Stalo se:

Aby dostal Dean Sama ze záhrobí, rozhodl se uzavřít smlouvu s démonem.Nyní má zpět svého bratra, ale zároveň mu zbývá jen rok života než jeho duše propadne peklu a jeho tělo bude roztrháno pekelnými psy.

Přitom všem se bratrům podařilo otevřít brány od pekla a ven se dostalo až příliš mnoho zlých věcí. Jako například sedm smrtelných hříchů. Nebo Ruby. Přitažlivá blonďatá démonka, která ze všeho nejvíc na světě nenávidí Jenny, a která má až podivně blízko k Samovi. Dokonce tvrdí, že je schopná zachránit Deana a zabránit, aby jeho duši propadla peklu.

Jenny se Samem se rozhodnout, že už nemůžou dál popírat chemii, která mezi nimi. Jenže zároveň zjišťují, že nemůžou být spolu. Jako lovci jsou neustále ve smrtelném nebezpečí a ani jeden z nich nechce žít v neustálém strachu o toho druhého. Rozhodnou se tedy, že pro oba bude lepší, když zůstanou jen přáteli.

Ruby se přiznává Deanovi, že pro něj neexistuje jiná cesta, než ta do pekla. Také mu svěřuje, že každý démon byl před příchodem do pekla lidská duše. A že má v plánu postarat se o Sama, až tu on nebude. A samozřejmě - že ona není jako ostatní démoni. 

Na nelegální aukci magických předmětů se Jenny seznamuje s půvabnou ženou jménem Bela. Ta se nestydí za to, že má s bratry společnou minulost, ale Jenny ji nevěří ani nos mezi očima.

Poté co se Jenny vrátí z aukce zjistí, že Bobby odjel na lov do Pittsburghu. Vydá se tedy za ním, ale najde jej v kómatu. Bobby je převezen do nemocnice a prognóza lékařů nezní dobře. Přijedou i oba bratři a společně se pouští do lovu, který před nimi začal už Bobby...

---

Nyní:

„Jenny, vstávej!"

Schovala jsem se hlouběji do svého bezpečného úkrytu, který byl tvořen peřinou a polštářem a přitiskla víčka k sobě ještě pevněji. Nechtěla jsem se probudit. Chtěla jsem spát.

„Jenny, vstávej. Sluníčko hopsalo."

„Sluníčko hopsalo?" zeptala jsem se nechápavě.

„Jo, sluníčko hopsalo."

A tolik k mé snaze neprobudit se.

Narovnala jsem se na posteli, oči stále slepené k sobě, vlasy poházené po celé hlavě a obličej pomačkaný po dlouhém spánku. Dlouze jsem zívla a podívala se na oba bratry, kteří byli jen kousek ode mě. Měli na sobě stále to stejné oblečení a vypadali unaveně.

„Jak dlouho jsem spala?"

„Dost dlouho na to, abys mohla fungovat."

„Hodinku?" zeptala jsem se sarkasticky a opatrně vystrčila nohu z tepla peřiny.

„Skoro celý den, jasný," zabrblal Dean napruženě.

„Tý jo."

Cítila jsem se provinile, protože jsem spala, zatímco oni pracovali. Rozhodla jsem se proto urychlit své tempo vstávání a během mrknutí oka jsem stála na nohou. Propletla jsem se ke stolu, na kterém (kromě jídla, pití a piva) bylo rozloženo několik papírů. Některé řádky byly potržené, některé papíry měly k sobě přicvaknutý obrázek. Vzala jsem do ruky jeden z obrázků a nechápavě si ho prohlížela. „O co jsem přišla?" zeptala jsem se a pokračovala v prohrabování papírů.

„Chystáme se na malý výlet."

„Kam?"

„Za Bobbym."

„Bobby se probral?" zeptala jsem se nadšeně, ale Dean jen zavrtěl hlavou.

„Tak jak můžeme...?"

„Uděláme si výlet do jeho hlavy."

„Prosím?"

