Až když otevřete brány pekla zjistíte, jak rychle se svět kolem vás točí, a že den má zoufale málo minut na to, abyste stihli všechno, co byste stihnout chtěli a měli.

Následující dny mám rozpité – splývají mi do jednoho a já nejsem schopná rozeznat jinak přesně dané hranice, které rozdělují čtvrtek od pátku, a sobotu od středy.

Hodně se mluvilo, hodně se pilo, málo se spalo.

Neustále jsem se ohlížela, jestli mi někdo nestojí za zády a žila v paranoie, že každý člověk musí být démon, který utekl z pekla.

Jenže ono se nic nedělo.

A to na tom bylo to nejhorší.

---

„Chci vysvětlení," dožadovala jsem se jednoho dne. Bylo už pozdě večer a já seděla v jednom z křesel, které měl Bobby v pokoji, který až příliš honosně nazýval jako obývací. Všichni jsme seděli u televize a koukali na hokejový zápas. Výjimečně jsem nikomu nefandila a tak jsem spíše klimbala, pečlivě zabalená do deky a schovaná v mikině, která mi byla až příliš velká.

Když jsem však promluvila, otočily se na mě tři mužské hlavy s otázkou v očích.

„Vysvětlení čeho?" zeptal se Dean nechápavě a nepřestával mě provrtávat pohledem. Lehce jsem se narovnala a deka mi spadla z ramen.

„Je to už nějaký ten pátek, co..." skousla jsem si ret a chvilku přemýšlela, jak by bylo správné pokračovat. Bobby ztlumil televizi, ale nevypnul ji. Moc dobře jsem viděla jak mu pohled klouzá ze mne na dění na ledě, několik set kilometrů od nás. „... co jsme otevřeli bránu do pekla, a všude je až moc klid. A taky... pořád jste mi nikdo nevysvětlil, jak se vůbec stalo, že jsme tu bránu otevřeli. A co jste dělali na hřbitově v době, kdy já s Bobbym jsme se usilovně snažili zavřít tu zpropadenou bránu."

Přehodila jsem nohu přes nohu a snažila se najít co nejvíce pohodlnou polohu, ve které by se dobře sedělo. Chtěla jsem mít pohled namířený dopředu, tak abych mohla pohledem probodávat tři muže, kteří mi dlužili vysvětlení.

Ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby začal mluvit.

„Fakt to chci slyšet," řekla jsem ještě jednou a pro jistotu si překřížila ruce na prsou, v marné snaze dodat sama sobě co nejdrsnější vzhled.

Dean stočil pohled na Sama, jakoby si sám nebyl jistý, jestli může mluvit on. Když už se nadechoval k tomu, aby konečně promluvil, Sam se zprudka postavil. Zvedla jsem hlavu a snažila jsem se přitom neztratit oční kontakt i s jeho starším bratrem.

„Jenny je to... všechno strašně složité."

„Já mám času dost."

„Nechci to teď řešit."

„Já jo."

Protočil oči a zhluboka vydechl. Ramena mu poklesla a v jeho očích bylo vidět skryté zoufalství. Snažil se utéct před otázkami, které jsem pro něj měla připravená. Ale já čekala až moc dlouho na to, abych vydržela ještě chvíli mlčet.

„Půjdeme se projít?" navrhl nakonec po chvilce ticha. Já jen přikývla a shodila ze sebe deku. Dean se také postavil, ale Sam ho jedním pohledem poslal zpátky na pohovku. Zapadl do ní s tichým nesouhlasem a zuřivým přetáčením očí.

---

Ještě předtím, než jsme opustili teplo Bobbyho domova, přehodila jsem přes sebe tenkou, koženkovou bundu, kterou jsem měla u vchodu. Venku bylo chladno, typický studený podzim, který se od Dakoty dal předpokládat. Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a ruce schovala do velké klokaní kapsy na břichu.

Chvíli jsme šli potichu.

Nakopávala jsem jednotlivé kamínky, které se mi dostaly do cesty.

Čekala jsem až začne mluvit.

