Duben

Bratři chtěli a potřebovali nějaký čas jen pro sebe. 

I když jsem se v mnoha ohledech chovala jako kluk (a to už od malička), byly věci, které mě nikdy doopravdy nebrali a vlastně vůbec nezajímaly. Možná jsem milovala sledování hokeje v televizi a popíjení dobře vychlazeného piva, ale to neznamená, že by mě bralo rybaření, wrestling, nebo cokoliv jiného, co ti dva momentálně dělali. 

Místo toho jsem našla útočiště u Bobbyho a užívala si volného času.

Spoustu času jsem strávila ve svém pokoji.

Donesla jsem si tam pěknou kupičku knih, kterou jsem se postupně probírala. I když jsem lovila už déle než rok, měla jsem v mnoha ohledech ještě stále dost mezer. A takovéto samostudium mě opravdu bavilo. Celý den jsem strávila v posteli, v uších měla sluchátka s hudbou, a vedle sebe balíček něčeho dobrého. Když přišel čas oběda, Bobby mi zaklepal na dveře, a já sešla dolů, kde už většinou bylo něco nachystaného. 

Netrvalo dlouho, než mě přestalo bavit jíst každý den skoro to samé, a znovu jsem se vrátila do kuchyně. 

Bobby se začal více usmívat.

---

"Jenny, poslyš,..." 

Znala jsem Bobbyho dost dlouho na to, abych věděla, že věta, která začíná takto, nemůže mít pokračovaní, které by se mi líbilo. Přesto jsem vzhlédla od rozečtené knížky (tentokrát jsem se věnovala japonské mytologii - ani jsem doopravdy nepočítala s tím, že bych někdy lovila japonského ducha, ale není škodu se občas přiučit i tomu, co nemá žádné využití) a podívala se na Bobbyho, který nervózně přešlapoval na prahu mého pokoje.

"No?"

"Potřeboval bych od tebe takovou malou laskavost."

"Poslouchám."

Bobby udělal několik rychlých kroků a posadil se na kraj postele. "Víš,... už dlouho sháním takovou věcičku, a teď to vypadá, že bych ji vážně mohl získat..." 

"A..."

"No víš, jde o to, že bych se musel zúčastnit docela nelegálního černého trhu, dlouho smlouvat a hodně se hádat, a asi bych za tu věcičku hodně přeplatil."

"A...?"

"Tak mě napadlo, jestli bys tam třeba nejela místo mě. Však víš, když si vezmeš nějakou sukni, vysoké podpatky a usměješ se... No víš, a... Říkal jsem si, že..." Bobby začal nervózně koktat a já se musela usmívat. Bobbymu jsem dlužila až příliš, abych pro něj neudělala takovou maličkost.

"O co přesně jde?"

Starý muž se usmál - opravdu usmál. 

"Jde o černý trh s nejrůznějšími magickými předměty a podle všeho by tam měla být i tahle věcička. Bude tam spoustu lovců, ale bude tam i spoustu civilistů, kteří... no,... dejme tomu, že neloví, ale lovu rozumí."

Jen jsem přikývla a dál poslouchala Bobbyho, který mě pomalu zasvětit do světa, který jsem ještě neznala.

---

Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se to nedat na sobě znát.

Všechno se tvářilo jako jedna z těch luxusních akcí pro lidi, jejichž plat se pohybuje kolem milionu dolarů týdně. Muži tu byli ve značkových oblecích, popíjeli drahé šampaňské a všichni se dobře bavili. Aukce ještě nezačala, proto všude panovala přátelská atmosféra.

Byla jsem jednou z mála žen, která se tohohle účastnila. 

Měla jsem na sobě dobře padnoucí černé šaty s dostatečně hlubokým výrazem. Vlasy jsem měla vyčesané do ledabylého drdolu, ze kterého se mi brzy uvolnilo několik pramínků, které mi teď volně lemovaly obličej. Oči jsem měla nalíčené jen lehce, oproti tomu rty jsem měla zvýrazněné červenou rtěnkou. 

Usmívala jsem se, zdravila jsem lidi, které jsem nikdy neviděla, a povídala se s muži, kteří se neobtěžovali zvednout pohled, aby se mi podívali do očí.

Setkala jsem se s pár lidmi, kteří znali mé rodiče a prarodiče.

Setkala jsem se s lidmi, kteří znali Bobbyho.

Setkala jsem se s lidmi, kteří znali Winchesterovi.