---

Mezitím co jsem si připravovala snídani (i když podle hodinek bych to označila spíše jako půlnoční svačinku) mi Sam vysvětlil všechno, co jsem prospala. Dean zmizel ve sprše a tak jsem si mohla sníst svůj jogurt bez zbytečných řečí o zdravé stravě, a o tom, jak mě tyhle splašky přivedou do hrobu rychleji, než pořádný hamburger.

Haha.

Dozvěděla jsem se, že bratři pokračovali v mém výzkumu a vydali se za pacienty, které doktor zkoumal. Dozvěděla jsem se, že doktor si zahrál na nepříliš milého doktora House, který se neřídí ničím a už vůbec ne lékařskou etikou. Podával svým pacientům africký kořen snů, díky kterému je možné proniknout do snů cizího člověka. Doktor si to sice obhajoval tím, že pomáhá léčit lidi, kterým se sny zdát nemohou, ale někdo pravděpodobně neměl stejný názor. Podobně jako my jsme se chystali navštívit Bobbyho v jeho snění někdo navštívil našeho milého doktora a zabil ho ve spánku.

Problémem ale zůstávalo, kde sehnat africký kořen snů.

Sam mi prozradil, že Dean volal Bele, ale ta jim odmítla pomoci.

Nepřekvapilo mě to.

A nepřekvapilo to ani Deana.

---

Seděla jsem na posteli, oblečená do tmavých riflí a trika s rádoby vtipným nápisem. Přes sebe jsem měla přehozenou jednu z Deanových košil, kterých měl vždy dostatek. Vlasy jsem měla vyčesané do ohonu a na uších sluchátka.

Pracovala jsem.

Internet je místo, kde najdete všechno. Pokud umíte správně hledat. A já se snažila dopracovat k tomu, abych se dostala na černý trh s magickými předměty. Věděla jsem, že existuje, stejně jako jsem věděla, že ho mám na dosah. Do slova jsem cítila, jak mi uniká, a přitom je celou dobu na dosah ruky.

Sam v té době spal, hlavu položenou na jedné z mnoha knížek. Dean seděl naproti mně a vychutnával si pohled na svého bratra, který tak nečekaně odpadl.

Já nevnímala nic z toho.

Ťukala jsem do počítače, zcela ztracená ve svém světě.

Což byl i důvod, že jsem zcela přeslechla klepání na dveře a následný příchod nečekané návštěvy. Zpátky do reality jsem se vrátila, až když mi Dean zatřásl ramenem. Zvedla jsem pohled a setkala se s Belou.

Vypadala dokonale. Štíhlé tělo měla schované v dobře padnoucích olivových šatech, které ji ladily k barvě pokožky i k barvě vlasy. Právě vlasy měla volně rozpuštěné a zdánlivě neposlušné kudrliny ji padaly volně na záda.

Usmála se na mě a já ji úsměv oplatila.

Bylo v tom tolik falešnosti.

Ale ani jedné z nás to nevadilo.

„Přinesla jsem vám ten kořen."

„Neříkal Dean, že s tím nechceš mít společného?" vystartovala jsem po ní, rychleji než stihl promluvit kdokoliv jiný.

„To bylo předtím, než jsem se dozvěděla, že se jedná o Bobbyho Singera."

„Odkud znáš Bobbyho."

„Jednou,..." sklopila pohled a nahlas si povzdechla, „... jednou mi zachránil život."

Dean mlčel, ale jen pozvedl obočí. Jeho pohled mluvil sám za sebe, nepotřeboval doplnit slovy.

„Byla to moje chyba, jasný. Prostě jsem udělala blbost, ale Bobby tam naštěstí byl a vytáhl mě z té bryndy."

Dean přikývl a pohledem zkontroloval Sam. I ten vypadal, že mu tahle historka stačí k tomu, aby od Bely převzali drobnou sklenici, která byla plná... no vlastně těžko říct čeho. Vypadalo to odporně.

