Rychle jsem se zkontrolovala ve zpětném zrcátku svého auta – vlasy vyčesané do drdolu, na sobě elegantní kostýmek, rty obtáhnuté rudou rtěnkou. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Byla jsem na malém městě před malou policejní stanicí. Na okamžik jsem zadoufala, že k tomu, abych dostala bratry pryč, postačí jen několik obratných lží, ale když jsem se pořádně rozhlédla kolem, zjistila jsem se, jak moc jsem se mýlila. Nemohla jsem si nevšimnout tmavého auta s třemi vyraznými inicály – FBI.

Nasadila jsem svůj oslnivý úsměv a vstoupila dovnitř.

Rychle jsem se rozhlédla a pak se vydala k mladé slečně, která měla před sebou jmenovku, která určovala její pozici tady jako sekretářku. Byla nejistá, lehce vystrašená.

„Dobrý den," oslavila jsem ji mile a ještě více protáhla svůj úsměv.

„Máte přání?"

„Ano, jsem tu jako pravní zástupce pro Sama a Deana."

Slečně se lehce rozšířily zorničky a nechápavě se na mě zadívala. „Winchesterovi?"

„Winchesterovi."

„Zavolám šerifa."

Přikývla jsem a zůstala jsem stát u jejího stolu. Úsměv mi ze rtů zmizel. Na stanici bylo nepřirozeně rušno. Než jsem se stihla rozhodnout, jak by bylo správné pokračovat dál, přišel ke mně šerif.

„Můžu vám nějak pomoci?"

„Dobrý den. Jmenuji se Jennifer Simmons a jsem právní zástupce Deana a Samuela Winchesterových."

Muž se na mě chvíli beze slova díval. Založil si ruce na prsou, zhluboka se nadechl a konečně promluvil. „Obávám se, že vaše práce tady skončila dříve než začala."

„Nechápu."

„Oba muži budou převezeni do federálního vězení v Nevadě."

„Mám právo s nimi mluvit."

„To už nebude možné."

Nechápavě jsem nakrčila nos. „Nechápu, kam tím míříte."

„Mířím přesně tam, kam myslíte. Ti muži jsou nebezpeční zločinci a v žádném případě nedopustím, abyste je pustila ven."

„To je na žalobu, pane šerife. Porušujete jejich základní práva."

„Myslím, že agent Henriksen, se mnou bude souhlasit."

Šerif se na mě naposledy podíval a poté se beze slova otočil a odkráčel. Nadechovala jsem se k tomu, abych ještě něco řekla, ale zůstala jsem stát s naprázdno otevřenou pusou. Poodešla jsem pár kroků a posadila se na lavečku, která v místnosti byla. Přehodila jsem nohu přes nohu, rty sevřela do úzké linky a tvářila se tak nepřístupně, jak to jen bylo možné.

Zoufale jsem přemýšlela, jak postupovat dál.

Ale ať jsem to chtěla přiznat, nebo ne – byla jsem v koncích.

---

Netrvalo dlouho a slyšela jsem přistávat vrtulník.

Moje srdce zrychlilo a můj mozek pochopil, že už nemám možnosti, jak z tohohle oba bratry vysekat.

Zůstala jsem však ještě sedět a přemýšlet. Neměla jsem příliš šancí – vlastně jsem měla jen jednu. Jestli mě chytnou, jistě mě naloží společně s bratry a přemístí mě do Nevady taky.

Byla jsem ztracená ve svých myšlenkách, tak moc, že jsem málem přehlídla muže v obleku, který kolem mě prošel. Zvedla jsem hlavu právě v momentě, abych spatřila jak předává papíry jinému muži, který měl tmavou barvu pleti.

„FBI možná byrokracii nevymyslela, ale určitě ji dovedla k dokonalosti."

Rychle jsem se zvedala, ale muž v obleku mi zmizel za rohem. Ráznými kroky jsem napochodovala alespoň k druhému muži, který s neskrývavým úsměvem na tváři listoval papíry, které měl vyplnit.

