Zpátky k Bobbymu jsme se dostali až druhý den.

Cestu jsme si prodloužili zastávkou v motelu, abychom se pořádně vyspali a zastávkou v několika hostincích, abychom se pořádně najedli, a v jedné hospodě, abychom si zahráli kulečník.

Nebo spíš – aby si hoši zahráli kulečník.

Mě to nešlo.

Zkoušela jsem to několikrát.

Jednou měl snahu naučit mě hrát Sam. Dopadlo to protrženým plátnem, mastnou pokutou a několika peprnými nadávkami.

Podruhé to zkoušel Dean. Dopadlo to podobně, jen tentokrát jsem nic neprotrhla a nadávky jsme si vyměnili jen mezi sebou.

Potřetí to byl zase Sam. Snažil se mi vysvětlit, jak správně držet tágo, jak důležitý je pohyb zápěstí, a že do toho dávám až příliš síly. Prohrála jsem na celé čáře, když jsem nebyla schopná poslat ani jednu z koulí do díry.

Dean už to se mnou nezkoušel, ale svoji trpělivost se rozhodl jednou otestovat i Bobby. Tágo mi sebral hned po prvním šťouchu a zbytek hry dohrál s někým, komu říkal Phillip, i když dost pochybuji o tom, že se tak ve skutečnosti jmenoval.

Takže se stalo, že jsem spokojeně seděla u stolu, jen kousek od kulečníkového stolu a s pobaveným výrazem na tváři sledovala, jak se ti tři úporně snažili dohodnout, kdo a kdy bude hrát, o kolik se bude hrát, a jestli se vůbec bude hrát. Popíjela jsem čepované pivo, ujídala hranolky a vůbec... bylo mi prostě tak nějak krásně.

---

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem.

Něco bylo jinak, ale nebyla jsem schopná přesně rozeznat, co to je.

Smysly jsem měla zostřené a celé mé tělo se automaticky napnulo, v očekávání čehokoliv, co mohlo přijít, v podstatě odkudkoliv.

Když jsem opustila bezpečí své postele a nedlouho poté i bezpečí svého pokoje, začala jsem si pomalu uvědomovat, co mi nesedí. S nosem nakrčeným, jen v pyžamu, které se skládalo s vytahaného trika a spodního prádla, jsem seběhla schody do přízemí, kde mě překvapil Bobby s bratry v kuchyni.

Venku mrzlo, přesto bylo okno otevřené dokořán a celá místnost mizela v kouři.

„Co se to tu sakra děje?"

„Jenny?!"

Všichni tři se narovnali a upřeli svoje pohledy přímo na mně. Já jsem zůstala mlčet.

„Pečeme."

„Prosím?!"

„No... zítra jsou Vánoce, a tak jsme mysleli, že zkusíme upéct trochu sušenek." „Sušenek pro Santu." „Ale místo toho se to všechno spálilo, a teď to tady vypadá jako po nějaké explozi." „Ale moje chyba to nebyla – já jsem říkal – deset minut bude stačit." „Za deset minut neuděláš ani vajíčka."

Mluvili jeden přes druhého a já se brzy ztratila v tom, co vlastně kdo udělal.

Důležité bylo jedno – zítra jsou Vánoce. A my je evidentně budeme slavit.

„Od kdy slavíme Vánoce?"

„No..."

„Však víš – moje poslední Vánoce. Chci si to užít. Na narozeniny bych si přál takový ten velký dort, jak z něho vyskakují nahé žensky. A nebo ještě jinak – co kdybych ho dostal už na Vánoce?"

„Takže my budeme slavit Vánoce?" Zopakovala jsem nechápavě, zcela ignorujíc Deanovo vyprávění o svých zhýralých představách.

„No – pokud se nám podaří vyvětrat kuchyň." „Mysleli jsme, že bys mohla něco upéct ty." „A dárky stejně nikdo nemá."