Dean si skleničku pečlivě prohlédl. Nakonec se mu po tváři roztáhl spokojený úsměv (který já osobně nazývám úsměvem malého dítěte, protože přesně tenhle výraz má i batole, kterému se povede na pískovišti bábovička) a odkráčel sklenici schovat. V pokoji byl zabudován malý trezor, kterého jsem si celou dobu nevšimla. Dean jen odtrhnul svoji koženou bundu, Samovu neforemnou mikinu a můj svetr, a hned za tím vším – přímo v šatně – trezor. Schoval sklenici i s africkým kořenem a zatočil zámkem.

Pak se mu po tváři rozlil další úsměv, tentokrát ale s úplně jiným významem.

Tenhle úsměv jsem taky znala dobře, bývaly doby (a občas ještě pořád jsou), kdy byl věnován mě. Byl to ten jeho samolibý výraz.

Alfa úsměv.

Kombinace vítězství, samolibosti a výsměchu.

A patřil Bele.

„Tak teda díky, fakt jsi nám pomohla."

„Jak to myslíš?" zeptala se.

„No, že už můžeš jít."

„Ale jsou dvě hodiny v noci!"

„Motel je poloprázdný, určitě budou mít volný pokoj. A za dvacku navíc si můžeš koupit vibrační postele." Provokativně na Belu mrkl. Ta jen nevěřícně zavrtěla hlavou, popadla kabát a s hlasitým bouchnutím dveřím odešla.

„Tak... to bychom měli," zazubila jsem se protentokrát já.

---

Seděla jsem na kraji postele, oblečená do pohodlných riflí a obyčejného bílého trika. Vlasy jsem měla vyčesané do drdolu, tak aby mi vlasy nepadaly do obličeje a vlastně vůbec nikde nezavazely.

Sam mi podal do ruky hrníček s tekutinou, která ze všeho nejvíc připomínala směs holubího trusu, smíchaného s kočičí močí a dochucenou potkaními bobky. Dokonce to tak i smrdělo.

Zatěkala jsem pohledem k Deanovi, který si akorát přivoněl ke svému hrníčku a dle jeho výrazu v obličeji jsem pochopila, že se mu celý tenhle kouzelný nápoj (totiž... magický africký kořen) chce pít asi stejně nadšeně, jako mě.

Sam si přisedl vedle mě, s hrníčkem v ruce.

Dean pozvedl ten svůj, nakrčil nos a pochmurným hlasem pronesl: „Na zdraví."

Ale Sam ho zarazil – „Ještě to nepij!"

„Ještě ne?" zeptala jsem se nechápavě, ale s viditelnou úlevou v hlase.

„Ještě do toho přijdou Bobbyho vlasy."

„Vlasy?" zeptala jsem se znechuceně.

„To je způsob, jak ovládnout sny cizích lidí. Musíš vypít něco z jeho... těla."

„Fuj," vyklouzlo mi z úst, když mi přihodil do (už tak dost nechutného) koktejlu pár Bobbyho vlasů. Nahlas jsem polkla, a na Deanův příkaz „do dna!" jsem do sebe kopla celý hrníček.

Chutnalo to stejně hnusně jak to vypadalo.

A možná ještě o trochu víc.

Celá jsem se oklepala, krátce se rozkašlala a... to bylo všechno.

„Cítíte něco?" zeptal se Dean.

„Ne." „Vůbec nic."

„Že bychom dostali špatnou dávku?"

„Počkej..." Zvedla jsem ruku, abych na sebe upoutala pozornost. Oba bratři zmlkli a zvuk kapek dopadající na okno tak byl ještě mnohem víc zřetelnější. „... kdy začalo pršet?" zeptala jsem.

Dean se zvedl, několika váhavými kroky došel až k oknu a když odhrnul závěsy zeptal se na otázku, která byla ještě závažnější, než ta moje. „A kdy začalo pršet... obráceně?"

Jenže než jsme stihla nadechnout a cokoliv říct, vše bylo jinak. Už jsme nebyli uprostřed Pittsburghu. Místo toho jsme stáli uprostřed... uklizeného a upraveného pokoje. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Co to sakra..."

„Kde to sakra..."

