Květen

Celý měsíc jsme jezdili napříč Spojenými státy a jako smečka psů a snažili se vypátrat Belu.

Tenhle lovec říkal, že ji možná viděl v Ohiu? Není problém – za pár hodin jsme tam.

Podle všech by teď mohla být ve Wyomingu? Není problém – za pár hodin jsme tam.

Že prý si pronajala dům v Nebrasce? Není problém – za pár hodin jsme tam.

Jenže všude kde jsme byli my, ona nebyla.

---

Červen

„Tohle nemá smysl," poznamenala jsem jednoho dne, když jsme všichni tři seděli v jednom motelovém pokoji a za sebou měli další zjištění o tom, že Bela není tam, kde by měla být. Oba bratři nechápavě zvedli hlavu a zadívala se na mě. A já jim zopakovala svoji myšlenku: „Tohle nemá smysl."

„A máš snad lepší nápad jak dostat Colt zpátky?"

„Jestli Bela nechce, abychom věděli kde je, stejně ji nikdy nenajdeme. Podívej se na nás, vypadáme jak banda trosek, která už měsíc jezdí z místa na místo bez nějakého výsledku. Je to horší, než honit ducha. Je to jako honit se za vlastním ocasem – nikdy ho nemůžete chytit."

„Jakoby jsi věděla, jaké to je, honit si vlastní ocas," poznamenal Dean s širokým úšklebkem na tváři, ale jeho vtip (nebo spíš jeho pokus o vtip) vyšuměl do prázdna.

„Jenny má pravdu, Deane."

„A co bychom teda měli dělat?"

„Já nevím," přiznala jsem sklíčeně. „Ale já už takhle dál nemůžu."

Dean beze slova přikývl.

Byli jsme unavení.

Dny a noci jsme strávili na silnici – a to všechno pro nic, za nic.

„Ale něco přece dělat musíme," zamumlal Sam do ticha, které se náhle mezi námi rozprostřelo.

„Co takhle na jeden večer vypnout? Pivo, párty, holky?"

Pozvedla jsem obočí a zvedla svůj pohled na zubícího se Deana. Tomu se úsměv roztáhl ještě víc, než předtím. „Že jseš to ty, Jenny – můžeš jít i do chlapů. Ale já rozhodně dneska sbalím nějakou kočku."

„Jseš nechutnej, Deane."

„A ty jseš nudnej."

---

Potřebovala jsem strávit pár minut v koupelně a bratři, aby si zkrátili svoje čekání, mezi tím vyrazili do blízké restaurace, aby nám přinesli nějaké jídlo.

Když znovu přijeli, byla jsem už připravená. Vlasy jsem si zapletla do francouzského copu, oči zvýraznila kočičími linkami a rty mi ozářila rtěnka bláznivě fialové barvy. Oblékla jsem se do krátké sukně a k tomu dodala i krátký top, který mi odhaloval kousek bříška. Díky podpatkům jsem povyrostla o pár centimetrů a připadala jsem si prostě skvěle.

Dneska jsem měla v plánu jen jednu věc.

Pořádně se opít.

---

Seděla jsem s Deanem a Samem na baru, a zvesela jsme popíjeli svoje drinky. Probírali jsme svoje nevšední problémy a zoufale se drželi daleko od všeho, co by jen trochu mohlo připomínat Belu, Colt, lov, peklo, nebo démony.

Jenže když jsem se vrátila, bylo najednou všechno jinak. Sam se rychle zvedal a moje místo mi zasedla vnadnatá blondýnka. Nechápavě jsem nakrčila obočí, a než jsem stihla nakráčet zpět ke stolu, popadl mě Sam za rameno a táhl mě ven.

„Co se to sakra děje?"

„Dean si našel svoji kočku."

„A to jako nemůžu pít ve stejném baru jako Dean a jeho kočka?" vyprskla jsem vztekle.

„Na motelu mají mini bar," mrkl na mě spiklenecky Sam.

Ze široka jsem se usmála a zvesela se zavěsila do mladšího z bratrů Winchesterů. „Dobře, tenhle plán beru."

