Březen

Po tom co se stalo v Bobbyho sklepě, a potom co se stalo v mojí ložnici, jsem byla zmatená. Ztrácela jsem se sama v sobě a ztrácela jsem se v tom, co bych měla cítit k Samovi.

I proto jsem byla nesmírně ráda, když druh den Dean zavelel k tomu, že je čas na odjezd. Bobby sice cosi namítal. I Sam byl proti. Ale já chtěla odjet ještě ten den. V tomhle jsem byla tolik podobná Deanovi, až mě to děsilo.

Bylo mnohem lehčí se na plno opřít do lovu, než přemýšlet nad sebou samotnou.

Velmi rychle jsem si zvykla na svoji zadní sedačku. Na dlouhé cesty autem. Na tvrdé motelové postele. Na modřiny. Na bolavé svaly. Na kopání hrobů.

Všechno bylo přesně tak, jak to mělo být. Když jsem byla na lovu, nebyl čas přemýšlet o tom, co by mělo být. A o tom, co je.

---

Květen

Čas utíkal rychleji, než jsem stihla přemýšlet.

Od Bobbyho jsme odjeli téměř před dvěmi měsíci a od té doby jsme se k němu nevrátili. Nemluvili jsme o tom, co se stalo.

Nemluvili jsme o tom, že hrozba jménem Iren stále visí nad mojí maličkostí. Že se může objevit téměř kdekoliv, že mě může zabít každou minutu.

Já se naučila tenhle fakt ignorovat. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Už jsem ji neviděla na každém rohu. Už jsem se v noci nebudila s hrůzou a s hlasitým výkřikem. Byla jsem připravená. V kapse jsem neustále nosila placatku se svěcenou vodou. Latinský exorcismus jsem znala nazpaměť a byla jsem schopná ho odříkat rychle a přesně za každé situace.

Každé ráno jsem chodila běhat. Bylo to v době, kdy bratři ještě spali. Dean míval kocovinu a Sam dlouho do noci hypnotizoval obrazovku svého notebooku.

Nemluvili jsme ani o tom, co se stalo mezi mnou a Samem. Já o tom mluvit nechtěla. Nevěděla jsem, co to znamená. A to mě děsilo.

---

„Jenny, počkej!"

Venku se pomalu rozednívalo. Bylo chladno, proto jsem měla na sobě dlouhé legíny a mikinu s klokaní kapsou. V uších jsem měla sluchátka, přesto jsem ten výkřik slyšela.

Zpomalila jsem z tempa, a počkala až ke mne doběhne Sam. Měl na sobě to nejbližší, co se mohlo podobat oblečení na běhaní, přesto se však tvářil odhodlaně v tom, abych přijala jeho společnost.

„Vypadáš vtipně," zamumlala jsem rozmrzele.

„Za to ty vypadáš, jako kdybys ses chystala na olympiádu," odsekl mi stejným tónem. Pokrčila jsem rameny a znovu se rozběhla.

S pobaveným výrazem v očích jsem sledovala, jak se Sam přizpůsobuje mému tempu, které jsem však neustále zrychlovala. V uších jsem měla sluchátka, a proto se nepokusil navázat žádnou konverzaci. A já za to byla nesmírně vděčná.

Za co jsem ale nebyla vděčná byl fakt, že mému tempu stále stačil. Snažila jsem se neustále zrychlovat. Ale on byl pořád vedle mě. A nevypadal vůbec zadýchaně. Za to já jsem pomalu mlela z posledního. Rozhodla jsem se tedy svoji ranní rozcvičku poněkud zkrátit a zahnula o ulici dřív, než normálně. Chybělo už jen několik málo metrů, než se před námi objevil motel, kde jsme bydleli.

„To je všechno?" zeptal se mě s úsměvem na tváři Sam, když jsme zastavili nedaleko Deanova milovaného auta. S těží jsem popadala dech, ale snažila jsem se dýchat tak klidně, jak to jen šlo. Jen jsem přikývla a pustila se do protahování.

Sam však zůstal stát.

„Budou tě bolet svaly."

„Těžko," zasmál se potichu.

Protočila jsem očima nad jeho názorem a pokračovala v sérii cviků, na které jsem si zvykla. Když jsem měla konečně docvičeno, rozešla jsem se směrem do budovy. Sam mě však zastavil. Položil mi ruku na rameno a rychlým pohybem mě otočil směrem k sobě.

„Jenny, něco se s tebou děje. Já to vidím. Nemluvíš se mnou, nemluvíš s Deanem. Jsi odměřená, chladnokrevná. Když jsi na lovu, je to jediný čas, kdy tě vidím se usmívat. A když se ti podaří něco chytit a zničit... vypadáš, jako kdybys z toho měla radost."

