Byla jsem někde uprostřed Iowy a užívala jsem si svůj zasloužený den volna a odpočinku. Zaplatila jsem si motel, který byl dražší než obvykle. Dopřála jsem si koupel s větším množstvím pěny, než by bylo vhodné. A celý den jsem ležela v posteli, sledovala televizi a přežívala na dobře vyvážené stravě, která se skládala z několika balíčků chipsů, dovezené číny a několika málo plechovek piva.

Bylo mi prostě skvěle.

Do té doby, než mi začal zvonit telefon.

Nechala jsem ho zvonit a nepřestávala jsem doufat, že se jedná jen o někoho, kdo mi bude chtít nabídnout levnější volání, nebo se mnou probrat velmi výhodnou nabídku na půjčku hypotéky.

Jenže telefon zvonit nepřestával a já sem ho nakonec skutečně musela vzít.

Na druhé straně linky se ozval Bobby.

„Jenny?"

„Jo-o?"

„Lincoln, Nebraska."

„A co tam?"

„Prostě přijeď." A položil mi telefonem.

S povzdechem jsem se zvedla z postele a s ještě větším povzdechem jsem vypnula televizi. Už se nikdy nedozvím, jestli si Rose vezme Theodora a jak budou vypadat jejich děti.

Ach jo.

---

Z hotelu jsem vyběhla tak rychle, jak to jen šlo.

Věci jsem naházela do tašky, prázdné pytlíky od brambůrek hodila do koše a ustlala postel, ve které jsem strávila většinu svého dne. Vlasy jsem si stáhla do velmi ledabylého drdolu, a jen v teplácích a s taškou hozenou přes rameno jsem zamířila na parkoviště.

Tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce a rychle přeběhla na druhou stanu auta.

Natahovala jsem se po klice, když mě někdo popadlo za rameno a hrubě mě odtlačil. Překvapená náhlou silou jsem odcupitala několik kroků dozadu, ale velmi brzy jsem ztratila rovnováhu a přistála na zadku.

„Hej!" Obořila jsem se zprudka na svého protivníka a hrabala se na nohy.

Naproti mně stála žena v mém věku. Měla blonďaté vlasy, které ji rozpustile vlály kolem obličeje. V očích měla překvapivě urputný výraz a v rukou nůž, kterým se po mě ohnala. Jen tak, tak jsem se její ráně stihla vyhnout.

„Hej!" Ozvala jsem se ještě jednou a pokusila jsem se ji podkopnout nohy. Žena na okamžik zavrávorala a tím mi poskytla dostatek času na to, abych se byla schopná postavit. 

„Kdo sakra jsi?" Vyjela jsem po ženě.

Jako odpověď jsem dostala dobře mířenou ránu do své čelisti. Zasyčela jsem bolestí a rozhodla se taky pokusit o útok. Ale žena nade mnou měla výraznou převahu – byla mnohem vyšší než já, měla mnohem větší sílu než já, a v ruce držela nůž.

Přesto jsem vykopla nohu a podařilo se mi blondýnku vší silou trefit do žaludku. S překvapeným výrazem v očích se svezla na kolena.

A já rychle naskočila do auta, nastartovala a ve zpětném zrcátku viděla, jak žena vztekle kleje.

---

Po necelých čtyřech hodinám zběsilé jízdy jsem se konečně dostala před dům, kam mě poslal Bobby. Rychle jsem vyběhla schody a zabušila na dveře veškerou silou, jakou jsem měla. Chvíli trvalo, než se na druhé straně ozval ženský hlas. „Kdo je?"

„Jenny."

„Neznám žádnou Jenny."

Žena na druhé straně odcházela, slyšela jsem její kroky. Znovu jsem zabušila na dveře, ale ona už se nevrátila.

S hlasitou nadávkou jsem z kapsy od kalhot vytáhla svůj telefon a vytočila Bobbyho číslo. Po několika zazvonění se na druhé straně ozval nerudný hlas, který jsem tak dobře znala.

„Jsem tady Bobby, ale nemůžu se dostat dovnitř."

„Vydrž."

A položil mi telefonem.

Pár okamžiků na to se dveře konečně otevřely.

„Same?" Zeptala jsem se nechápavě, přesto s úsměvem na tváři. Místo pozdravu mě jen krátce objal a zatáhl do domu. Nemohla jsem si nevšimnout jak spěšně zavřel dveře, i solné linie, která byla před nimi. Nyní byla díky mému příchodu porušena, ale Sam ji rychle zase spravil, popadl mě za ruku a táhnul do útrob domu. Klopýtala jsem za ním a zoufale se dožadovala odpovědi na svoji jedinou otázku: „Co se tu sakra děje?" Ale jedinou odpovědí, která se mi dostávala bylo obyčejné a stručné: „Vydrž."

Konečně jsme se dostali do místnosti, kde byl i Bobby s Deanem. A mladá černošská žena, která mě zkoumala zvídavým pohledem. Něco v jejím pohledu mě ale donutilo sklopit oči a věnovat se špičkám svých bot.

„Jenny!"

Dean zvedl pohled a věnoval mi jeden ze svých širokých úsměvů, které jsem vídávala jen velmi zřídka.

„Taky tě ráda vidím," opáčila jsem mu hned.

„Takže Jenny, hm?" Ozvala se žena, která až do této doby byla potichu. Bojovně jsem vztyčila hlavu, obrnila se proti jejímu pohledu a přikývla. „A ty jsi?"