Bylo to přesně jako v animovaném filmu. Najednou do sebe všechno zapadlo a mě se nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička. „To je Bobbyho dům."

Oba bratři se na mě pochybovačně podívali.

Protože... samozřejmě. Bobbyho dům nikdy neměl tak útulné tapety, nikdy tu nebylo uklizeno, a už vůbec neexistovalo, že by se všude neválely hromady knih, nedopitého alkoholu a zbytky jídel. Jenže každému s trochou představivosti to muselo dojít.

Tohle je Bobbyho dům.

A když jsem to všechno pověděla Winchesterům i oni museli uznat, že mám pravdu.

„Bobby!"

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje. Rozhlížela jsem se kolem sebe, snažila se najít něco, cokoliv co by nás mohlo dostat blíže k Bobbymu. Byli jsme přece v jeho domě. Musí tady někde být.

„Bobby!"

Dean vyšel z pokoje, stočil ruce do trychtýře a zakřičel Bobbyho jméno ještě jednou a s ještě větší vervou, než před několika sekundami.

„Půjdu se podívat ven."

Dean se zprudka otočil a podíval se na svého bratra.

Vyměnili si jeden pohled.

Dávej na sebe pozor.

Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale ani nemusel.

Mluvili spolu beze slov.

Já plaše sklopila zrak, protože při těchto momentech jsem se cítila nepatřičně. Bratři měli celý život na to, aby se sehráli. A bylo to na nich vidět. Dean dával na Sama vždy pozor, a to i přesto, že Sam je o dobrých deset centimetrů vyšší než jeho starší bratr a ostatně i Samova postava působí... minimálně větší, než ta Deanova.

Tohle byla jejich chvíle, a já tam nepatřila.

Jenže najednou se dveře zaklaply a Deanovo ostré „Jenny!" mě vrátilo zpět do reality.

Z pokoje jsme zamířili do kuchyně.

Podobně jako předchozí pokoj i ona vypadala... jinak. Jinak a stejně. Na stole byl ubrus. Sněhově bílý ubrus. Nikde nebyla ani stopa po špinavém nádobí a v okně byli pověšené zářivě čisté záclony.

„Bobby!"

A odpovědí nám bylo jen ticho.

Hrozivé a tíživé ticho.

„Bobby!" Křikla jsem protentokrát já.

Postoupili jsme do další místnosti.

„Bobby!"

A najednou, úplně potichu.

„Kdo je to?"

„Bobby?!"

„Deane?!" Potichu, nechápavě. Tlumeně.

Vyměnili jsme si s Deanem zmatený pohledem. Byl to Bobbyho hlas, samozřejmě že to byl Bobbyho hlas. Jenže Bobby sám o sobě nikde nebyl. Najednou sebou Dean trhl, odstrčil mě stranou a rázně otevřel vestavěnou skříň, před kterou jsem stála.

„Bobby!"

Vydechli jsme oba dva šťastně, když jsme ho spatřili.

Vypadal sice hrozně (možná ještě hůře než na nemocničním lůžku – krčil se, třásl se strachem a po tvářích se mu táhly krvavé šrámy), ale byl to Bobby.

Živý Bobby.

„Deane? Jenny? Co se to děje?"

„Tohle je sen, Bobby!" Spustil Dean. Mluvil rázně a nekompromisně.

„Sen?"

„Zdá se ti to. Pamatuješ si? Africký kořen snů, bylinky, nesmysly, doktoři...?"

„O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě Bobby.

„Je to jenom sen," promluvila jsem tentokrát já.

Bobby zavrtěl hlavou a zatěkal pohledem za Deana. „Musíme zmizet," zamumlal potichu, „musíme zmizet dřív, než se vrátí."

„Než se vrátí kdo?"

Ale nakonec nám nemusel Bobby nic vysvětlovat. Protože se skutečně vrátila. Za Deanem se zjevila mladá a pohledná žena v jednoduchých bílých šatech. Skoro bílých šatech... Přes hrudník měla ozdobu v podobě tmavě červené skvrny od krve.