Nechápavě jsem se podívala na něj. Pak jsem pohledem přejela jeho ruku, která pořád spočívala na mém rameni. A pak jsem odpověděla: „A to vadí? Asi jsem prostě dospěla. Asi jsem se prostě přestala schovávat."

„Jenny, proboha... samozřejmě že to vadí! S takovou z tebe za chvilku bude stroj na zabíjení. Cítíš ještě vůbec něco, nebo jsi se tak zatvrdila, že..." Větu ani nedořekl a nechal ji viset ve vzduchu. Když jsem neodpovídala, pokračoval. „Jenny, můžu za to já?"

Znovu jsem neodpověděla.

Nechala jsem tu otázku viset mezi námi.

Dívala jsem se mu do tváře, sledovala jsem, jak mu postupně tvrdnout rysy. Věděla jsem, že to není jeho vina, stejně jako jsem věděla, že když neodpovím, stáhne se zase zpátky. Už se na to nebude nikdy ptát.

Věděla jsem, že když tu otázku nechám viset mezi námi zlomím mu srdce.

A svým způsobem i sobě.

Přesto jsem to udělala.

Jeho ruka pomalu sjela z mého ramene.

Beze slova jsem se otočila a zamířila do motelového pokoje, který jsme měli pronajatý. Potřebovala jsem sprchu.

---

Večer jsem šla ven.

Oblékla jsem si to nejlepší, co jsem měla sebou – a sice černé rifle, které mě obepínaly na těch správných místech a volnější halenku, která byla z relativně průsvitného materiálu. Vlasy jsem si svázala do vysokého copu, a na rty nanesla o odstín (nebo dva) tmavší rtěnku, než by se hodilo. Přesto všechno jsem přehodila obyčejnou koženou bundu, kterou jsem si zamilovala a v poslední době nosila téměř všude.

Sam zvedl pohled, když jsem vylezla z koupelny a projel mě zkoumavým výrazem. Nic však neřekl. Dean si v té době chystal jídlo, a když mě spatřil, obdivně hvízdl. „Vyrážíš na lov?" Lehce se pousmál a zakousl se do sendviče. Přikývla jsem. „Dneska večer mě nečekejte." S těmi slovy jsem pak vyšla z našeho drobného apartmá.

Věděla jsem, že jediný způsob, jak dostat Sama z hlavy je dostat do ní někoho jiného.

A proto jsem teď seděla na baru, v ruce držela již druhou skleničku proklatě dobré whiskey a zkoumavým pohledem zkoumala pánské osazenstvo, které dnes dorazilo. A oni, stejně zkoumavým pohledem, koukali na mě.

Trvalo ještě jednu skleničku, než mě jeden z nich, představil se jako Peter, vyzval k tanci. Neodmítla jsem ho. Tančili jsme, společně vypili další skleničku, a pak ještě chvíli tančili. Nakonec jsme se usadili v jednom z boxů, kde mě laškovně hladil po stehně. Potřeboval ale ještě jednu skleničku, než mne políbil a opatrně se zeptal, za bych nechtěla jít k němu.

Samozřejmě, že jsem chtěla.

Zaplatila jsem svoji část účtu a omluvila se, že ještě musím na toaletu.

A právě tam jsem ho uviděla.

Podivného muže středního věku s tetováním na celém těle. Jenže nejzvláštnějším na něm byly jeho oči. Zářily jasně modrou barvu. Několikrát jsem mrkla, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Nezdálo.

„Co jsi zač?" Obořila jsem se na něj. Z kabelky jsem vytáhla svoji základní výbavu. Rychlý šplouchanec svěcené vody a krátký dotyk se stříbrem. Jenže muž na nic nereagoval. Místo toho ke mne natáhl ruku a dotkl se mě uprostřed čela.

A nic víc jsem si nepamatovala.

---

„Deane, já vím, že říkala, že ji do rána nemáme čekat, ale už je večer," zamumlal Sam nervózně od notebooku. Stejně jako celý den na něm zoufale hledal informace, které by mu k něčemu byly. Malý náznak naděje, že existuje další možnost, jak se dostat k Iren, dřív než ona se dostane k Jenny.

„Sammy, klid a mír. Prostě ji zavolej."

Sam tedy poslechl bratrovu radu a vytočil dívčino číslo. Jenže telefon jen zvonil.

„Nebere to."

„Zkus to ještě jednou."

A tak ji volal ještě jednou. A pak ještě jednou. A do třetice všeho nejlepšího.

„Pořád nic."

---

„Agent Smith," představil se Sam a před mužovým obličej rychle mávnut falešným odznakem. Barman neměl čas si přečíst ani jméno, natožpak aby zjistil, že průkaz není opravdový. Na druhou stranu neměl nejmenší důvod k tomu, abych podezíral vysokého muže před sebou, že opravdu není federální agent.