„Víš, Jenny." Hlasitý povzdech. Zpomalil a já se přizpůsobila jeho tempu. „Je to složité."

„To už jsi říkal."

„Mám strach."

Zastavila jsem a nechápavě se na něj podíval. Zastavil několik kroků přede mnou a i on se prohlížel mojí tvář zkoumavým pohledem.

„Nechápu."

„Je to všechno..." rozmáchl se rukama. Nakonec jen sklopil hlavu a zavrtěl hlavou.

„Řeknu ti všechno, Jenny. Ale musíš mi slíbit, že mě nebudeš přerušovat a necháš mě mluvit."

Přikývla jsem a přidala do kroku, abych se mu vyrovnala. Hlavu měl sklopenou k zemi, ruce zastrčené do kapes. Nechápala jsem to – tohohle Sama jsem neznala.

„Víš, spoustu toho víš, spoustu toho jsi si možná už domyslela. Je to všechno jedna velká skládačka, která se skládala dohromady celej můj podělanej život."

Zastavil se a já taky. Byly jsme už téměř na okraji pozemku, který náležel k Bobbyho domu. Ubývalo aut, ale ubývalo i světla, které šlo z oken domu. Sam se vyhoupla na kapotu jednoho z opuštěných automobilů a já se postavila naproti němu.

„Když mi bylo půl roku, umřela máma. Dean s tátou mi dlouho neřekli proč. Dlouho jsem si myslel, že jezdíme po Státech prostě proto, že táta nemůže sehnat dobrou práci Vždy jsme se zastavili na nějakou dobu, chodili do školy, hledali si nové přátelé. Táta býval dlouho pryč a já s Deanem zůstal na všechno sám. Dean byl můj velký brácha, můj jediný vzor, který jsem kdy měl. Udělal by pro mě všechno – dokonce takovou hloupost jako je zaprodání vlastní duše."

Vztekle sevřel pěst a udeřil s ní do kapoty auta. Lekla jsem se a při tom nečekaném zvuku sebou mírně trhla. Zůstala jsem ale mlčet, přesně, jak jsem slíbila.

„Jenže nakonec to stejně všechno prasklo. Díky svým dotěrným otázkám jsem zjistil, jak je to všechno doopravdy. Že táta není žádný automechanik na volné noze, ale lovec, který se zoufale moc snaží dostat démona, který zabil moji matku."

Na okamžik se odmlčel.

Zůstala jsem po tichu.

Udělala jsem malý krok dopředu a po něm ještě jeden. Dostala jsem se až k němu a opatrně mu položila ruku na stehno. On, neohrabaným pohledem, vytáhl svojí ruku z kapsy a položil ji na tu moji. Chvilku zkoumal, jak vypadají naše ruce dohromady a nakonec si začal hrát s mými prsty. A pokračoval ve vyprávění.

„Jak jsem rostl, čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že tohle není práce pro mne. Můj otec... Táta... Táta byl..." Sledovala jsem si, jak si olízl rty a hned zase pokračoval, jakoby právě našel ty správná slova. „Táta byl posedlý zabít toho démona. A Dean taky. Ale já tu touhu neměl. Neznal jsem matku. Byl jsem sotva batole, když umřela Nechtěl jsem lovit. Nechtěl jsem být jako oni. Chtěl jsem být normální. Mít obyčejný život, domek na předměstí, milující manželku, psa... Nikdy jsem nechtěl nic víc, než být normální." Pevně sevřel moji ruku a zvedl pohled, který se na okamžik střetl s tím. Vydrželi jsme to jen chvilku. Znala jsem ten pocit. Znala jsem ten pocit, až příliš dobře.

„Sakra," zaklel po chvilce ticha.

Chtěla jsem něco říct, něco namítnout. Chtěla jsem ho podpořit, chtěla jsem mu říct, že znám ten pocit. Chtěla jsem ho utěšit, říct mu, že to nebyla jeho vina.

Ale byla jsem vázána slibem mlčenlivosti a nechtěla jsem ho porušit.

Místo toho jsem mu jemně stiskla ruku a palcem mu jemně přejela po jeho dlani.

