Byla jsem sama.

Ostatně - být sama bylo to, co jsem vždy chtěla. Po čem jsem toužila ze všeho nejvíc.

Byl to důvod, proč jsem utekla z domu.

Byl to důvod, proč jsem nechala svoji rodinu na holičkách.

... A byl to i důvod, proč byla moje sestra mrtvá.

Iren se usmívala. Byl to křečovitý úsměv, byl to nesmírně falešný úsměv - ale pořád to byl úsměv.

"Ale no tak. Tohle jsme už zažily. Teď se naštveš, pokusíš se něco udělat, ale strašně se ti to nepovede. Pak tě zachrání jeden z Winchesterů a společně všichni odjedete do zapadajícího slunce." Iren zívla, ale nespouštěla ze mne pohled. "Ale počkej - Winchestery teď mám ve své moci já, takže to dneska asi přece jen bude vypadat jinak."

Na okamžik se odmlčela. Úsměv se ji roztáhl ještě víc doširoka.

"Dneska tě konečně zabiju."

Krátce se zasmála tlumeným hrdelním smíchem, při kterém mi naskakovala husí kůže.

Naštěstí mi však její proslov poskytl trochu času. V zadní kapse od riflí jsem měla zastrčenou drobnou ampulku ze svěcenou vodou. Nebylo to nic ohromujicího, ale mohlo by to stačit k tomu, abych se dostala k revolveru, který ležel někde mezi Samem s Deanem a Iren. Že z něj mám vystřelit bych pochopila i bez všemožných posunků Sama s Bobbym. Dean zůstal po nárazu od Iren bezvládně ležet nedaleko od svého bratra. Nahánělo mi to hrůzu, ne že ne. Ale momentálně jsem měla na řešení spoustu dalších věcí...

"Tak to pojďme ukončit," zašveholila Iren. Natáhla ruku směrem ke mne, a to byl moment, na který jsem čekala. Hodila jsem po ní onou drobnou ampulkou. Rozbila se ji o tělo a ta trocha svěcené vody začala Iren bublat po těle.

Rychle jsem se prosmýkla kolem démonky, která byla mým útokem zaskočená. Zezadu jsem do ní strčila celou svoji váhou a ona klopýtla směrem ke zdi, kde jsem ještě před pár sekundami stála já.

"Ty malá, proklatá svině!" zavrčela Iren nenávistně.

Já se snažila dostat k revolveru. Trvalo to sotva mrknutí oka, ale pro mne to bylo jako celou věčnost. Jeden krok, druhý krok. Natáhnout ruku, zkontrolovat kohoutek. Otočit se, zamířit a vystřelit.

Síla výstřelu mě na okamžik ochromila. Když jsem znovu otevřela oči, zjistila jsem, že to všechno bylo k ničemu. Iren pořád stála přede mnou. Pořád se usmívala.

Nechápavě jsem stočila pohled k Samovi. V ten moment jsem si uvědomila, že démončino kouzlo bylo zlomeno. Sam stál na nohou a během sekundy byl u mne. Krátce, ale pevně mě sevřel v náručí.

Dovolila jsem si se na okamžik ztratit se. O to tvrdší pak byl návrat do reality. 

Jeden krátký rozkaz: "Jenny - Dean!"

Rychle jsem přikývla a během pár momentů byla u Samova staršího bratra. Jedním rychlým pohledem jsem zkontrolovala i Bobbyho, který se se pomalu a neobratně stavěl na vlastní nohy.

Já jsem přiklekla k Deanovi a snažila se vzpomenout na cokoliv, co by mi mohlo v této situaci pomoci. Co mám vlastně dělat v této situaci? Co je to správné? Zkontrolovat puls? Volat záchranku? Jak ošetřit zlomeninu? Jak se dělá první pomoc?

Měla jsem v hlavě zmatek.

Jenže naštěstí Dean moji pomoc nepotřeboval. V momentně, kdy jsem byla u něj se mu z úst vydrala tichá nadávka. S viditelnou námahou se posadil. 