„Tamara."

Jen jedno slovo, jako by to vysvětlovalo všechno.

Ještě chvíli jsme na sebe beze slova hleděly, než do toho vstoupil Bobby.

„Doufám, že jsi se dobře vyspala, dneska nás čeká dlouhá noc."

„Co je v plánu?"

„Máme tu sedm hříchů, které potřebuji poslat zpátky do pekla."

„Sedm hříchů?" zeptala jsem se nechápavě. „Jako... TĚCH sedm hříchů?"

Bobby jen pokrčil rameny, jakoby to byla věc, se kterou se potkává každý den. „Už jenom šest."

---

Čekalo nás ještě spoustu práce a všichni usilovně pracovali na tom, abychom byli připraveni na útok šesti zbývajících démonů, kteří představovali hříchy, co nejlépe.

Kreslila jsem zrovna jednu ďáblovu past, když kolem mě prošel Dean. Zastavila jsem ho, a on se na mě podíval nesouhlasným pohledem. Ale moje - „Potřebuji s tebou mluvit." – rychle umlčelo veškeré námitky.

„Co se děje?"

„Víš, než jsem odjela, stalo se něco zvláštního."

„Jenny, pojem zvláštní je pro nás něco jako denní chleba. Upřesni to."

„Na parkovišti na mě zaútočila nějaká žena."

Pokrčil rameny.

„Nevím kdo to byl, ani co po mě chtěla. Ale jen mě tak napadlo... Myslíš, že..." Dlouho mi trvalo, než jsem našla ta správná slova. „Myslíš, že se z pekla ven mohla dostat i Iren? Už to přece jednou dokázala."

Zlehka jsem si skousla ret. Byla jsem nervózní, chtěla jsem, aby mi řekl, že to je nemožné. Ale věděla jsem, že by mi lhal.

„Jestli se dostala ven, zničím ji. A jestli je v pekle – zničím ji tam."

---

„Tamaro!"

Domem se rozlehl zoufalý, mužský výraz.

„Tamaro!"

Nechápavě jsem se podívala na bratry.

„Tamaro!"

„To musí být Isaac," promluvil konečně Sam. Ozval se další výkřik, mnohem delší a mnohem bolestivější. „Byl to Tamařin manžel, lovili spolu. Zemřel dneska. Jeden z nich musel posednout jeho mrtvolu." Přikývla jsem na znamení toho, že chápu.

„Měli bychom se rozdělit," pronesl Dean do ticha, které náhle nastalo. Žádný další výkřik, žádný hluk.

Pověstné ticho před bouří.

---

Všechno se událo až příliš rychle.

Když vtrhli dovnitř, bylo to jako rychlá smršť.

Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom zmatku zorientovala.

Proběhla jsem chodbami a dostala jsem se do podkroví, kde stál Sam. A další tři démoni.

Byla jsem celá zadýchaná, ale v těle jsem měla dostatek adrenalinu, který mi umožnil zaútočit. Jako svého protivníka jsem si vybrala jedinou ženu, která mezi nimi byla.

V ruce jsem držela brokovnici, ze které jsem taky hned vystřelila. Výstřel ji nemohl zranit, ale jen zpomalit. V mém případě se nepovedlo ani tohle – jen se naštvala a ohnala se po mě takovou silou, až mě to překvapilo. Její pravačka mě udeřila pod bradou. Hlava se mi zvrátila dozadu a já se nezmohla na nic jiného, než byla ztráta rovnováhy. Žena zaútočila znovu, stejně rychle a stejně silně. Byla jsem na její útok připravená tak moc, jak to jen bylo možné. Snažila jsem se krýt obličej, snažila jsem se ji udeřit.

Ale bylo to jako bojovat s větrnými mlýny – byla až příliš silná a všechny rány dopadaly jen na můj obličej.

Nevím, jak by to všechno dopadlo, kdyby se ve dveřích náhle nezjevila blonďatá žena, která mě před několika hodinami překvapila na parkovišti.

Nezmohla jsem se na nic. Mohla jsem ji jen sledovat. Pohybovala se s překvapenou elegancí. Trvalo ji sotva pár vteřin, než se od dveří dostala k démonce, která stála nade mnou. Do břicha ji vnořila nůž, který zaútočila i na mne. Sledovala jsem, jak démončino tělo padlo mrtvé k zemi.

Sledovala jsem, jak ji trvalo jen dalších pár sekund, než odrovnala dalšího démona.

A sledovala jsem ji, jak zabila i toho posledního.

Byla jsem ochromená – tentokrát to nebylo hrůzou, nebylo to ani tím, jak moc jsem byla zmlácená. Bylo to prostým uvědoměním si – ten nůž. Nůž, který měla byl ten stejný, jaký jsem dostala od Crowleyiho. Byl to stejný nůž, jakým jsem zabila Iren.

„Kdo sakra jsi?"

Samův hlas mě dostal zpátky do reality.

„Holka, co ti zachránila život," usmála se blondýna a podívala se směrem ke mně. „Na rozdíl od někoho." Mrkla na mě tím pobaveným výrazem. Kdybych byla o dvacet let mladší, vyplázla bych na ni jazyk.

„Ale – kdo jsi?" Naléhal na ni Sam. Ona se však jen usmála, otočila se a odešla. Sam se rozběhl za ní, ale hned byl zase zpět.

„Je pryč!"