---

Na motelu jsem se převlékla do pohodlnějšího oblečení – tedy do svých pyžamových kalhot a volného trika. Sedla jsem si na postel a Sam se posadil naproti mně, s flaškou méně kvalitní whiskey. Napil se jako první a pak mi flašku předal.

„Můžeme si zahrát nějakou hru?"

„Jsme na střední?" zazubil se dlouhán.

„Ne, na základce," vyplázla jsem na něj jazyk, pořádně se napila a flašku mu zase vrátila.

„A co by sis tak představovala za hru? Svlékací poker?"

„Víš, že bych tě porazila."

„Nefandi si."

Nahlas jsem se rozesmála a on se ke mně brzy přidal.

Bylo to příjemné.

A i když jen nerada, bylo to příjemnější, než sezení na baru a popíjení na veřejnosti. A i když se mi líbí být (alespoň na chvilku) středem pozornosti, přece jen je pohodlnější se opít v bezpečí své postele, ve svých oblíbených kalhotách od pyžama.

„Na pravdu?"

„Jenny, to není ani základka. To se hraje ve školce?"

„Do jaké jsi to chodil školky?"

„Však víš do takové co se jmenuje tvůj-táta-ti-tvrdí-že-je-automechanik-a-proto-sedíš-celý-dětsví-na-zadní-sedačce-a-chůvu-ti-dělá-starší-bratr."

„O té jsem ještě neslyšela. Je to tam dobrý?"

Tentokrát to byl Sam, co se rozesmál. „To je první otázka?"

„Může být."

„Stálo to za hovno."

„Překvapivě. A už mi podej tu flašku!"

„Takže teď jsem na řadě?"

„Vypadá to, že jste to v té školce moc netrénovali."

---

Ani mě nepřekvapilo, jak večer rychle ubíhal. První láhev zmizela až překvapivě rychle. Nezastavili jsme se ani na chvilku. Házeli jsme po sobě jednu otázku za druhou, každá odpověď pak vyvolala nečekaný záchvat smíchu. Bylo nám tak dobře, že jsme druhou flašku ani nepotřebovali.

Přesto jsme ji otevřeli.

Jako mladí puberťáci.

Zhruba v půlce druhé flašky jsem však dostala nápad.

„Zatančíme si!"

„Co?"

„Zatančíme si!" Trvala jsem na svém bláznivém nápadu, a už zpoza polštáře tahala svůj telefon. Chvíli jsem se v něm hrabala, než jsem pustila konečně pustila písničku. Pak jsem vyskočila na nohy, a jako tříleté dítě jsem se začala točit po celém pokoji, zcela ignorujíc fakt, že už je dávno po nočním klidu, že jsme v laciném motelu, a že lidi kolem nás chtějí spát.

Jediné, na čem záleželo, bylo teď a tady.

„Pojď!" Zahučela jsem na něj zadýchaně, zatímco jsem se zhoupla v bocích a udělala několik kroků blíž k němu.

On však jen zavrtěl hlavou a zeširoka se usmál. „Já se raději budu jen dívat."

„Ale já se nebudu svlíkat."

„Zatím."

Nahlas jsem se rozesmála, zavrtěla hlavou a pokračovala ve své představě tance. A tak jak hudba zpomalovala, zpomalila jsem i já. Lehce jsem houpala v bocích, občas se svezla do pokrčených kolen, nepřestávala se smát, pohazovat vlasy a lákat Sama k sobě.

Netrvalo dlouho, a on skutečně přišel.

Ale nepřišel tančit.

Samozřejmě, že nepřišel tančit.

Lehce mě chytl za zápěstí a já se přestala točit. Byla jsem zadýchaná, byla jsem opilá, a ze všeho nejvíc jsem byla šťastná. Zvedla jsem zrak, a zadívala se mu do očí. Jiskřily mu, stejně jako já.

Když se hladově natáhl po polibku, chtěla jsem ho předstihnout.

Pevně mě uchopil za boky, lehce mě nazvedl a pevně mě uchopil do náručí. Já si položila ruce kolem jeho krku, zcela ignorujíc cokoliv jiného, než jeho polibky. Líbal mě tvrdě, hladově, nedočkavě. A já je oplácela se stejnou razancí, se stejnou hladovostí, se stejnou nedočkavostí.

Bylo to tak přirozené.

Bylo to tak samozřejmé.