„Utekl jsem. Odešel jsem se."

Znovu zvedl pohled a zadíval se do mých očí.

Vytáhla jsem z kapsy i druhou ruku a položila ji na tu jeho, která si nepřestávala hrát s mými prsty.

Viděla jsem v jeho očí tiché otazníky na otázky, které jsem nedovedla položit. Na které jsem možná ani nechtěla odpovídat.

„Nebyla to tvoje vina," promluvila jsem do ticha, které mezi námi panovalo.

Přikývl a znovu sklopil pohled ke špičkám svých bot. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Odešel jsem na vysokou. Byly to nejlepší roky mého života, ale nikdy to nemůžu říct nahlas. Bylo to něco tak jiného, až z toho mrazí. Mít kamarády, chodit do baru, odpoledne strávené v knihovně. Byl to úplně jiný život, než jaký jsem do té doby měl. Byl to život, který měl pevně dané hranice, byl to život který měl smysl. Byl to život, který byl teď a tady. Věděl jsem, že když se ráno probudím v jedné posteli, večer v té posteli zase usnu."

Přestal si hrát z mojí rukou. Lehce ji od sebe zastrčil a já je schovala zase do kapsy na břichu, protože venku bylo až příliš chladno.

„Našel jsem si přítelkyni, Jenny. Jmenovala se Jessica a byla... A byla prostě dokonalá. Byla krásná, inteligentní, uměla mě rozesmát. Trávili jsme spolu spoustu času a bylo nám spolu dobře. Chodili jsme společně na večírky, jezdili na výlety. Poprvé ve svém životě jsem byl šťastný. Tohle bylo to, co jsem chtěl. Jenže pak se jednou zjevil Dean. Neřekl mi nic jiného, než že táta zmizel. Musel jsem odjet, Jenny. Musel jsem."

Přikývla jsem.

„Když jsem se vrátil, Jessica byla mrtvá. Zabil ji ten stejný démon, který zabil moji matku."

Znovu jsem přikývla.

„A já to najednou chápal – chápal jsem tu nikdy nekončící touhu, která poháněla mého otce a Deana. Chápal jsem ji až dobře, protože jsem ji měl taky. Chtěl jsem ho zabít, stejně jako zabil on mojí Jess."

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Mlčela jsem. Nevěděla jsem co říct. A ani jsem nic říct nechtěla.

„Pak se věci daly rychle do pohybu. Byl jsem zpět. Byl jsem zpět vedle svého velkého bráchy. Lovili jsme spolu, spoléhali jeden na druhé. Hledali jsme tátu. Ten se nám neozval. Samozřejmě, že se nám neozval. Našli jsme ho, až když on sám chtěl, abychom ho našli."

Odmlčel se.

Prohlédl si mě zkoumavým pohledem a sklouzl z kapoty auta, takže byl sotva na dosah ruky ode mne. „Není ti zima?" zeptal se najednou. Zavrtěla jsem hlavou a on přesto natáhl svoje ruce a v bezslovném gestu mě pozval k sobě do náruče. Udělala jsem krok, který byl mezi námi a ocitla se u něj. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a on se bradou opřel o mojí hlavu. Až pak pokračoval.

„Táta našel colt – ten starý colt, který otevřel bránu do pekla. Byla to zbraň, která dokázala zabít démona. Stačil jeden výstřel a bylo by po něm. Bylo by po všem. Pomsta by byla naplněna a my bychom pořád měli naději na to, že budeme normální rodina. Jenže to by se všechno nemohlo tak dosrat."

Zhluboka vydechl a pokračoval.

„Napadli nás, měli jsme autonehodu. Dean málem zemřel, ale byl to táta, kdo uzavřel dohodu s Azazelem. Tak se ten démon jmenoval. Nedostal ani deset let, nedostal ani rok. Dostal sotva pár minut, aby se s námi rozloučil. A pak byl pryč. A pryč byl i colt. Ale to nebylo všechno. Začalo se se mnou něco dít. Začal jsem mít vize. Vize o věcech, které se ještě nestaly, a které se měly brzy stát. Díky těmhle vizím jsme našli i Angelu."

