Druhý den mě nepříjemným způsobem probudil Dean.

Nechápavě jsem si protřela oči, a posadila se na své posteli. „Už by jsi byla mrtvá, kdybych byl démon," zavrčel podráženě Dean.

„Tak to mám štěstí, že jsi jenom nevyspalý člověk," oplatila jsem mu stejnou mincí.

On však jen protočil oči, a strhl ze mě peřinu. Nechápavě jsem zvedla pohled. „Co je?"

„Jedeme k Bobbymu," oznámil mi jednoduše. „Máš na to deset minut, pak jedeme bez tebe," dodal k tomu ještě.

Projela jsem pohledem pokoj a zjistila jsem, že všechny věci (kromě těch mých) jsou už sbalené a oba bratři čekají jen na mně. Zamířila jsem tedy otráveně do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, stáhla vlasy do neupraveného drdolu, vyčistila zuby a převlékla se do pohodlných kalhot a obyčejné šedivé mikiny. Pak jsem všechny svoje věci naházela do tašky, když jsem zvenku zaslechla hlasité túrování motoru. Vztekle jsem popadla tašku a vyběhla z našeho motelového pokoje.

Tašku jsem hodila k sobě na zadní sedadlo, a sama si sedla hned vedle.

„Můžeme!" zavelela jsem. A auto se skutečně pomalu rozjelo.

---

Ani nevím, jak dlouho jsme byli na cestě, ale když jsme zastavili před Bobbyho domem, byla jsem za to víc než jen vděčná. Tělo jsem měla celé ztuhlé, takže jsem z auta v podstatě vypadla. Bobby už stál na prahu, a zvesela se usmíval.

„Chlapci! Rád vás vidím," zašveholil z vesela a hned zase zmizel vevnitř domu. My jsme si nechali věci v autě a zamířili do domu za ním.

Na stole už bylo nachystané jídlo, společně se skleničkami.

Společně jsme se najedli a vypili první láhve piva. Já se pustila do drobného úklidu, zatímco chlapi pokračovali v popíjení. Nakonec jsem zmizela v koupelně, kde jsem si dopřála sprchu a ještě s vlhkými vlasy zamířila zpátky za ostatními. Podle sklenic na stole jsem usoudila, že zaostávám, a tak jsem rovnou z kuchyně donesla další čtyři – pro každého jednu.

Dlouho do noci jsme si povídali, smáli se, a nakonec hráli karty.

Všechno bylo přesně tak, jak by to být mělo.

---

Když jsem se ráno probudila, venku už dávno svítilo sluníčko. Byly to sice jen opatrné jarní paprsky, ale i to mi stačilo k tomu, abych se probouzela úsměvem. Měla jsem ráda jarní dny – dny, kdy se pomalu otepluje. Dny, kdy to vypadá, že se rodí nový život. Že všichni máme novou naději.

Pomalu jsem vstala z postele, a oblékla se do tmavých tepláků, a poněkud větší mikiny s velkou klokaní kapsou. Vlasy jsem si svázala do culíku a posadila se zpátky do postel. Ze spodních pater se ozývalo tiché mumlaní, a tak jsem usoudila, že ostatní obyvatelé jsou už vzhůru. A to nemohlo znamenat nic jiného, než že... To budeme všechno řešit. Bobby něco vypátral a pro mě, pro ně, pro všechny přišel čas, postavit se Iren.

Měla jsem z toho strach. Měla jsem z toho větší strach, než bych byla ochotná přiznat. Proto jsem zůstala sedět na posteli. Nešla jsem dolů. Prostě jsem seděla.

---

„Jenny?" probudil mě známý hlas z mých myšlenek. Nechápavě jsem sebou trhla a zvedla hlavu na Sama, který stál v mých dveřích.

„Co?" zeptala jsem se nechápavě.

„Je skoro čas na oběd, tak jenom jestli spíš, nebo..." pokrčil rameny, jakoby sám nevěděl, co říct. „Ale vidím, že nespíš, takže jdu zpátky dolů, tak... pak... dojdi," zakoktal se. Pak se jen pousmál, opatrně vycouval ze dveří, a byl pryč.

