Bratrům možná přišel jejich nápad naprosto geniální, mě však přišel naprosto hrozný. V čem ten geniální plán spočíval?

Měla jsem si hrát na studentku školy.

Já.

Nesnášela jsem to.

A to jsem ještě nikam nenastoupila.

---

Když mi ráno toho osudného dne zazvonil budík, vztekle jsem ho zaklapla. Dean už byl vzhůru, zatímco Sam se ve své posteli sotva pohnul. Posadila jsem se, protřela si oči. Dean na mě pokynul, a já mu pozdrav oplatila. Pak se pomalu odloudala do koupelny, kde jsem se rozhodla strávit většinu svého rána.

Dopřála jsem si dlouho sprchu. Usmívala jsem se, protože jsem bratrům mohla oplatit jejich kousek alespoň tak, že jim vypotřebuji všechnu teplou vodu.

Když jsem vylezla, oblékla jsem se zpátky do pyžama, které se skládalo z vytahaného trika a roztomilých kraťasků, které jsem si naprosto zamilovala. I když Dean ani Sam nemohli pochopit jejich skrytou krásu.

Vlhké vlasy jsem si svázala do podivně vyhlížejícího drdolu, a až poté jsem opustila koupelnu. Tentokrát již byli vzhůru oba bratři, a na stole ležel hrnek kávy, který evidentně čekal na mě. Přešla jsem to pozvednutným obočím, protože se moc často nestávalo, že by Dean byl na mě hodný. Nebo dokonce pozorný.

Ke stolu jsem usedla až po chvilce, když jsem ze svého zavazadla vytáhla kosmetickou tašku se všemi svými patlátkami a drobným zrcadlem. Zatímco jsem se snažila svoji pleť přemluvit, aby se vrátila o deset let zpátky, Dean se pustil do řeči.

„Jenny, musíš chápat, že to je důležitý úkol."

„Jasně," zavrčela jsem nevrle.

„Vážně Jenny. Všechno vyšetřování je na tobě. My se sice do školy taky dostaneme, ale zdaleka nebudeme mít tolik možností jako ty."

Odložila jsem zrcátko a upila kávy. „Cože?"

„Jenny," promluvil tentokrát Sam, „tohle vyšetřování je na tobě."

„Teď jsi jen zopakoval to, co před chvilkou řekl Dean. Ale to nic nemění na tom, že to nechápu," zamumlala jsem zmateně.

„Poslouchej mě dobře." Dean. Zostra. Jak jinak. „Prostě půjdeš do té školy, zjistíš co se tam děje, abychom to pak mohli zničit a zmizet z tohohle města."

Chvilku jsem mlčela, takže Dean musel pokračovat dál. „Chápeš to?"

Přikývla jsem. Pohled jsem zabořila do hrnku s kávou.

Musím říct, že jsem se cítila mnohem líp, když mi oznámili tuhle zprávu.

A taky musím říct, že jsem proklatě dobrá lhářka.

---

Ve škole to bylo ještě horší než na motelu. Přijela jsem tam vypůjčeným autem, do třídy se dostala krátce po začátku hodiny, a v životě jsem si nepřipadala víc trapně, než když jsem se musela představovat celé třídě, přičemž na mě všichni koukali, jako kdybych se právě vrátila z Marsu.

A nejhorší na tom bylo, že tak se to opakovalo celý den.

Na konci dne jsem si nepřála nic jiného, než se dostat zpátky do postele, a pořádně se opít.

A nebo ne – dostat se z tohohle šíleného kolotoče, kde nic nedává smysl.

---

„Tak jak to šlo?" zeptal se mě Sam hned jak jsem otevřela dveře do našeho krásného motelového obydlí.

„Skvěle," zavrčela jsem vztekle. Batoh plný učebnic a sešitů jsem nechala ležet hned u dveří a zamířila jsem rovnou do koupelny. Tam jsem si umyla obličej, a zároveň se převlékla do pohodlnějšího oblečení.

Pak jsem si přisedla k Samovi, a ten přede mne podstrčil talíř s jídlem. Vděčně jsem se na něj podívala a pustila jsem se do jídla. On mezitím mluvil.

„Podívej – nejdůležitější je, nevzbudit přiliš pozornosti, ale přitom vypadat normálně."

S plnou pusou výborného sendviče jsem přikývla.

„Zároveň ale musíš mít oči dokořán. Dívat se po všem, co by mohlo vypadat podezřele. Poslouchat všechno, co se říká."