A ke svému překvapení jsem se setkala i s lidmi, kteří znali mě.

Snažila jsem se bavit, snažila jsem se zapadnout, ale nebyla jsem si jistá, na kolik mi to jde, a na kolik jsem v tom úspěšná. I proto jsem byla doopravdy ráda, když aukce začala a já se mohla posadit na jedno z volných míst.

V kterémkoliv jiném světě bych se bála o své zdraví.

Roh z jednorožce?

Sklenička vílí krve?

Roh hojnosti?

Kopí osudu?

...

Kde jsem se to ocitla?

Bobbyho věcička (dřevo ze stromu, jehož název jsem slyšela poprvé v životě) byla ta nejméně podivná věc, která se dnes dražila. I přesto byl o ni podivuhodný zájem. Já ale naštěstí měla dost peněz v hotovosti, a brzy se z toho stala přetahovaná mezi mnou a další ženou. Seděla dvě řady přede mnou a jediné co jsem z ní viděla byly dlouhé vlasy, a číslo, které neustále zvedala, aby přebila mojí nabídku. 

Konečná cena se vyšplhala překvapivě vysoko, ale i přesto jsem tuhle drobnou dívčí válku vyhrála. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, a zbytek aukce jsem strávila s pitomým úsměvem na rtech.

---

"Takže... Jenny, že?"

Žena, která ke mne promluvila byla ta stejná, která se se mnou přetahovala o kus pitomého dřeva, který jsem už teď měla pečlivě zabalený ve své kabelce. 

"Jenny Johnson.

Žena ke mne natáhla ruku a já ji krátce stiskla.

"Bela Talbot."

Měla dlouhé vlasy podivné barvy - dokonalá směs mezi blonďatou a hnědou. Vlasy měla krátce navlněné, v uších dlouhé náušnice a na tváři mnohem decentnější make-up, než jaký jsem zvolila já. Vypadala dokonale a já se na chvíli přistihla, že bych si vážně přála mít její postavu.

"Ráda potkávám nové lidi," usmála se na mě Bela úsměvem, který byl podivně sladký a nápadně falešný. "Zvlášť, když ti lidi jsou podobně hloupý a naivní, jako ty." 

"Prosím?"

"Ten kus dřeva? Na to, že nemá  téměř žádnou cenu, jsi ho docela dost přeplatila."

"Ale aukci jsem nakonec vyhrála. Nemáš ráda prohry?" 

"Miluji vyhrávání, ale o to tady nejde, že?"

Nechápavě jsem nakrčila nos. Neměla jsem ani nejmenší tušení, kam celý tenhle rozhovor vede. A proč ho vůbec vedeme. Odolávala jsem pokušení se otočit, sednout do auta a rozjet se zpátky do Dakoty tak rychle, jak je jen možné.

"Nechápu. Však víš - jsem hloupá a naivní. Musíš se tak se mnou bavit."

"To pitomé dřevo nemá žádnou cenu. Zaplatila jsi dvacet tisíc dolarů za něco, co běžně stojí tak pět dolarů. Dělalo mi radost si s tebou hrát, a neustále zvyšovat cenu. Tvoje odhodlaní bylo až moc velké na to, abys to na sobě nedala znát. Máš se ještě hodně co učit."

Zůstala jsem mlčet.

Bela ke mne natáhla ruku, ve které držela vizitku. 

"Až budeš příště něco potřebovat, myslím, že lepší bude, když raději zavoláš mne. Seženu toho spoustu a za poloviční cenu." 

Přátelsky na mě mrkla, a já přesto zůstala stát a mlčet. 

Pila mi krev.

Tím jak dokonale vypadal, tím jak se povýšeně chovala,... Tím a vůbec vším. 

"A pozdravuj Deana se Samem, dlouho jsem je neviděla."

Znovu na mne mrkla.

Uvolnila ruku, ve které držela vizitku a ta pomalu doplachtila k mým nohám. Obě dvě jsme zůstaly beze slova stát a vyměnily si jeden krátký pohled, který mluvil místo nás. Ten můj byl plný nenávisti a překvapení. Ten její byl plný pobavení a lehkého opovržení.

Když se otočila k odchodu, počkala jsem, než mi zmizí z očí. 

Poté jsem sebrala ze země její vizitku a zmizela z provizorní aukční síně zpět do auta.