Nechtěla jsem nic víc, nechtěla jsem nic míň.

Líbala jsem ho, jako kdyby to mělo být naposledy, odmítala jsem přestat, odmítala jsem zpomalit.

Byla jsem opilá.

Byla jsem zdrogovaná náhlým přívalem hormonů a touhy.

Nepoložil mě na postel, nebylo to jako v něžném, romantickém filmu. Když už mě nemohl udržet v náručí, položil mě na zem, a my se svalili na podlahu, jako klubko neposedných končetin.

Nevěděla jsem kde začínám, a kde končím.

Křičela jsem nahlas, chtěla jsem víc a víc.

Byli jsme jako zvířata. Tak dlouho nás drželi v kleci, že když jsme se dostali konečně ven, nemohli jsme přestat. Tu noc nepoháněla láska, ani zamilovanost. Nebylo to o něžných citech, nebo o sladkých slůvkách. Byla to čistá živočišná touha, která nás hnala dopředu.

Nechtěla jsem sliby lásky, které nemůžu nikdy dostat.

Chtěla jsem jeho.

Musela jsem prozkoumat každý záhyb jeho těla, ochutnat jeho pokožku, jemně okusovat ušní lalůček, přivonět si k jeho krku, ztratit ruce v jeho vlasech,... potřebovala jsem ho.

Když už jsme se nemohli dále milovat, když už jsme byli natolik unavení, že jsme se nemohli dále líbat, a když nás už boleli koutky na tolik, že jsme se nemohli smát, prostě jsme usnuli. Uprostřed motelového pokoje, vzájemně propletení, zcela nazí.

---

„Co to sakra...?!"

Byl to až Deanův hlas, který mě probudil.

Rychle jsem se napřímila.

Během sekundy jsem byla vzhůru, zcela při smyslech. Ignorovala jsem palčivou bolest ve spánku, stejně jako jsem ignorovala svůj neposedný žaludek. Zahanbeně jsem se zvedla a beze slova zmizela v koupelně. Zamkla jsem za sebou dveře a po zádech se svezla na studenou kachlíčkovou zemi.

Sakra.

Sakra.

Sakra.

Tohle se nikdo nemělo stát.

Nelitovala jsem toho. Nebyla jsem opilá natolik, abych to nechtěla udělat.

Ale nechtěla jsem to udělat takhle.

Ještě chvíli mi trvalo, než se můj mozek nastartoval a přikázal tělu tu nejvíc přirozenou věc, na jakou byl zvyklý – sprchu. Jen s námahou jsem se zvedla a přesunula jsem se do sprchového koutu, kde jsem na sebe nechala dopadat studené kapky. Doufala jsem, že mě probudí. Že mě zbaví toho mlžného oparu, ve kterém se nacházela. Že zase najdu pevné obrysy, a vše přestane být rozmazané.

Ale nic z toho se nestalo.

Jen mi začala být zima.

Vypnula jsem vodu, převlékla se do obyčejných džín a tmavé mikiny a posadila se na zavřený záchod.

Nechtěla jsem se vrátit do pokoje.

Ještě ne.

Jenže co jsem měla dělat? Měla jsem tu zůstat sedět už navždy? Měla jsem utéct koupelnovým okénkem a už se nikdy nevrátit?

Jediné co jsem mohla udělat bylo spolknout svoji hanbu a otevřít ty dveře.

A to jsem taky udělala.

Jenže pokoj byl prázdný. Zvídavě jsem se rozhlédla kolem sebe a nechápavě nakrčila obočí. Až po chvilce mi došlo, že budou venku, řešit svoje soukromé bratrské rozmluvy. Zůstala jsem tedy sedět na posteli.

Už jsem toho udělala dost.

---

Ticho v autě se dalo krájet.

Bylo doslova hmatatelné.

Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se.

Ale ještě tu bylo nebezpečí, že se přehmátnu, a místo toho, aby ulovila kousek ticha, zůstane mi v ruce kousek trapnosti.

---

Když Dean zastavil na benzinové stanici, těsně předtím než vystoupil, otočil se ke mně dozadu a mrkl na mě. „Budu pryč asi deset sekund, jen zaplatím. Já vím – možná stihnete rychlovku, ale udělejte to radši na záchodcích, než v mém autě. Jasný?"