„Dobrý den, jmenuji se Jenifer Simmons a jsem právní zástupce Deana a Samuela Winchesterových." Lehce jsem pozvedla koutky do úsměvu a přitom jsem k muži natáhla ruku.

„Agent Henriksen," pronesl stroze a ostře. „Obávám se, že s bratry Winchesterovými vám nemohu nijak pomoci. Před několika okamžiky přiletěla pomocná síla a oba budou urychleně převezeni do federální věznice. Můžete zkusit svoje štěstí tam."

„Obávám se, že pokud mi neumožníte alespoň krátký rozhovor s nimi, ocítáte se v hrozbě žaloby."

„Od koho?" pronesl opovržlivě a přitom se nezapomněl pousmát. „Od nich? Těžko."

„Od státu, který budu zastupovat já."

„FBI je státní organizace."

„A jako státní organizace by měla respektovat zákony, nemyslíte?"

„Stát by neměl zastupovat zločince jako jsou ti dva."

„O tom, co by měl stát dělat a nedělat, ale bohužel nerozhodujete vy."

Agent Henriksen zvedl pohled a konečně se jeho oči střetly s těmi mými. Byl to jen krátký oment, který byl ale plný napětí. Neuhnula jsem, naopak – oči jsem lehce zúžila a rty stiskla pevně k sobě, až vytvořili nepřirozeně úzkou čáru. Nehodlala jsem polevit a byla jsem přesvědčená o tom, že si cestu k bratrům vylžu, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.

Naši chvilku ale přerušil výkřik a následný zmatený křik.

Oba jsme se zprudka narovnali a téměř zároveň se rozběhli směrem k celám. Mě však někdo náhle zadržel. Uchopil mě za rameno a zatáhl tak prudce, až jsem na vysokých podpatcích ztratila rovnováhu a krátce zavravovárala.

„Pusťte mě!" Ohradila jsem se zprudka a vztekle.

„Slečno Simmons, obávám se, že tohle je situace, při které vás opravdu nemohu pustit do cely."

Muž pustil mé rameno a já se vztekle otočila směrem k němu. „A kdy bude ta správná chvíle, až budou moji klienti několik tisíc kilometrů nad zemí, nebo až budou sedět ve federální věznici?"

Muž se nadechoval k odpovědi, ale než stačil promluvit ozvala se z venku ohlušující rána. Instiktivně jsem se přikrčila a rukama si zakryla obličej. Muž mě nechal o samotě a beze slova odběhl pryč.

„Do prdele práce," ulevila jsem si sama pro sebe. Z nohou si sundala svoje béžové lodičky a bosky se vydala zpět za sekretářkou, která teď zuřivě znovu a znovu vytáčela číslo na telefonu. Ale hluchý tón ze sluchátka jsem slyšela i já.

„Co se to sakra děje?" zamumlala jsem. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Henriksene! Čtyři moji muži! Čtyři moji muži jsou mrtví!"

Aj, aj.

Tohle nemůže znamenat nic dobrého.

Kolem mě proběhla hrstka policistů v čele s agentem Henriksenem. Každý mluvil přes sebe a já se z útržků jejich rozhovorů snažila poskládat, okamžiky minulých desítek minut.

Z cely se ozval výstřel. Dean je postřelený. Agent FBI je mrtvý. Ale bez známek střelných znamení. Bratři argumentují nesmysly. Vrtulník explodoval. Většina policistů zemřela. Někdo se snaží bratry osvobodit. Musíme dostat civilisty do bezpečí.

„Slečno Simmons, slyšíte mě?"

„Prosím?" Trhla jsem sebou, protože jsem byla na tolik ponořená do vlastních myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že na mě někdo mluví.

„Slečno Simmons, musíte odejít. Pokud se někdo skutečně dostat bratry z vězení, je dost možné, že dojde ke střelbě a k dalším na život ohrožujícím akcím."

„Já ale neodejdu."

