Před několika měsíci

Ležela jsem v posteli a užívala si svého zaslouženého odpočinku.

Po dlouhé době jsem mohla opravdu bezstarostně ležet v posteli a užívat si den nic nedělání. Nemusela jsem se neustále ohlížet přes rameno, nemusela jsem žít v neustálém strachu. Mohla jsem se volně a svobodně nadechnout.

Iren byla mrtvá.

A nejlepší na tom bylo, že jsem ji zabila já.

Přetáhla jsem přes sebe deku a schoulila se do malého klubíčka, takže jsem nezabírala téměř žádné místo na velké manželské posteli, která se nacházela v motelu. Přepínala jsem programy a snažila se najít něco, co by přesně sedělo k mojí náladě. Něco praštěného, něco romantického a něco, co jsem ještě neviděla.

Zadívala jsem se na prvních pár minut filmu, když mě vyrušil Crowley, který se najednou zjevil přímo před televizí. Rychle jsem se narovnala a do ruky vzala nůž, který jsem nespouštěla z očí.

Uvědomovala jsem si jeho sílu.

A uvědomoval si ji i Crowley.

„Hou – hou. Myslím, že to nebude nutné," řekl místo pozdravu a hlavou pokynul na dýku v mé ruce. „A do postele za tebou taky nepůjdu, jen tak mimochodem," dodal po chvilce pobaveným tónem.

Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. „Co chceš?"

„Ten nůž."

Zvedla jsem v obočí a krátce se zasmála. „A proč bych ti ho měla vracet?"

„Ten nůž nikdy nebyl součástí dohody."

„Tak jo, ještě jednou – proč bych ti ho měla vracet?" Zeptala jsem se ještě jednou. Ruku s nožem jsem měla nataženou před sebe a hrot čepel byl jen několik centimetrů od Crowleyiho hrudi.

„Ten nůž nikdy nebyl součástí dohody," zopakoval klidným hlasem. „Měla jsi zabít Iren. To jsi splnila. Teď mi vrať ten nůž."

„Ne."

„Jenny, ale no tak. Až do teď to byl fajn obchod. Já jsem dostal co jsem chtěl, ty jsi dostala co jsi chtěla. Teď mi vrať ten nůž."

Natáhl ruku před sebe, jakoby snad čekal na to, že mu nůž sama a dobrovolně vrátím. Místo toho jsem jen zavrtěla hlavou.

„Jenny!" Zvýšil hlas. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou nepatrně trhla – byla jsem zaskočena silou, která se skrývala v jednom krátkém výkřiku. O to víc jsem byla překvapená, když mě neviditelná síla odmrštila a já přistála na druhé straně pokoje. Nůž byl někde na půl cesty mezi mnou a jeho nohami. Rychle jsem se zvedala zpátky na nohy, ale on byl rychlejší.

„Přece nemůžeš být tak naivní! Jsi jen obyčejná, malá holka co měla trochu štěstí a já jsem démon. Snad sis vážně nemyslela, že bys mě doopravdy mohla zabít?"

Probodl mě pohledem, zatímco jsem se zvedala a v ruce držel nůž.

„Víš co, Jenny? Líbíš se mi. Nechám tě naživu. Ještě jo. Myslím, že jednou by ses mi mohla hodit. Ale nesmíš zapomenout na jednu věc, milá a sladká Jennifer. Tohle se nikdy nestalo. Nikdy jsi mě neviděla, nikdy jsme spolu nemluvili a já ti nikdy nedal ten nůž. Vymysli si vlastní pohádku o tom, jak jsi tu blonďatou děvku dostala. Ale mě z toho vynech. A já vynechám tebe."

Několika ráznými kroky se dostal až ke mně. Uchopil můj obličej a já cítila jeho dech na své tváři. Zůstala jsem potichu.

„Nikdy. Jsme. Se. Neviděli." Jednotlivá slova odsekával a dával na ně důraz. Pak pustil můj obličej.

„Rozumíš mi?"

Přikývla jsem.

„Tak rozumíš mi?!" Znovu zvýšil hlas.

„Ano."

„Bylo mi radostí s tebou obchodovat." Usmál se a zmizel.

---

Přítomnost

Probudila jsem.

Usnula jsem u Bobbyho na gauči, přikrytá dekou, která tam nebyla, když jsem si sedala k televizi. I ta byla vypnutá.

Protřela jsem si oči a zamířila do kuchyně, odkud se ozývaly tlumené hlasy obou bratrů a vlastně i Bobbyho. Seděli u stolu, popíjeli pivo a večeřeli misku brambůrek.

„Přeprala tě holka!" Dean se nahlas rozesmál, zrovna když jsem stanula na prahu.

„Deane, říkám ti to už po několikáté – nebyla to obyčejná holka!" Bránil se vehementně Sam. Nebylo mu to ale nic platné. Muselo mu být jasné, stejně jako mě, že tenhle příběh bude mít na talíři ještě pořádně dlouho. A čím déle ho bude Dean vyprávět, tím více absurdní to celé bude. Ani bych se nedívala, kdyby za týden přeprala Sama sotva šestiletá holčička v růžovým šatech a dvěma copánky. S medvídkem v ruce.

„Máme ještě pivo?" Přerušila jsem jejich konverzaci a bez toho, abych čekala na odpověď, otevřela jsem ledničku.

„Podej mi taky," ozval se Dean a já přikývla, zatímco jsem mhouřila do světla ledničky.

„Myslím, že už není."

Zkoumavým pohledem jsem prohlédla téměř prázdnou ledničku a se smutkem v srdci musela souhlasit s Bobbym. „Je prázdná."