---

Když jsem se řítila opuštěnou dálnicí uprostřed noci, vytočila jsem Deanovo číslo a nechala telefon tak dlouho zvonit, dokud se na druhé straně neozval jeho rozespalý hlas.

"Co je?"

"Odkud znáte Belu?"

"Jakou Belu?"

"Belu Talbot."

"Cože?"

"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!" Vykřikla jsem naštvaně.

Byla jsem naštvaná.

Na sebe, na ni, na Bobbyho, že mě do toho uvrtal. Na Deana, že spal, zatímco já jsem musela řídit zpátky domů.

Byla jsem naštvaná na všechno. Bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti. 

"Co se stalo?"

"Prostě mi řekni, co víš o té zasrané Bele!"

Na druhé straně se ozval hlasitý povzdech a neidentifikovatelné šustění, ze kterého jsem pochopila, že se Dean zvedá z postele. 

"Kde jsi ji potkala?"

"To je snad jedno, ne?" zavrčela jsem podrážděně.

"Poslyš,... Bela je kráva. Ať řekla, nebo udělala cokoliv, zapomeň na ni."

"Prostě chci jen vědět, kdo to je, jasný?"

"Podvodnice. Nic víc, nic míň. Párkrát nám zkřížila cestu, podělala všechno na co šáhla, snažila se nás zabít a podobné bezvýznamné věci. Je to zkrátka kráva, jasný? Zapomeň na ni, bude se ti lépe spát."

"Dobře."

"Dobře."

"Dobrou, Jenny."

"Řídím."

"Tak dobře dojeď."

A zavěsil. 

---

"Jenny. Tady Bobby. Rozhodl jsem se odjet do Pittsburghu, abych se podíval na jeden případ. Jestli chceš, dojeď za mnou. Budu v hotelu Aviary."

Zvedla jsem ze mne papír, který ležel hned za vchodovými dveřmi. Zkontrolovala jsem, jestli ještě není připsaný nějaký vzkaz z druhé strany, ale ta byla prázdná. 

S povzdechem jsem vynesla tašky k sobě do pokoje, dopřála si krátkou sprchu, která ze mne mimo jiné smyla i včerejší nalíčení a zalehla do postele. Potřebovala jsem se trochu prospat, než se znovu vypravím na cestu.

---

Cesta do Pennsylvánie byla podivně dlouhá.

Nechala jsem hrát rádio, prozpěvovala jsem si.

Přesto jsem neměla dobrou náladu. Byla jsem naštvaná na Bobbyho, že mě nechal odjet na tu pitomou aukci, zatímco on sám se vydal na lov. Za to, že na mě nepočkal a nechal mě dva dny po sobě řídit šíleně dlouho. Za to, že se neobtěžoval na ten pitomý vzkaz dopsat jedno pitomé děkuji. 

Když jsem konečně dorazila do Pittsburghu, byla už skoro noc. Zaparkovala jsem před hotelem, na záda si hodila batoh, ve kterém jsem schovávala věci na několik následující dní. Ohlásila jsem se na recepci a dostala klíčky od Bobbyho pokoje. 

I přesto jsem na dveře zaklepala.

Jednou, ale žádná odpověď.

Dvakrát, ale žádná odpověď.

Třikrát, ale žádná odpověď.

Až pak jsem dveře opatrně otevřela, a potichu vklouzla dovnitř. V pokoji bylo zhasnuto, a já předpokládala, že Bobby šel už spát. 

"Bobby, jsem tady!"

Ticho.

"Bobby!"

Stála jsem po tmě na prahu pokoje a připadala si hloupě. Natáhla jsem se proto po spínači světla a s tichým lupnutím se rozsvítilo. Bobby skutečně ležel na posteli, oblečený do obleku, ve kterém si jistě hrál na federálního agenta. Přisedla jsem si k němu na postel, a lehce jím zatřásla.

"Bobby."

Jenže on nereagoval.

"Bobby."

Pořád spal.

A vypadal přitom docela nevinně.

"Bobby!" Lehce jsem zvýšila hlas.

"Bobby!" Teď už jsem křičela. Třásla jsem s ním, a on pořád spal. 

Zpanikařila jsem se. Snažila jsem se nahmatat puls, ale ten byl sotva znatelný. Roztřesenými rukama jsem z kapsy od kalhot vytáhla mobilní telefon. 

"Tady Jennifer Singer. Já a můj strýček jsme si udělali výlet do Pittsburgu a já si na chvilku odskočila, a když jsem se vrátila, našla jsem ho ležet v posteli, má nepravidelný dech a stěží dýchá. Prosím, můžete přijet? Jsme v hotelu Aviary, pokoj 313."