„V tom případě vás budu muset informovat, že nemám jinou možnost, než vás požádat, abyste budovu opustila. V jiném případě budete jednat proti mému přímému příkazu."

„Ale já nejsem váš zaměstnanec. Nemůžete mi něco přikázat."

„Ale ano, můžu."

„Nemůžete," trvala jsem na svém jako tříleté dítě.

Policista se už, už nadechoval k další odpovědi, když na celé stanici, s hlasitým lupnutím, vypnula všechna světla. Vzhlédla jsem ke stropu a zavrtěla hlavou.

Tohle není dobrý.

Tohle nemůže být dobrý.

„Nikdo nikam nepůjde."

Natočila jsem hlavou k agentovi, který promluvil. Stál uprostřed místnosti, s klidným výrazem na tváři, s rukami založenými na hrudi. „Ať je to kdokoliv, snaží se dostat dovnitř. Jsme uprostřed obléhání, tak se podle toho musíme i chovat. Zabarikádujte všechny vchody." A s těmi slovy se znovu rozešel k celám a nás – tedy sotva hrstku policistů, vystrašenou sekretářku, a mě bez bot – nechal stát uprostřed místnosti.

---

Muži pobíhali po služebně zdánlivě beze smyslu. Ten odešel tam, v ruce nesl cosi, ten odešel tuhle, v ruce nesl cosi jiného. Zůstala jsem sedět na lavičce a nepřítomně koukala před sebe, v marné snaze pochopit, co se to vlastně děje.

Ze začátku to vypadalo docela nevinně – stačilo by pár úsměvů, pár falešných slovíček a bratry bych pravděpodobně dostala rychle ven. Jenže najednou je tu FBI, které tvrdí, že bratry se snaží z vězení dostat nějaká teroristická skupina, která stihla vyhodit do povětří vrtulník, zabít několik policistů a vyhodit pojistky.

Jenže to nedává smysl – absolutně žádný smysl. Kromě mě a Bobbyho není v celém vesmíru jediný člověk, který by chtěl vidět Sama a Deana venku z vězení.

Většinou to bývá přesně obráceně.

Většinou jdou jim jdou po krku. Snaží se je zabít. Snaží se je zlikvidovat.

A ve stejný moment, kdy se ozval výstřel přes celou policejní stanici mi to došlo.

V hlavě jsem přepla na autopilota – ze stolu před sebou popadla zbraň, a ještě v běhu zkontrolovala, jestli je vůbec nabitá. Ignorovala jsem hlasy za sebou, jediné co jsem chtěla – bylo dostat se co nejrychleji k Winchesterovým.

Když jsem se konečně dostala k celám, zjistila jsem, že jdu pozdě. Na zemi ležel mrtvý šerif a agent Henriksen mířil na oba bratry zbraní. Zabrzdila jsem svůj sprint a můj dupot upoutal agentovu pozornost. Na malý okamžik ztratil pozornost, a toho využili oba bratři, aby na něj zaútočili. Jenže ve stejný moment doběhl i mladý policista, který vyrazil v mých stopách. Vysmekla jsem otočku hodnou baletky a namířila na něj svoji zbraň. „Ani hnout," zavrčela jsem a rychle dodala: „Nebo vystřelím. A věř mi, že to umím." Jedním okem jsem pak sledovala dění v cele – Sam zabořil agentovu hlavu do záchodové mísy a začal mumlat latinská slova, ve kterých jsem rychle rozeznala exorcismus.

„Je pozdě! Už jsem je stejně zavolal!" Zahrčel agent, když se mu hlava dostala z vody na dost dlouho. Oči měl temně černé, na tváři útrpný úsměv. „Přijdou! Oni přijdou!"

A společně s těmi slovy z něj vyletěl černý mrak, který nám okamžik kroužil nad hlavami, než konečně zmizel.

Omlouvám se všem, kteří čekali tak dlouho na novou kapitolu a zároveň děkuji všem, kteří tak dlouho čekat vydrželi. Nekončíme, ještě toho máme spoustu co říct :))