„Co se děje?"

„Neviděl jste tu včera tuhle dívku?" Sam mu zamával Jenninou fotkou před obličejem. Byl to již třetí bar v tomto městě, který navštívil, ale zdá se, že Jenny nikde nebyla. Doufal, že Dean bude mít s výzkumem větší štěstí.

„Ale jo, myslím, že tu včera byla." Samovi svitla naděje. Znatelně cítil, jak mu srdce vynechalo jeden úder, když zjistilo, že by se mohlo dopátrat k tomu, kde je Jenny.

„A nevíte náhodou, kdy večer odcházela? A s kým?"

Barman však zavrtěl hlavou.

„Heleďte, já tady nejsem od toho, abych špehoval každou holku, která si chce vrznout." Barman se na okamžik zarazil. Věděl, že mu ulítl jazyk, a že slova, která použil rozhodně nejsou vhodná k rozmluvě s federály. Sam přesto však jen klidně přikývl a podal mu vizitku s číslem. „Kdybyste si na něco vzpomněl, zavolejte mi."

---

Večer se do baru vypravil Dean.

Přece jen – tyhle terénní výzkumy, jak to rád sám nazýval, mu šly poněkud lépe než jeho mladšímu bratrovi. Večer mu ubíhal rychle, a nebýt toho, že před každým chlápkem zoufale mával fotkou Jenny, skvěle by se bavil. Už, už se chystal odejít s blondýnkou jménem Maddie, nebo tak nějak, když byl přece jen úspěšný.

Muž tvrdil, že tu Jenny včera viděl, a že se s ní skvěle bavil. Mluvil však poněkud rozmrzle a Dean rychle pochopil, že s ním Jenny večer neodešla. Když se zeptal na důvod proč, chlapík jen pokrčil rameny.

„Asi mi zdrhla okýnkem na hajzlech. Šla si upravit tu příšernou rtěnku co měla na rtech, ale už se nevrátila." Muž se na chvilku odmlčel, ve snaze vzpomenout si na nějaký další detail. Místo toho však jen řekl: „Vole, to byla kočka. Kurva, té byla včera škoda."

Dean poslal Samovi rychlou SMS zprávu: Jenny tu vcera byla. S nikym neodesla. Pokud se nesplachla na ministerstvo kouzel, tak se ji neco prihodila na toaletach.

Když zprávu odeslal vrátil se zpátky k blonďaté Maddie. Cítil se sice poněkud provinile, ale zároveň věděl, že teď nebude Jenny ani Samovi k ničemu. Až přijde jeho čas, Sam se mu ozve.

Přesto mu rychle poslal další zprávu: Ja jdu delat Maddie. Kdyby neco, tak nic.

---

Samovi netrvalo příliš dlouho získat bezpečností záběry ze včerejší noci. Horší bylo soustředit se na ně. Bylo zvláštní sledoval Jenny jak se nakrucuje před cizím chlapem. Cítil se podvedený, i když věděl, že mezi ním a Jenny nikdy k ničemu nedošlo. Teda až na ten polibek. A na jednu společnou noc.

Nikdy si neslíbili vzájemnou věrnost až za hrob.

Nikdy si neřekli, že to co mezi nimi je opravdový vztah.

Nikdy si neřekli,...

Sakra, Same! Soustřeď se!

A pak ho uviděl.

Toho podivně potetovaného muže, který tam celou dobu byl. Schovával se v rohu, tvářil se, jako kdyby byl neviditelný. A když Jenny odešla na toaletu, okamžitě odešel za ní.

Sam nevěděl, kdo nebo co to je.

Přesto s naprostou jistotou věděl, že to je on, kdo má teď Jenny. Jeho Jenny.

Já vím, já vím. Vím, že jsem slíbila, že v příští kapitole se to všechno vysvětlí. Hups. Ne, že by mi to úplně vyšlo.

Já vím, já vím - dvě kapitoly za den? Určitě se ptáte, co to má jako znamenat. Co to jako je, a jestli to tak bude častěji. Nebude. Jenom se ted "učím" - což v překladu znamená, že dělám všechno jiného než ono učení. 

Jinak - mílovými kroky se blížíme k tisícovce přečtení. Což je... WAU. Jako malé poděkování mám připravenou krátkou povídku, která vznikla zcela neplánovaně. Je podobného ražení jako Rodinná kletba, takže do děje absolutně nezasahuje. 

A nezapomente si pustit video! :)) A nenechte se zmást, že vám to nesedí k ději či co. V hlavní roli Sophia Bush aka Erin Lindsay aka Jenny Johnson.