"Slečno, musíte se uklidnit," ozval se na druhé strany linky neznámý ženský hlas.

"Nemusím se uklidnit! Vy musíte přijet!" 

"Slečno, prosím... Potřebujeme další informace."

"Ale já je nemám!" Zoufale jsem křičela do telefonu, zoufale jsem polykala slzy a zoufale jsem se snažila zůstat racionální. 

"Slečno, prosím... Někdo už je na cestě k vám, my teď potřebuje bližší informace ohledně vašeho strýčka. Třeba datum narození?"

---

Seděla jsem v nemocniční čekárně a sledovala dění kolem sebe. Když se konečně objevil doktor, už z výrazu jeho tváře jsem věděla, že ať mi chce říct cokoliv, nebude se mi to líbit.

"Slečna Singer?"

Přikývla jsem a postavila jsem se.

"Máme tu vašeho strýce, Roberta. Je to tak správně?"

Znovu jsem přikývla a po chvilce nervózního ticha dodala ještě: "Ano."

"Dobrá. Bohužel, nemám pro vás dobré zprávy. Váš strýček je v kómatu, a přes všechny naše snahy nejsme schopni říct, jak se v něm ocitl. Ani jaká je šance, že se z něj ještě někdy dostane. Nerad bych vám dával falešné naděje, a tak bych raději dodal, že šance na probuzení je velmi... nízká."

Zůstala jsem stát.

Beze slova jsem koukala na špičky svých tenisek.

"Můžu za ním?"

"Samozřejmě, ale... Slečno Singer, slyšela jste mne?"

"Můžu za ním teď?"

"Slečno Singer... Váš strýček..."

Zprudka jsem zvedla hlavu. "Slyšela jsem vás. A chci za ním."

---

"Ach, Bobby..."

Když jsem ho viděla, udělalo se mi špatně od žaludku. Sedla jsem si na židličku blízko jeho postele a jemně uchopila jeho ruku. Přejela jsem mu po hřbetu ruky. 

Vypadal... tak nevinně. 

A bíle.

Všechno bylo bílé.

On byl podivně bledý v obličeji, jeho oblečení bylo bílé, jeho peřiny byly bílé. I zvuk přístroje, který kontroloval jeho životní funkce byl bílý. 

"Ach, Bobby..." šeptla jsem znovu.

---

"Same?"

"Jenny, děje se něco?"

"Same..." Vydechla jsem jeho jméno.

Byla jsem unavená, tak strašně unavená. 

Byla jsem unavená z toho, jak jsem musela neustále předstírat, že je všechno v pořádku. Byla jsem unavená z toho, jak jsem musela neustále vyplňovat tuny a tuny formulářů. Byla jsem unavená.

Byla jsem prostě jen unavená.

"Jenny, řekni něco! Co se děje? Proč voláš?"

"Jde o Bobbyho, Same. Něco... Něco se stalo."

"Co se stalo?"

"On... byl na lovu. Když jsem přijela... On..." Hlas se mi náhle zlomil a ztratil se v hlasitém vzlyku. Sjela po zdi, a než jsem si stihla uvědomit, že jsem na špinavých nemocničních záchodech, seděla jsem na zemi a brečela.

"Žije?" Ozvala se po chvilce ticha jednoduchá otázka.

"Jo," škytla jsem do telefonu mezi vzlyky.

"Kde jsi? Kde jste?"

"Pittsburgh. Nemocnice sv. Kláry."

"Jenny, poslouchej mě dobře, ano?" Jeho hlas zněl podivně cize. Byl daleko od toho všeho. Nebyl tady. A já ho potřebovala. Potřebovala jsem je oba dva. "Musíš se dát do pořádku, ano? Všechno bude zase dobrý, neboj se. Dej si kávu. Sněz něco. A dej si kávu ještě jednou. Pak musíš jít do jeho pokoje a najít, co lovil. Ano, Jenny?"

"Já..."

"Ano, Jenny?"

"Same, já..."

"Mě to nezajímá, Jenny. Ať máš jakoukoliv výmluvu, prostě ji spolkni. A slib mi, že se teď půjdeš najíst, že si dáš sprchu, že se trochu vyspíš, a že zjistíš, co Bobby lovil."

"Dobře."

"Slib mi to."

"Slibuji."