Já se s povzdechem zvedla a zamířila dolů. Dean se Samem seděli u televize, zatímco Bobby se nacházel v kuchyni. Mávla jsem na Deana, ten mi pokynul hlavou na pozdrav. Já se schovala do kuchyně tentokrát. Společně s Bobbym jsme dodělali oběd. Povídala jsem mu o svém prvním úspěšném případu, zatímco on mi dával rady jak příště vychytat i ty nejmenší chybičky. V podobné debatě jsme pokračovali i při obědě. Nakonec jsem sklidila ke stolu, a Bobby nás všechny zavolal k sobě. Já ještě z ledničky vytáhla čtyři láhve piva a ty jsem zanesla k chlapům.

Už nebylo kam dál utíkat.

---

S Bobbym jsme sešli dolů do sklepa jeho velkého domu. Zde bylo připraveno vše, co bylo potřeba k tomu, abychom vyvolali démona. Zmateně jsem se na všechny ty věci zadívala, a chvilku mi trvalo, než mi došlo, k čemu je to všechno nachystané.

„Tak to ne," řekla jsem jen.

„Tak to jo, Jenny. Neboj se, Sam a Dean nedovolí, aby se ti něco stalo. Je to jediná možnost, jak získat všechny odpovědi."

„Ne! Já se toho účastnit nechci!" Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika a zoufale jsem chtěla proti tomu pocitu bojovat. Připadala jsem si ještě menší, než jsem ve skutečnosti byla. A všechno, co jsem doopravdy chtěla, bylo sednout do auta a odjet daleko pryč. Daleko od toho šíleného nápadu.

„Jenny," promluvil na mě Bobby mírně, přesto trochu netrpělivě, „jinak to nejde. A neboj se – tenhle sklep je jedna velká ďáblova past. Nemá šanci udělat nic víc, než co bychom ji dovolili. Tak se uklidni a pochlap se. Není čas, ztrácet čas."

Zavrtěla jsem hlavou na protest, ale to bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

Zatímco chlapi připravovali rituál, já se snažila pochlapit. Než jsem se stihla nadát, zaslechla jsem ďábelský ženský smích. Cítila jsem, jak se mi napnul každý sval v těle a všechny smysly se zostřily. Byla jsem připravená utíkat. Ne bojovat – utíkat. Přesto jsem však zvedla hlavu.

„Tak se podívejme co tu máme – jednoho staříka," Iren luskla prsty a Bobby odletěl ke zdi. Pracne se zvedal, Iren se však jen pousmála a znovu luskla prsty. Bobby viditelně zbledl. Už se nesnažil zvednout se. Protože prostě nemohl.

„... dva sladké bratry Winchesteři, kteří jsou absolutně neponaučitelní a neschopní..." znovu se zasmála a luskla prsty. Oba bratři, podobně jako předtím Bobby odlétli ke zdi. Z Deanovi ruky přitom vyletěl drobný revolver.

Iren se nahlas rozesmála. Spláskla ruce k sobě a prudce se otočila na mne. Byla jsem zahnaná do rohu, neschopná slova, neschopná pohybu. Všechno se událo tak rychle, že jsem neměla pořádně ani čas pochopit, co se to děje. A že se to děje. 

„... a konečně – sladkou Jenny naservírovanou jako na zlatém podnose."

Konečně jsem se probrala. Snažila jsem se přemýšlet. Uvažovat jasně. Zvážit všechny svoje možnosti.

„Víš co – byla to celkem zábava. Ze začátku. Jako první jsem našla tvoje rodiče – to bylo celkem snadné a jednoduché. Ani jeden z nich neměl ponětí, že jim jdu po krku. Byli šťastní, byli zamilovaní, radovali se. A najednou," Iren se zeširoka usmála a pokrčila rameny, „najednou prostě nebyli."

„Jenny!" Krátký výkřik. „Neposlouchej ji!" Pohledem jsem přejela po místnosti a spatřila Sama, jak zoufale bojuje s čímkoliv, co na něj démonka poslala. I Iren se otočila stejným směrem jako já. Sledovala můj pohled. Protože v něm spatřila něco jiného, než apatii a bezmoc, která tam byla do teď. Když uviděla, že se koukám na Sama, nakrčila nos. V očích se ji odrážel jen vztek. „MLČ!" Křikla naštvaně a jedním mávnutím ruky Sama umlčela. Ten ještě několikrát otevřel pusu, ale nevyšla z ní ani hláska.

Mě to ale stačilo.

Ať už to bylo cokoliv. Byla jsem konečně při smyslech. 

Odhodlaná bojovat.

Až do konce.