„Na tohle jsem čekala strašně dlouho!" Nahlas jsem se rozesmála a konečně se odhodlala vstoupit do kuchyně. Postupně jsem objala nejdříve Bobbyho, a poté i oba bratry. Celou dobu jsem přitom vyjmenovávala seznam věcí, které je třeba pořídit. „Musíme sehnat stromeček, nějaké ozdoby – Bobby, máš ozdoby? – jídlo – spousty jídla! Koláč už asi nestihneme upéct, takže bude muset stačit kupovaný. A krocan! Všichni krocani už budou vyprodaní! A pak taky..." „Jenny?" Jeden z nich mi skočil do řeči. „Ano?" „Ty umíš udělat krocana?" „Nikdy jsem to nezkoušela." S úsměvem jsem na něj mrkla a pak se otočila, abych se šla převléct do civilního oblečení. „Pojedeme nakupovat. Jdu se převléct, jeden z vás ať sedí v autě, další dva to tu uklidí!"

„Kámen, nůžky?" Slyšela jsem je ještě se handrkovat, zatímco jsem brala schody po dvou, abych se do svého pokoje dostala co nejrychleji.

---

Následující dva dny byly hektické.

Zahrnovalo to spoustu ježdění po obchodech, spoustu vyjednávání a dohadovaní s prodavači, a ještě více pevné vůle, abych sehnala všechno, co jsem chtěla.

Zbytek času jsem strávila v kuchyni, kde jsem experimentovala při vzniku našeho vánočního jídla.

Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní.

A taky bylo.

Krocan byl v troubě trochu déle, než by pro něj bylo dobré.

Všechny koláče byly sice kupované, ale kupoval je Dean, což jim propůjčovalo známku kvality.

Stromeček byl nazdobený a stál v domě, a to i přes všechny Bobbyho námitky.

Večer byl naplněný spoustou smíchu.

Spát jsme šli pozdě, a kromě Bobbyho nikdo z nás do svého pokoje nedošel. Dívali jsme se na film, u kterého jsme všichni tři svorně usnuli. Hlavu jsem měla opřenou o Samovu hruď, on mě rukou pevně držel kolem pasu. Dean si ustlal na mě, a jako jediný z nás byl zakrytý pod dekou.

Byl to skvělý večer.

Jeden z těch mála, kdy úplně zapomenete na to, že vašemu příteli zbývá méně než rok života, že na světě běhá spoustu zla, které se dostalo z pekla, a že vůbec všechno jde tak nějak od deseti k pěti.

---

„Jenny?"

Ležela jsem na posteli, napůl schovaná pod peřinou, a v ruce svírala knížku, do které jsem se pokoušela začíst, ale myšlenky jsem měla někde úplně jinde. Když vstoupil Sam do mého pokoje, brala jsem to jako dobrou záminku k tomu, abych knihu s čistým svědomím odložila na noční stolek.

„Děje se něco?"

„Jsme na odjezdu."

Přikývla jsem a neohrabaně se zvedla z postele.

„Něco pro tebe mám."

Zarazila jsem se v půlce pohybu a zůstala stát několik centimetrů od něj. On však natáhl svoji dlouhou ruku a jemně uchopil moje zápěstí. Lehce mě potáhl směrem k sobě a já udělala těch několik drobných krůčků, které byly mezi námi.

„Ale já mám narozeniny až v březnu," zamumlala jsem nechápavě.

„Ale včera byly Vánoce."

„Vždyť už jsi mi dárek dal." Zvedla jsem pohled a hledala v jeho očích cokoliv, co by mi mohlo prozradit události následujících minut.

„No tak – snad nepovažuješ čokoládovou tyčinku za opravdový dárek."

„Mám ráda čokoládu." Zvedla jsem koutky do úsměvu. „Ale příště bych radši kávovar."

„Kávovar nemám."

„Ale to snad ne!"

Naše konverzace rychle změnila svůj tón z vážného na humorný. Krátká ústní přestřelka ale skončila v momentě, když pustil moji ruku a z kapsy vytáhl drobný, stříbrný řetízek.

„Co to je?"

„No... kávovar to nebude."

Nechápavě jsem nakrčila obočí a zavrtěla hlavou.

„To je... šperk?"

Přikývl a znovu jemně uchopil moje zápěstí. Než jsem se stihla nadechnout, měla jsem drobný řetízek nasazený na ruce.