„Ne, ne, ne..." mumlal Bobby, v očích nic míň, než panickou hrůzu. Rychle se otočil, ve snaze se znovu schovat do šatní skříně, ale nebyl dostatečně rychlý. Dveře se s ohlušující ránou zabouchli.

„Bobby, kdo to je?!"

Jenže on jen stál, vrtěl hlavou a neustále opakoval: „Nebyla to moje vína. Ty víš, že to nebyla moje vina."

„Bobby!" křikl Dean nahlas a Bobbyho pohled se zaostřil z ženy na Deana. „Je to jenom sen, chlape. Musíš se probudit."

„Hlavně musíme někam zmizet," řekla jsem a Dean se mnou souhlasil. Popadl Bobbyho za ruku, a prudce s ním trhl. Jenže Bobby zůstal stát na místě. Díval se na ženu. Jen chvíli. Pak sklopil pohled a tiše šeptl: „Je to moje žena."

„Bobby," vydechla jsem jeho jména a zadívala se na ženu.

Každý lovec má svůj příběh.

Žádný lovec se ráno neprobudil s tím, že by byl dobrý nápad vykašlat se na všechno, sednout do auta a lovit duchy, upíry a vlkodlaky.

Bylo to vždycky stejné.

U Winchesterů to byla jejich matka. Zabita démonem.

U mě to byla Angela, moje sestra. Zabita démonem.

„Nemohl jsem za to." Zvedl pohled ze země a zadíval se na ženu. „Byla jsi posedlá. Musel jsem něco dělat. Nevěděl jsem, co vím dnes."

U Bobbyho to byla jeho manželka. Zabita démonem.

„A tak jsi mě bodl nožem?!" Křikla žena vztekle.

„Já... Já... Nevěděl jsem..."

„Už by stačilo toho rodinného dramatu," povzdechl si Dean. Přikývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jak to chce udělat. A přitom to bylo docela jednoduché. V podstatě vytlačil Bobbyho ze dveří, zpět do kuchyně. Pak už nebylo nic jednodušší, než se rozběhnout zpět do pokoje, kde jsme se ocitli prvně. Dean zabouchl dveře, zapřel se a snažil se udržet Bobbyho mrtvou (a vzteklou) manželku za nimi.

„Bobby, musíš se probudit." Musela jsem zvýšit hlas, protože žena za dveřmi křičela. Křičela, vztekala se, škrábala, snažila se dostat dovnitř.

Dean ale držel.

Zatím.

„Bobby, je to jen sen. Je to tvůj sen. Stačí..."

„Jenny, já..."

„Je to jen sen. Nic není doopravdy. Prostě zavři oči, a probuď se. Nikdo jiný to za tebe neudělá."

Bobby se mi zadíval do očí.

Jen na okamžik.

Pak střihl pohledem na Deana.

A najednou jsem lapala po dechu a byla zpět v motelovém pokoji.

---

Volali z nemocnice.

Bobby se probral.

Sam nám prozradil, že zatímco jsme dostávali Bobbyho z jeho noční můry, zjistil, kdo to má všechno na svědomí. Původně to byl případ doktora Gregga, mladý student Jeremy.

Takže nezbývalo nic jiného, než najít Jeremyho.

Hahaha.

Proč to alespoň jednou nemůže být jednoduché?

---

„Bobby?"

Seděla jsem na kraji jeho postele, oblečená do jarních šatů, vlasy volně rozpuštěné. Nepustili ho hned po tom, co se (zcela záhadně, pro všechny místní doktory) probudil z kómatu. Chtěli si ho nechat ještě pár dní na pozorování.

Přišla jsem hned, jak to bylo možné.

Chtěla jsem s ním mluvit.

O samotě.

„Jenny?"

„Já jenom,..." olízla jsem si spodní ret a pohledem zatěkala po místnosti, „... to s tvojí ženou? To..."

Jen přikývl, nenechal mě ani domluvit.

„Je mi to líto, Bobby."

„Děkuji. Ale... Už je to dávno, Jenny. Každý má svůj důvod. Vždyť to sama víš."