Další přikývnutí.

„První věc, kterou musíš zjistit je, co se v té škole vlastně děje. Jestli to je jen nějaký psychicky narušený student, spousta drog, nebo jestli v tom má prsty něco nadpřirozeného. Pokud v tom má prsty něco nadpřirozeného, musíš zjistit, co. Může to být duch, může to být démon, může to být... vlastně cokoliv."

Opět jsem přikývla a do pusy strčila poslení kousek sendviče.

„Viděla jsi mě s Deanem, jak postupujeme. Teď musíš ukázat, že to zvládneš i sama."

Nechápavě jsem nakrčila svůj nos. „Počkej – takže mi chceš říct, že to je další z vašich šílených zkoušek, jak zjistit, jestli jsem pro vás dost dobrá?" vyštěkla jsem trochu víc rázněji, než jsem chtěla.

Sam vytřeštil oči a zavrtěl hlavou. „Ne," řekl jen.

„Tak proč to musím ukázat?"

„Protože se celý život nemůžeš spolíhat na to, že ti někdo bude krýt zadek."

„Já na to nespolíhám. Celý život kopu sama za sebe."

„No vidíš. To je taky chyba. Taky jsem to zkusil. Šel jsem na práva. Zamiloval se. Chtěl jsem vést normální život. Jenže tak to nikdy nefunguje. Jessica umřela, stejně jako náš táta. Nezbylo mi nic jiného, než se smířit s tím, že jsem se jednou narodil jako lovec, tak taky umřu jako lovec."

„A proč mi to všechno říkáš?" Z naší poklidné a mírumilovné debaty se najednou stala hádka. Nebyl to ten typ hádky, kdy na sebe dva lidí křičí, hází kolem sebe věci, a podobně. Byl to mnohem horší typ hádky. Byl to ten typ hádky, kdy na sebe dlouho dlouho dobu budeme vrčet a kroužit kolem sebe jako dva hladoví vlci. Do té doby, než se jeden z nás rozhodne zaútočit.

„Protože to potřebuješ slyšet. Když ti to neřeknu já, řekne ti to Dean. A věř mi, že od něho by jsi to slyšet nechtěla."

„Takže ty jsi ten dobrý policajt, a on je ten zlej?"

„Vůbec nechápeš o co tady jde." Vztekle uhodil pěstí do stolu a zvedl se ze židle. Já zůstala sedět. Očima jsem sledovala, jak neklidně přechází po pokoji, zatímco jsem klidně odpověděla: „Ne. Nechápu to."

„Mnohem lepších lidí,... mnohem lepších lovců se snažilo čelit Iren a nebyli úspěšní. Proč si myslíš, že zrovna ty by jsi měla být jiná? A nezapomeň na to, že tady nejde o to, až ty najdeš ji, ale až ona najde tebe."

Neodpověděla jsem. Jen jsem dál seděla.

„Tvoje sestra umřela, když se ji pokoušela zastavit. Iren se ji smála do obličeje. Smála se do obličeje i mě s Deanem. Ani jeden z nás jsme nedokázali přijít na to, jak zlomit kletbu, kterou na ni uvalila. Myslíš, že to byla sranda sledovat ji? Den po dni umírala, bylo ji pořád hůř a hůř. A víš co bylo to jediné na co myslela? Najděte Jenny, prosila nás. Prosila nás, i když už nemohla mluvit."

Sam se zastavil přímo naproti mně. Já jsem zůstala sedět. A mlčet.

„Takže ano – i kdyby tohle všechno měla být jedna velká zkouška, nezapomeň pro koho to děláš. Neděláš to pro mě, neděláš to pro Deana, neděláš to ani pro Angelu. Kdybys to dělala pro kohokoliv jiného než jsi ty sama, už by jsi tu dávno nebyla."

Chtěla jsem něco odpovědět. Měla jsem něco odpovědět. Ale ty poslední slova bolela. Protože byla pravdivá. Až moc.

Zvedla jsem se židle, podívala jsem se mu do očí a...

Nevím, jaká by měla být ta správná reakce.

Vztekle odejít?

Rozbrečet se?

Vrazit mu facku?

Vyprsknout něco v odpověd?

Já jsem se rozhodla pro to, že jsem ho obešla, jako kdyby tam snad ani nestál, a vlezla do své postele. Z pod polštářem jsem vytáhla svůj mobil, do uší vložila sluchátka a nahlas si pustila písničky, které v něm byly.