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně. Dean žalostně zaskučel, ale rázně přikývl. "Malá rána do hlavy snad ještě nikdy nikoho nezabila. Na tváři mu zahrál krátký úsměv a já mu jej s vděčností oplatila. 

Pomohla jsem mu na nohy, ale bylo to zrovna v momentě, kdy se sklepem roznesl naštvaný a ublížený ženský výkřik. Rychle jsem se otočila, ale to poslední co jsem z Iren spatřila, byl černý dým, který unikal z ženských úst. Pak se ženské tělo bezvládně zhroutilo na zem.

"Sakra!"

---

Když bylo po všem a situace se uklidnila tak, jak to jen bylo možné, sešli jsme se u Bobbyho v kuchyni. Před námi leželo narychlo uvařené jídlo, ale nikdo neměl doopravdy hlad. Naopak velmi rychle mizelo pivo, které jsme měli všichni před sebou.

"Já to nechápu," prolomila jsem ticho, které v místnosti panovala až moc dlouho. "Co to mělo znamenat? Co to je za zbraň, když ji to zastavilo?"

Byl to Bobby, kdo promluvil. "Promiň Jenny. Ten plán se strašně pokazil." 

"Jo. To mi tak nějak došlo," odfkrla jsem si možná až moc pohrdavě. "Ale to už je teď jedno. Teď chci odpovědi."

Bobby jen přikývl a slova se ujal Sam. 

"Náboj má na sobě vyrytou ďáblovu past. Když jsi ji střelila, bylo to, jakoby do ní vstoupila." Přikývla jsem na znamení toho, že chápu. "Bohužel, netrefila jsi moc dobře. Iren si ten náboj rychle vytáhla. Pak utekla." Další přikývnutí. "Ale neboj se. Zkusíme to jinak a lépe. Ta svině už nás dlouho otravovat nebude."

---

Večer už jsem skoro spala, když mi někdo zaklepal na dveře.

"Dále," řekla jsem jen. Posadila jsem se na posteli a unaveně si protřela oči. 

Ve dveřích stál Sam. 

"Můžu dál?"

Nechápavě jsem přikývla a rozsvítila lampičku, kterou jsem měla vedle postele. "Děje se něco?" Zavrtěl hlavou a sedl si ke mne na postel. "Jen jsem ti chtěl říct, že jsi byla dnes skvělá. Zachovala jsi se jako skutečná lovkyně. Angela s babičkou by na tebe byly pyšné." Maličko zvedl koutky do úsměvu a sklopil zrak, jakoby si nebyl jistý tím, co právě řekl.

"Děkuji."

Ale mě to udělalo radost.

Opravdovou.

Sam zůstal sedět na posteli. 

"Ještě něco?" 

Ve vzduchu viselo tiché napětí. Malé šveholení toho, že není co víc říct. 

"Nevím," odpověděl však Sam. "To asi nezáleží na mne."

A než jsem se stihla zeptat proč, opatrně mě políbil. Já jsem mu nedovolila, aby se odtáhl. S jistou dávkou nedočkavostí jsem onen polibek hladově prohloubila. 

Sam se usmál a jemně uchopil můj obličej do svých dlaní. 

"Neskutečné," zašeptal potichu a znovu mne políbil.

---

Celá ta noc byla zvláštní.

Venku se rozpršelo a tiché klapání dešťových kapek jen doplňovalo kouzelnou atmosféru.

Líbali jsme se.

Mazlili jsme se.

Tiše se smáli s vědomím, že děláme něco zakázaného.

Opatrně jsme poznávali všechny zákoutí svých těl. 

A ze všeho nejvíc... ze všeho nejvíc jsme se ztráceli.

Ztrácela jsem se v jeho objetí. 

Ztrácela jsem se pod jeho dotyky. 

Ztrácela jsem se v jeho pohledu. 

Ztrácela jsem se v jeho polibcích. 

Byla jsem dočista ztracená.

A když už jsem myslela, že nemůže být tahle noc lepší, tak jsme usnuli.