infarkt. Jehož matka vůbec neuhořela, ale žije si spokojeným životem v Lawrence. Jehož bratr je... No, dobře – to jsem tak úplně nevěděla.

V momentě, kdy se mi tohle sepnulo, došlo mi, co to znamená pro mne. Zmateně jsem cosi zamumlala a s mobilem v kapse vyběhla před dům. Zoufale jsem si projížděla svůj telefonní seznam.

Pokud žije Samova matka... Co Angela? Moje máma? Můj táta? Babička? Děda?

Vytočila jsem Angelino číslo a nechala telefon zvonit.

„Jennifer?"

Zalapala jsem po dechu.

„Jennifer?"

„Angie?" šeptla jsem potichu. Měla jsem roztřesený hlas. Bála jsem se promluvit. Měla jsem strach, že pokud řeknu ještě slovu, rozbrečím se. Měla jsem strach, že pokud promluvím víc nahlas, probudím se z tohohle zvláštního snu.

„Jennifer? Co se děje? Nemám zrovna moc času."

„Nic, Angie. Já jen... ráda tě slyším."

„Ty jsi opilá?"

„Ne. Jen... tě opravdu ráda slyším. Mám tě ráda, Angie."

„Ty jsi měla nějaké prášky? Trávu?"

Zavrtěla jsem hlavu. „Jak se má máma s tátou?"

„Víš co, Jenny, já na to teď opravdu nemám čas. Mám spoustu práce, která se sama neudělá. Absolutně nechápu, co ti přeskočilo v hlavě, ale absolutně nemám čas to teď řešit. A i kdybych měla čas to řešit,..." V telefonu se ozvala delší pauza. Slyšela jsem, jak se Angela zhluboka nadechla předtím, než znovu promluvila. „Víš co Jenny, běž si lehnout. Zavolám ti zítra."

„Stejně tě mám ráda Angelo. Chci abys to věděla. Vždycky jsem tě měla ráda, vždycky tě budu mít ráda."

„No, dobře. Taky tě mám ráda Jenny. Ahoj."

Když mi Angela položila telefonem, zůstala jsem chvilku jen tak sedět. Před domem, na patníku. Ve značkových teplákách, s vlasy neučesanými a neupravenými. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Ani nevím, kdy přesně jsem se rozbrečela, a kdy přesně jsem se začala smát. Pořádně ani nevím, kdy jsem telefonovala rodičům. Co všechno jsem jim řekla. A nepamatuji si ani to, jak jsem se dostala zpátky do bytu.

Ale v ten moment jsem věděla jedno – ať už se stalo cokoliv, jsem ráda, že se to stalo. Tenhle svět byl mnohem lepší než realita.

---

V Kansasu jsme si půjčili auto a do Lawrence dojeli s ním. Bylo už dost pozdě, přesto se Sam rozhodl, že noc strávíme v domě jeho matky.

Cítila jsem se nervózně. Měla jsem strach se setkání s Mary, stejně jako jsem měla strach se setkání s Deanem. Ani od jednoho jsem nevěděla, co čekat.

Mary mě však příjemně překvapila. Přivítala nás sice v noční košili, ale ve své podstatě to byl ten nejmilejší člověk, jakého jsem poznala. Brzy se omluvila a nechala nás o samotě. Já byla také unavená, a tak jsem byla ráda, když jsem si mohla po dlouhém letu a ještě delším dnu lehnout. Schoulila jsem se u Sama v náručí a během pár okamžiků usnula tvrdým spánkem.

---

Bolelo mě celé tělo.

Nemohla jsem se pohnout.

Když jsem v sobě našla dostatek síly, abych otevřela oči, byla jsem v šoku. Podle všeho, jsem byla... někde... ve tmě. Spoutaná a uvázaná. A... ach bože, jak mě bolela hlava! A jak jsem byla unavená. Jen mrknutí oka představovalo nesmírnou bolest a námahu. Neměla bych mrkat. Měla bych ty oči zase zavřít a znovu usnout.

Jenže to bych nemohla slyšet ten příšerný křik.

Ženský, hlasitý. Vystrašený.

Byl to snad můj křik?

Pochlap se, Jenny! Křičela jsem sama na sebe.

Otevřít oči – šlo to. Pomalu, ztěžka.

Rozhlédnout se kolem sebe. Pomalu, ztěžka.

A pak jsem ji uviděla – mladou, vystrašenou ženu. Byla jen kousek ode mne. Svázaná, stejně jako já. Ale byla tak... slabá. Vyhublá. Ztrácela se před očima, doslova. A já ji nemohla nijak pomoct.

Pokusila jsem se promluvit, ale nevyšla ze mě ani hláska.

Pokusila jsem se vykroutit se svých pout, ale nešlo to.

A pak se objevil on.

A poslední co jsem viděla, byly zářivě modré oči.

---

S trhnutím jsem se probrala. Zprudka jsem se posadila a nahlas vydechla.

Sam se probudil spolu se mnou. Zmateně se narovnal a podíval se na mne. Lehce natočil hlavu na stranu, oči příliš ospalé na to, aby je měl otevřené naplno.

„Co se stalo?"

„Nevím," zahuhlala jsem po pravdě.

„Asi noční můra," zahuhlal mi v odpověď, přičemž si lehl zpátky. Jednou mě rukou stáhl k sobě do objetí.

„Asi."

---

Když jsem se ráno probudila, měla jsem ten sen pořád v hlavě.

Měla jsem pořád v hlavě ty oči.

Tak modré. Tak zářivé.

Už jsem je někdy viděla.

Kdybych si jen mohla vzpomenout kdy.