Sestřino jméno mezi námi projelo jako elektrický náboj. Nic jsem ale neřekla a mlčel i on.

„Nebyl jsem sám. Bylo nás víc. Všichni jsme byli stejně staří a všichni jsme měli nějaké schopnosti. Byl tu chlápek, který mohl ovládat tvoji mysl jedním slovem. Holka, která zabíjela dotykem. A byli i další."

Na okamžik povolil sevření a o kousíček ode mne ustoupil. Ruce měl stále položené na mých bocích, jen se mi teď díval přímo do očí.

„Nechtěli jsme ti to říkat, Jenny. Nevěděli jsme, jak dlouho s námi budeš. Nevěděli jsme, jak se budeš chovat. Mysleli jsme si, že s námi zůstáváš jenom proto, abychom tě chránili. Že až to všechno skončí, odejdeš zpátky do New Yorku a budeš si žít svůj život bez toho všeho kolem." Na chvíli se zase odmlčel a pak jen zavrtěl hlavou. „Měla jsi odejít, Jenny. Měla jsi odejít, dokud jsi mohla. Tohle je život, ze kterého už nejde utéct."

„Ale já nechci," řekla jsem. Po dlouhé době jsem otevřela ústa a zdálo se, že oba jsme byli překvapení tím, že i já umím mluvit. „Nechci to. Dokud jsem nezačala lovit, nebyla jsem to já. Tohle jsem já, Same. Tohle jsem vždycky byla já."

Zavrtěl hlavou a sklopil pohled. Přitáhl mě k sobě a já se znovu ztratila v jeho objetí. Tohle jsem já, chtěla jsem říct, ale zůstala jsem mlčet.

„A dál už to znáš – žlutooký démon mě, a všechny ostatní speciální děti, unesl. Nechal nás bojovat mezi sebou, chtěl najít toho nejsilnějšího z nás. Měl pro nás připravený úkol, ale nikdy nám doopravdy neprozradil, o co mělo jít. Nakonec jsem zůstal jen já a Jake. Chtěl jsem utéct, vykašlat se na všechny plány, které pro mě měl někdo nachystané. Byl jsem blízko. Ale nedokázal jsem ho zabít, Jenny. Nedokázal. Místo toho zabil on mne."

Přejel mi mráz po zádech.

Chladnokrevný a odměřený tón, jakým to řekl.

Vzpomínka na to, jak se mi podlomila kolena, když jsem zvedla hovor od Deana.

Přitáhla jsem se blíž k němu.

„Nakonec jsi se do toho domotala ty. Dean ti musel volat, když jsem byl mrtvý. Pak se ten blbec obětoval a Bobby přišel na to, co měl Jake, jako vyvolený Azazelovy armády, vykonat. Otevřel brány pekel a spoustu zlého se dostalo ven. Přišel i on. Přišel to zkontrolovat. Přišel se nám vysmát. Ale nepočítal s tím, že já i Dean na něj budeme připraveni. Zatímco ty s Bobbym jste bojovali svůj vlastní boj, my s Deanem jsme ho konečně dostali. Dostali jsme ho jeho vlastní zbraní. Coltem, který otevřel brány do pekla."

Hrudník se mu prudce zhoupl dolů, jak zhluboka vydechl. Zvedla jsem pohled a on se pohledem vpil do mých očí.

Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali stál.

Ale byla jsem to já, kdo to ukončil.

Vyhoupla jsem se na špičky a vtiskla mu krátký polibek.

On mě přitáhl za boky ještě blíž k sobě a já měla na okamžik pocit, že se každým momentem naše těla musí spojit v jedno. Opětoval mi ten polibek s razancí, která mě překvapila.

„Jenny, tohle..."

„... nemůžeme."

Dnešní kapitola je extrémně dlouhá. Uznávám. Ale doufám, že i přesto se vám bude líbit :D

(A nezapomeňte si nahoře pustit video :) + jako další přílohu máte i Jessicu)