„Ale ne!" Zoufalý Dean do sebe převrátil zbytek piva, který mu zbýval ve sklenici a moje slova snášel stejně špatně, jako kdybych mu oznámila blížící se konec světa.

„Napij se ode mne," ozval se Sam a podal mi svoji láhev, která byla ještě téměř plná. S díky jsem ji přijala. Hltavě jsem se napila a studený nápoj mě zase trochu víc probudil.

„Sammy tě chce jenom uplatit. Abys nám neřekla pravdu o tom, že bojuje hůř než holka," uchechtl se jeho starší bratr, zatímco jsem položila láhev zpátky na stůl.

„Byli tři, Deane!"

„Byli tři a tys je nezvládl. Zatímco nějaká holka jo."

„Měla ten nůž!"

„Jasně. Ten nůž," pronesl Dean a protočil panenkami. Pak se podíval směrem na mě, čekajíc že i já přispěji do jejich společné konverzace.

Ale to se mi nechtělo.

Vůbec se mi nechtělo.

„Jenny, zamrzla jsi?"

„Jo. Ne. Určitě. Totiž," zvedla jsem pohled ze země a na tváři vykouzlila cosi, co mělo představovat úsměv. „O čem je řeč?"

„Já ti nevím. Asi o tom, kdo vyhraje Miss Arizona. Moje favoritka je Bethany – má fakt krásný vlasy a promenáda v plavkách se ji povedla. Ale volnou disciplínu docela zkazila." Dean nasadil svůj typický sarkastický tón. „Na druhou stranu – Sammyho by jistě taky přeprala."

„Deane!"

„No co – já za to nemůžu. To tebe přeprala holka!"

Tentokrát to byl Sam, kdo protočil panenkami, ale s bratrem v diskuzi už nepokračoval. Místo toho se podíval na mě a vyzval mě: „Tak jim to řekni, Jenny. Ta blondýna měla nůž, který zabíjel démony."

„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel." Do konverzace se zapojil i Bobby.

„Sam má pravdu," vysoukala jsem ze sebe nakonec po chvilce. „Jeden z těch démonů mě pěkně zřídil, takže jsem nebyla co k čemu. A pak se tam najednou zjevila ta ženská s kouzelným nožem, zabila všechny tři a zase odtančila pryč."

„Vidíš to!" Sam nasadil vítězoslavný úsměv a spokojeně se rozhlížel po místnosti. „Měl jsem pravdu!"

„A ještě něco," pokračoval jsem. Nechtěla jsem mu kazit radost, ale měla jsem pocit, že alespoň tuhle část skládanky jim dlužím. „Ta žena na mě zaútočila ještě v Iowě. Byla jsem na parkovišti, na cestě k vám. Objevila jsem tam z ničeho nic, ale já ji ujela." V místnosti zavládalo ticho a hravá nálada se vypařila pryč. „Myslela jsem si, že to je Iren. Že se dostala z pekla. Ale nebyla to ona. Teď už to vím."

„Sakra."

---

Ležela jsem v posteli, ale nemohla jsem spát.

Byl to podivný koktejl několika skutečností, který mi bránil v tom, abych zavřela oči a propadla se do říše snů.

První ingrediencí bezesporu byla tupá bolest, kterou jsem cítila snad po celém obličeji. Velká modřina se mi táhla od oka až do půl tváře a já věděla, že na světě neexistuje tolik make-upu, abych ji zvládla zamaskovat.

Druhou ingrediencí byl fakt, že ještě před pár hodinami jsem stanula tváří v tvář sedmi smrtelných hříchů. Když jsem konečně pochopila, že pravda byla celý můj život skrytá v babiččiných pohádkách, ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy setkám s něčím, jako byli tihle démoni. Nejděsivější na tom byl fakt, že to byla jen pomyslná špička ledovce.

Otevřeli jsme brány do pekla a já si neodvážila ani představit, kolik jiných věcí se dostalo ven.

Třetí ingredience mé probdělé noci byl můj odpolední šlofík. Nikdy nechoď spát po čtvrté hodině. V noci už neusneš. Životní moudro mé babičky. Moje babička byla velmi chytrá žena a já to zjistila až příliš pozdě po její smrti.

Další věcí, která mi nedala spát byla ta blonďatá dívka.

Nemohla být příliš starší než já. Byla však překvapivě vysoká, měla ostře řezané rysy, a přesto byla v obličeji podivně krásná. Pokusila se mě zabít, jen proto, aby pár hodin na to zachránila můj život.

A hlavně – oháněla se nožem, který jsem už nikdy neměla vidět.

Nemohla jsem jim tom říct.

Věděla jsem to se stejnou jistotou, s jakou jsem věděla, že nebe je modré, a že ráno zase vyjde slunce.

S povzdechem jsem se přetočila na stranu a téměř celá se schovala pod peřinu. Pevně jsem k sobě tiskla oční víčka, zoufale jsem si přála usnout.

Ještě několik dlouhých minut jsem se převalovala na posteli, než jsem se rozhodla vstát.

Bosky jsem sešla do přízemí, kde s Bobbyho lékárničky vylovila několik zázračných prášků. Jedním z nich byl aspirin, který mi měl pomoci od bolesti a druhým z nich byl prášek na spaní s okamžitým účinkem – alespoň tak to reklamovali na obale. Napustila jsem si ještě skleničku vody a oba dva prášky zapila několika loky studené vody.

Nebylo už nic lehčího, než lehnout si zpět do postele a počkat na spánek, který sice nepřišel okamžitě, ale po pár desítkách nekonečně dlouhých minutách.