Vždycky jsem říkala, že Supernatural a Deníky jsou moje srdcovka. Ta největší z největších. K povídce jsem poslední část napsala v roce 2017, první mnohem dříve. Těžko říct... Byl to rok 2013 nebo ještě dřív? Moje wordové statistiky jsou v tomto chabé, několikrát jsem musela měnit počítač, a moje paměť už taky není co to bývavalo.

Když jsem si v říjnu na popud svého kolegy pustila první díl Supernaturalu, bylo to jako vrátit se domů. A věděla jsem, že dřív nebo později se vrátím i do svého pokoje. Ke svým Deníkům.

Na psaní jsem nechytla přes rok. Ten rok byl šílený, stejně jako každý jiný. Plný změn, nových možností a starých ran. A potom roce, víc než kdy jindy, právě při sledování Supernaturalu jsem si uvědomila, jak moc mi to všechno chybí. A že příběh Jenny musím dopsat.

Ne - nepustila jsem se do psaní.

Zatím.

Místo toho jsem sáhla do archivů a vytáhla povídku starou jako svět sám. Skoro. Vrať mi ho je totiž z roku 2010. (A taky to podle toho vypadá).

Finále z roku 2010, tedy závěr páté série a Jenny. Haha, je neuvěřitelné, že Supernatural je v mém životě už víc než 13 let! 

A malé P.S. na závěr - respektive velké P.S. na závěr - ještě jsem neviděla finále seriálu. Prosím tedy komentáře bez spoilerů, díky  moc!

A... Jestli tu je někdo, kdo pamatuje Deníky a Jenny. Jste neuvěřitelní. Díky za vás.

---

Jenny jen nečinně přihlížela k tomu, jak Samovi pěsti dopadají na Deanovu tvář. Krčila se za autem, neschopná slova. Po tváři ji teklo tisíce slz, které se pojily do potůčku. Ba přímo řeky.
I když Dean neustále Samovi opakoval, že všechno bude dobré, Jenny dobře věděla, že nebude.
Adam byl pryč. Castiel byl pryč. Bobby byl pryč. Dean bude za chvíli pryč. Zbyla už jen ona. Napřímila se a dlaněmi se opřela o střechu černého auta.
,,Sammy," zašeptala něžně. ,,Já vím, že tam jsi. Vím to!" Nebylo ji skoro slyšet. Luciferova schránka přesto zvedla oči a upřela je do těch Jenniných. Natočil hlavu na stranu a dívka obešla auto, aby se postavila čelem proti muži, kterého milovala celým svým srdcem. I když tam už nebyl.

Sam, kdesi uvnitř bojoval s Luciferovou myslí jak nejlépe dovedlo. Nedokázal přihlížet tomu, jak obyvatel jeho těla mlátí jeho bratra. Jak jeho ruka zabila nejdříve Castiela a poté i Bobbyho. Ale nedokázal s tím nic dělat. Byl příliš slabý.
Když ale spatřil Jenny, vše se změnilo.
Malá, křehká Jenny. Vlasy měla mokré od deště a obličej od slz. Podpírala se auta, aby dokázala stát. Hlas měla slabý a bezbarvý. A znovu vyslovila jeho jméno.
Samova mysl explodovala a chopila se svého těla. Pevně přitiskl Jenny k sobě. ,,Jsem tady," šeptal ji do ucha a ona se v jeho náručí rozvzlykala.
Stále dokola opakovala jeho jméno spjato s jedinou prosbou: ,,Neodcházej."
Něžně ji pohladil po vlasech a krátce políbil.
,,Miluji tě."
Poté si s náprstní kapsy vytáhl čtveřici prstenů a spolu se zaklínadlem je hodil na zem. Tam se rozprostřela černá díra – vězení pro Lucifera.
Naposledy se podíval na Jenny a poté zavřel oči. Jenny sledovala jak s rozpraženými rukama padá do propasti.
,,Nikam nepůjdeš," zastavil jej však jeho bratr Adam, který posloužil jako schránka pro Michaela.
,,Ne, ty půjdeš se mnou."
Popadl jej a oba tak skončili v pasti, ke které nebylo úniku.
Jenny se podlomili kolena a na zemi se zkroutila do malého klubíčka.

,,Vstávej," přikázal ji ostrý hlas Castiela.
Neodpověděla mu, jen zvedla pohled. Anděl ji pomohl na nohy a Jenny do něj začala bušit svými pěstičkami. ,,Jsi anděl! Udělej něco! Vrať mi ho! Vrať mi ho!"
,,Ty víš, že nemůžu." ,,Prosím," zaskučela prosebně, oči naplněné slzami. Castiel ale jen zavrtěl hlavou. 

Redakčně neupraveno - verze mého patnáctiletého já