Ani nevím, jak utekl celý den. Najednou tu byl podvečer a s ním i očekávaná večeře v relativně luxusní restauraci v centru města. Oblékla jsem na sebe krátké, tmavě zelené šaty, které mi podle Samových slov, ladily k očím.

Až v restauraci jsme se setkali i s Deanem.

Byl to jiný Dean, samozřejmě.

Po jeho boku stála žena, která se představila jako Carmen (ach! Carmen, samozřejmě) a s omluvným výrazem prohodila cosi o tom, že bude muset odejít trochu dřív a jestli se postaráme o Deana.

Sam nad tím protočil oči, mezi zuby procedil něco o tom, že aspoň na matčiny narozeniny by se mohl ovládat.

A já jen nechápavě seděla a sledovala.

Brzy mi došlo, v čem je Dean tak jiný. Už když přišel, byl mírně opilý. Nic, čeho by si člověk všiml na první pohled. Jenže ještě před tím, než byla snězená večeře, zmizelo v něm víc alkoholu, než v nás všech dohromady.

Když přišel čas na dárky, měla jsem pocit, že Carmen by nejradši byla na jiné planetě, než u tohohle stolu spolu se svým opilým přítelem. Sam se tvářil podobně, jen na rozdíl od ní, byl prostě jen naštvaný. A paní Winchesterová? Ta měla v očích... něco, co jsem nedokázala dost dobře rozluštit. Něco mezi smutkem, zklamáním, rozhořčením?

„Mami, ještě něco ti chci říct," promluvil Sam po slavnostním přípitku.

Dean protočil očima.

„Mami, já a Jenny," lehce se pousmál. Chytil mě za ruku, a jemně ji stiskl. „Budeme se brát."

Mary se nahlas rozesmála, Carmen tiše vypískla a Dean se zatvářil překvapivě.

„Panebože, Same! Mám... takovou radost!"

„No jasně, mami. Jako by to někdy bylo jinak. Sam, to je naše jednička."

„Deane, teď asi není vhodný okamžik," zamumlala nesměle Carmen. Opatrně mi položila ruku na rameno, ale Dean ji jedním rychlým pohledem smetl. „Jasně, protože vhodný okamžik není nikdy," zavrčel ještě, než se malátně zvedl. Carmen ho samozřejmě následovala. „Všechno nejlepší, mami!" Zahučel Dean ještě, už na půl cesty od stolu. Carmen cosi zakoktala v omluvu a odešla za ním.

U stolu zavládlo ticho, které po chvíli promluvila Mary. „Nenechme si zkazit večer. Same, Jenny – radši mi řekněte... Na kdy plánujete svatbu?"

---

Večer jsem neusínala tak klidně, jako včera. Byla jsem lehce přiopilá – z vína, které mi stouplo do hlavy, ale i z toho zvláštního pocitu, který mě naplňoval, když jsem trávila čas se Samem a s Mary. Jenže na druhou stranu tu byl zážitek s opilým Deanem a opatrnou Carmen. A pak tu byla ta věc se snem.

Trvalo mi dlouho, než jsem usla.

A znovu to nebyl klidný spánek.

Pronásledovaly mě všude.

Ty modré oči.

---

Když jsem se probudila, byla ještě noc. Já byla utahaná, úplně stejně jako když jsem večer usínala. Byla jsem vystrašená a nemohla jsem se zbavit pocitu, že všechno je špatně. Ta dívka z nočních snů... ten křik, ta hrůza,... ty oči.

Opatrně jsem vylezla z postele a hodila na sebe mikinu a odebrala se do velkého obývacího pokoje, který byl o patro níž. Sebou jsem si vzala i mobil – zoufale jsem chtěla zjistit, co to všechno má znamenat.

Strávila jsem na internetu celou noc.

A najednou to všechno dávalo smysl.

„Jenny, co tu děláš?" Z úvah mě vytrhl Samův hlas. Trhla jsem sebou a zprudka se narovnala, v rukou stále držící mobil.

„Sammy, já..."

„Děje se něco?" zeptal se ospale.

„Ne, ne. Všechno jsem v pořádku. Jenom jsem nemohla spát, tak jsem šla sem. Zahrát si nějaké hry, a podobně." Zvesela jsem zamávala mobilem. On jen přikývl. Pak se pomalu otočil a rozešel se zpátky do pokoje. Já ale vyskočila z gauče a několika rychlými kroky jsem byla u něj. Pevně jsem ho objala a zabořila mu obličej do hrudě. Nechápavě mě pohladil na zádech.

„Fakt je všechno v pohodě?"

Přikývla jsem.

„Miluji tě," špitla jsem potichu. Postavila jsem se na špičky, lehce uchopila jeho obličej do svých dlaní a krátce jej políbila.

„Taky tě miluji," zamumlal.

„Já vím, Sammy. Já vím," pohladila jsem ho po tváři a sklouzla se zpátky na paty. „A vůbec, běž si ještě lehnout." Sam jen přikývl a poslušně se odešel zpátky do patra.

Já se odebrala do kuchyně.

Cítila jsem, jak mě v očích štípou slzy. Nebyla jsem si jistá, jestli to, co se chystám udělat je to správné. Ale pokud opravdu...

Ne, ne – na žádné pokud a ani na žádné ale, nebyl čas. Tohle všechno... Tohle všechno bylo sice krásné, ale nebyla to pravda. A já jsem nad tím zavírala oči, protože jsem se v tomhle světě cítila dobře.

A to bylo špatně.

V rukou jsem pevně svírala rukojeť toho největšího nože, který jsemv kuchyni paní Winchesterové našla. A pak – jedním, bezkompromisním tahem,jsem si ho vrazila do hrudi.