Přikývla jsem.

Stejně jako on.

Zůstali jsme chvíli mlčet, koukali si z očí do očí.

Bobby byl... Jen těžce se mi slovy popisuje co všechno pro mě znamená. Znala jsem ho jen rok, a přesto pro mě znamenal tolik. Podržel mě, nechal mě u sebe bydlet, naučil mě spoustě věcí. Dívali jsme se spolu po večerech na televizi, vařila jsem mu obědy, spávala v jeho domě zadarmo.

Znal moje prarodiče.

Byl jako moje rodina.

Stejně jako Sam a Dean.

Jako Dean a Sam, kteří právě vešli. Dean po mě loupl vyčítavým pohledem. Vymluvila jsem se, že musím na záchod a nechala je samotné bloudit po nemocničním parkovišti, zatímco jsem běžela za Bobbym.

„Neříkala jsi, že musíš na záchod?" zamumlal Dean vyčítavě, ale já jen pokrčila rameny.

„Takže..." Sam rychle vstoupil do možné začínající debaty. „Jak je možné, že věděl o tvé největší noční můře?"

„Umí v tom chodit. Porýpe se ti v hlavě a ani sám nevíš, jak."

„Ale jak se do tvé hlavy vůbec dostal? Myslel jsem, že když použiješ africký kořen snů, musíš mít nějakou část člověka, jehož sny chceš sledovat?"

„No... nachytal mě. Když jsem tam byl, dal mi napít piva. Byla to blbost, začátečnická chyba," přiznal Bobby.

V ten moment jsem zachytila, jak Deanovi ztuhl úsměv na tváři.

„Deane!"

„No tak..."

„Řekni, že jsi to neudělal..."

„Bylo fakt strašný vedro...."

„Ty jseš fakt neskutečnej," zamumlal jeho mladší bratr podrážděně, zatímco Dean se snažil splynout se zdí a vyhnout se vyčítavým pohledům Bobbyho, Sama a vlastně i tomu mému.

„Bude to dobrý. Jenom nesmím usnout."

---

„Ten chlap je snad zasranej duch!" Zaklel vztekle Dean a hlas mu přitom vyletěl o oktávu výš, než by bylo vhodné. Nespal již téměř dva dny, přežíval na kávě a energetických nápojích. Jenže všeho moc škodí, a Dean vypadal, že více kofeinu už jeho tělo není schopné přijmout bez toho, aby explodovalo.

„Vážně nechceš, abych řídil?"

„Ne!"

„Chováš se jak děcko," zabrblal uraženě Sam.

Dean najednou zprudka zatočil, a já málem skončila na zemi. Zahnul na lesní cestu, kde nakonec i po chvilce zastavil.

„Mám toho právě tak dost."

„Co chceš dělat?"

„Prostě se vyspím."

„Ale to nemůžeš."

„Můžu, Same. Jsem dospělej chlap. Nepotřebuju někoho, aby mi říkal, kdy můžu a nemůžu spát."

„Ale Jeremy..."

„Ten chlap je zkurvenej ninja. Nikdy ho nenajdeme. Tak si najde on mě."

Sam si poraženecky povzdechl. Dean byl nevyspalý a on brzy pochopil, že žádná logická argumentace nemá smysl. Prostě se natáhl a vytrhl mi několik vlasů.

„Au! Co to sakra..."

„Jdeme s tebou."

„Fajn."

„Fajn."

„Fajn," povzdechla jsem si se zadního sedadle. Na můj názor se totiž nikdo neptal. Překvapivě.

---

„Jenny?"

Ucítila jsem ruku na svém rameni a to mě donutilo otevřít oči. Ležela jsem na zadním sedadle Impaly, schoulená do klubíčka. Pomalu jsem se posadila, promnula si ospalé oči a vylezla z auta za bratry, kteří se už obezřetně rozhlíželi kolem sebe. Sotva jsem docupitala k nim, Sam natáhl ruku a ukázal kamsi před sebe. Jen stěží jsem zaostřila na drobnou postavu schovanou v lesním podrostu.