Zůstala jsem beze slova. Zkoumala jsem řetízek a přemýšlela, jaká jsou ty vhodná slova, kterými bych měla poděkovat. Náramek byl nádherný, a přitom docela obyčejný. Šlo o tenký stříbrný pásek, který byl ozdobený drobným přívěškem ve tvaru slona. Uchopila jsem ten přívěšek do prstů.

„Pro štěstí."

„Je krásný."

Zvedla jsem oči a zadívala se do jeho tváře. Zkoumal mě a sám se snažil v mých rysech najít, jak moc se mi jeho dárek líbí.

„To jsem rád."

„Ale já pro tebe nic jiného nemám," ozvala jsem se po chvilce ticha.

„Já nic jiného nechci."

Znovu se mezi námi rozprostřelo ticho. Koukali jsme si z očí do očí tak dlouho, až už to nešlo vydržet. Ve stejný moment, jako jsem se já postavila na špičky se on sehnul ke mne a naše rty se spojily v opatrném polibku.

Než jsem se stihla doopravdy nadechnout, cítila jsem jeho ruce na svém pase. Držel mě pevně a líbal mě tvrdě a vášnivě a já cítila, jak se pod těmi polibky ztrácím.

„Sammy!"

Deanův výkřik a hlasité troubení auta nás vrátilo zpět do reality. Měla jsem svoje ruce položené na jeho ramenech a on mě stále držel u sebe.

„Musím jít."

„Já vím."

„A navíc – tohle celé je... špatně."

„Ale proč?"

Moje otázka mezi námi projela a dlouho zůstala nezodpovězené.

Věděla jsem, že milovat Sama Winchestera je špatně s jistotou, která mě samotnou překvapovala.

Jenže se stejnou jistotou jsem věděla, že milovat Sama Winchestera je ta jediná správná věc na světě.

„Jenny, tohle prostě..."

„Ale proč je to špatně?" V hlase mi zazněla úzkost a zoufalství.

„Protože tohle nemá smysl. Nemá to žádnou budoucnost. A nemysli si, že mě to nebolí, stejně jako to bolí tebe. Pokaždé, když tě vidím, nechci nic jiného, než tě pevně obejmout, pošeptat ti, jak moc tě miluji, a políbit tě. Ale nejde to. Protože i kdybych to udělal, tak druhý den budu zase pryč a ty taky. Nemůžu od toho utéct. Nemůžu žít normální život. A nemůžu žít každý den ve strachu z toho, že o tebe přijdu."

Zůstala jsem mlčet.

V očích se mi nahrnuly slzy, které si hledaly cestu ven.

Schovala jsem se do jeho náruče.

Pohladil mě po zádech.

„Sammy, tak sakra! Mám si pro tebe dojít?!"

Byl to znovu Deanův hlas, který nás vytrhl z téhle zasněné chvíle.

„Musím jít."

„Musím ti něco říct."

Podíval se do mých uslzených očích.

„Taky tě miluji, Same."

Jeho oči se rozšířil v náhlém prozření, zatímco koutky jeho úst se zvedly do drobného úsměvu.

Sklonil se ke mně, a věnoval mi lehký polibek na čelo.

Skousla jsem si rty, abych se nerozbrečela ještě víc.

„A nebreč Jenny." Uchopil můj obličej do dlaní a palci mi přejel po tváři, čímž mi setřel všechny slzy. „Ubírá ti to na kráse."

A pak se otočil a prostě odešel.

Zatímco já se vrhla do postele, schovala se pod peřinu a měla pocit, že si vybrečím srdce z hrudi.

Všechno co řekl, byla pravda.

A já jsem to věděla, věděla jsem to celou tu dobu.

Teď, když to řekl nahlas, věděla jsem, že to už nikdy nebude stejné. Oba jsme věděli, že to už není a nikdy nebude o letmých pohledech, nenápadných úsměvech, neobratných dotycích a tajných polibcích.

Bylo to skutečné a bylo to opravdové.

A bylo to špatně.

Lehce odpočinková kapitola - příště se už zase vrátíme do "akce" a do hlavní dějové linky, nebojte se :D