„Deane... Já..." ... jenže zabouchl dveře a s veselým pískotem zmizel v budově, takže už nemohl slyšet, jak jsem potichu vydechla... „... nejsem nymfomanka."

„Jsi si jistá?"

Sam se ke mně otočil s rošťáckým výrazem v obličeji a já nemohla jinak, než se pousmát.

„Same... Cítím se trapně."

„Nemáš se proč cítit trapně. Ani nevíš kolik nahých Deanových slečen jsem viděl. A co všechno z nahého Deana jsem už viděl. A... občas mám pocit, že vypíchnout si oči, je jediná možnost, jak na to přestat myslet."

„Snad jsi..."

„A kolikrát!"

Ve stejný moment se znovu otevřeli dveře a na svoje sedadlo dosedl Dean. Podobně jako Sam se otočil dozadu, směrem ke mně. Významně nazvedl obočí a pronesl: „Kolikrát co?"

Zapadla jsem do sedadla, překřížila si ruce na prsou. „To odmítám řešit."

„Ale no tak! Buď trochu kolegiální," zahučel Dean přes zvuk motoru, mezitím co jsme se rozjeli.

---

Když jsme večer zastavili v dalším motelu a Dean zmizel ve sprše, Sam si přisedl ke mně na postel. Měla jsem v uších sluchátka a ztrácela se v polospánku. Proto jsem se překvapivě posadila. „Děje se něco?"

„Jenom chci, abys věděla, že... včerejší noc nic nemění."

„Pořád chceš, abychom byli jen kamarádi?"

Přikývl, ale sklopil zrak.

„Kamarádi si takové věci nedělají," zavrčela jsem vztekle.

„Já vím."

„Ne, nevíš. Nevíš, co chceš."

„Jenny..."

„Ne, Same. Už ne."

Překvapivě zvedl pohled a zadíval se na mě.

„Budeme kamarádi. Ale jenom kamarádi. Nebo budeme víc než to. Nic mezi tím."

„Já nemůžu, Jenny... Ty víš, že nemůžu."

„V tom případě se ráno zabalím, chytnu si stopa a odjedu k Bobbymu."

„My tě tam s Deanem hodíme."

„Ne – pojedu stopem," pronesla jsem rázně, svezla se zpátky na postel a otočila se zády k němu.

---

Červenec

Ze spaní mě vytrhlo zvonění mobilu. Ospale jsem se po něm natáhla a zkontrolovala číslo volajícího. Ignorovala jsem všechny telefonáty Winchesterů. Nechtěla jsem mluvit, ani s jedním z nich a tuhle tichou a nevyslovenou dohodu jsme dodržovali od doby, kdy jsem dorazila k Bobbymu.

Jenže tohle bylo neznámé číslo. A mohl to být kdokoliv.

„Johnson, prosím?" ohlásila jsem se do telefonu a brzy zalitovala toho, že jsem jej zvedla.

„Jenny, tady Sam. Nezavěšuj! Prosím, prosím!"

Zůstala jsem potichu a Sam si moje ticho vyložil tak, že může pokračovat.

„Nemám moc času. Jenny, musíš nám pomoc. Jsme s Deanem ve vazbě. Přijeď."

„Cože?" Byla jsem probuzená uprostřed noci a nebyla jsem si jistá, jestli to všechno není jen hloupý vtip. Nebo ještě líp – jestli náhodou ještě pořád nesním.

„Jenny, prosím. Přijeď. Musíš nás z toho vysekat. Jsme v průseru. Fakt velk---„

Nevěřícně jsem se zadívala na telefon, který náhle ohluchl.

Jako lovec je člověk připraven na všechny různé telefonáty.

Z nemocnice.

Z pohřebních ústavů.

Ale z vazby?

Nechtěla jsem je vidět, fakticky ne. Nebo alespoň, tak jsem přesvědčovala sama sebe, když jsem se v rychlosti převlékla do riflí, svázala vlasy do vysokého ohonu a sešlápla plyn od své staré Toyoty.

Nechtěla jsem je vidět.

Ale byla jsem prostě jen zvědavá, do jakého průseru se to (zase) dostali.