„Tak poběž, sakra!"

Slyšela jsem Deana a rozběhla se za nimi.

Měli přede mnou velký náskok, a já se ze všech sil snažila je dohnat. Prodírala jsem se hustým lesním podrostem, snažila se ignorovat všechny větvičky a větve, které mě šlehali do rukou, do nohou, a vlastně vůbec všude.

A pak se to stalo.

Jednu chvíli jsem běžela lesem.

A v druhé chvíli jsem se ocitla... v kostele?

Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe.

A na sebe.

Byla jsem v bílém.

Věděla jsem, že to je sen.

Zavřela jsem oči, představila si zadní sedadlo ikonického černého Chevroletu. Chtěla jsem se probudit. Vážně jsem se chtěla probudit.

Jenže... to nešlo.

Nemohla jsem to ovládat.

„Jenny!"

Někdo zavolal moje jméno a já sebou trhla.

„Jenny, no tak! Přece nemůžeš přijít pozdě na svoji vlastní svatbu!"

Svatbu?!

Někdo otevřel dveře a já se (stále zmatenější a zmatenější) otočila. Byl to Bobby, oblečený v slušivém obleku s úsměvem od ucha k ucha.

„Že jseš nevěsta, ještě neznamená, že na tebe budou všichni čekat."

Zavrtěla jsem hlavou.

V očích mě pálily slzy.

Byla jsem zoufalá.

Zmatená.

Chtěla jsem se probudit.

Měla jsem se probudit!

„Jenny... Ty pláčeš?"

Zavrtěla jsem hlavou a hřbetem ruky si rychle utřela těch pár slziček, kterým se podařilo najít cestu ven.

„Rozmažeš si řasenku. Nebo tak něco."

„Bobby, ty to nechápeš. Je to sen."

Usmál se na mě. Tím starým, známým úsměvem. Tím širokým, dobrosrdečným. Krátce mě objal a než jsem se stihla nadát, vytáhl mě ven. Jako ve snu (což je docela ironické, vzhledem k tomu, že jsem byla ve snu) jsem se nechala. Cupitala jsem za ním, zcela ignorujíc zbytek mého racionální já, které zoufale křičelo a prosilo o pozornost.

Jenže najednou začala hrát hudba.

Bobby mě pevně uchopil za paži a zcela mimo rytmus vykročil.

Sam.

Sammy.

Kdo jiný.

Usmál se.

A já se usmála zpátky.

Nebyl tam sám, samozřejmě, že ne. Jen pár kroků za ním stál Dean, s hrudí hrdě vypjatou. A s úsměvem. Zatěkala jsem pohledem na stranu, kde měla stát moje družička.

A moje srdce vynechalo jeden úder.

Angela.

„Můj ty bože," šeptla jsem potichu.

Bobby se na mě podíval, ale já sklopila pohled k zemi. Nemohla jsem mu to říct. Nemohla jsem se zastavit. Nemohla jsem utéct.

Pořád to byl jenom sen.

Jen hloupý, hloupý sen.

Sam v obleku.

Moje mrtvá sestra.

Naposledy jsem k sobě přitiskla víčka a v tiché modlitbě zamumlala: „Probuď se, probuď se!" Ale stejně jako předtím... se nic nestalo.

Jenom jsme zastavili.

Bobby uchopil moji ruku do dlaně a usmál se na mě. Políbil mě na tvář a pak jemně přendal mojí ruku do Samovi dlaně.

„Sluší ti to," šeptl něžně.

Nikdy jsem nevěřila, že někdo může šeptat něžně.

A že slova můžou pohladit.

Vždycky jsem si myslela, že to jen hloupý básnický obrat.

Ale ne.

Usmála jsem.

A zrovna v momentě, kdy jsem se tomu chtěla poddat – v momentě, kdy jsem se rozhodla, že budu ignorovat fakt, že to je jen sen, ze kterého se nemůžu probudit a který se každým momentem může zvrhnout v šílenou noční můru – tak přesně v tom momentě, jsem se probudila.

---

Cestou zpátky na motel nám Sam vyprávěl, co se vlastně stalo.

Jeremy nás rozdělil, každého poslal do jiného snu. Bylo to jednodušší, chtěl si nás vychutnat postupně. Zabít jednoho po druhém.

Sam vyprávěl, jak si vzpomněl na Jeremyho lékařskou zprávu. Byl tam záznam o jeho agresivním otci. A když bylo Samovi nejhůře – tedy, když ho Jeremy spoutal a chystal se ho umlátit k smrti baseballovou pálkou, udělal tu jedinou možnost věc, která mu zbývala. Oddal se tomu a začal sám ovládat svůj sen.

Představil si Jeremyho otce.

„Pak už to bylo jednoduché," Sam jen pokrčil rameny a odmlčel se. A nemusel nic jiného dodávat. Udělal to, co udělat musel. Kdyby to neudělal Jeremy by si našel další oběti, které by pronásledoval ve snech tak dlouho, dokud by ho to bavilo. A pak by ho prostě zabil.

„A co se zdálo vám?" zeptal se nakonec.

Dean máchl rukou. „Znáš to – takové ty obyčejné noční můry."

„Jako třeba?" popíchla jsem ho.

Ale Dean jen mávl rukou. „Nevím, něco mě honilo, nebo tak. Moc si to nepamatuji."

Načež se Sam otočil ke mně.

„A co ty, Jenny?"

Vykouzlila jsem na tváři úsměv.

„Podobná nuda jako Dean."

---

„Same, počkej!"

Zastavili jsme na parkovišti před motelem, a Dean beze slova zmizel dovnitř.

Věděla jsem, že ho ve snu nepronásledoval žádný upír, ani vlkodlak. Stejně jako mě.

Sam se zastavil v půlce cesty, a počkal až ho dojdu.

„Same, já..."

Stále jsem naproti němu, hlavu zakloněnou, pohled vpitý do jeho očí.

„Ano?"

Vyhoupla jsem se na špičky a vtiskla jsem mu krátký polibek.

„Za co to bylo?"

Pokrčila jsem rameny.

„Ale..."

„Já vím. Pořád to platí. Vím, že se to nezmění. Jen prostě..."

Sam pokynul na lavečku, která byla o pár vchodů vedle. Beze slova jsem se na ni posadila a on si přisedl hned vedle. Objal mě kolem pasu a já si vděčně položila hlavu na jeho hruď. Políbil mě do vlasů a ještě silněji si mě přitáhl k sobě.

„Tak co se ti zdálo?"

Potichu jsem se uchechtla.

„Víš to je to zvláštní. Nebyla to ani noční můra, jako spíš..."

„TA MRCHA!"

V momentě jsme byli na nohou, tak daleko od sebe, jak to jen bylo možné. Ze dveří vyběhl Dean, metající jednu nadávku za druhou. V patách mu byl Bobby s nasupeným výrazem.

„Co se stalo?" zeptali jsme se Samem téměř současně.

„Bella se stala. Ta zasraná mrcha ukradla Colt!"

Dlužím vám opravdu velkou, velkou omluvu, že jste na další díl museli čekat tak dlouho. Snad mi trochu odpustíte, když vám řeknu, že tahle kapitola je extrémně dlouhá (přes 3000 znaků a ve wordu dohromady devět stran) a další bude určitě dřív, než za měsíc a půl.

A protože jste na tento díl čekali tak dlouho, připravila jsem si krátkou rekapitulaci na začátku. Doufám, že nevadí :))

Děkuju všem, co měli trpělivost, a počkali se mnou na novou kapitolu. Zároveň musím říct, že mě neustále překvapuje kolik nových lidí si Deníky přidává do seznamu čtených knih. Všem vám moc děkuji, mám z toho opravdickou radost, vždy když mám nové upozornění. A vůbec nevadí, jestli jen čtete, nebo jestli sem tam přidáte hvězdičku, nebo dokonce komentář. Všechno se počítá, a já jsem za všechno víc než jen ráda.